Literatura jako cesta a dialog. Sborník příspěvků z kolokvia věnovaného životnímu jubileu prof. PhDr. Oldřicha Richterka, CSc., 14. ledna 2020. Hradec Králové: Gaudeamus, 2020.

Se slovem „dialog“ na rtech jsme vstupovali do nové dekády, totiž 90. let 20. století po všech evropských převratech. Potom dialog ztichl a skomíral a utlumil se, dnes se spíše mluví o správných názorech a potlačování nesprávných. V literární vědě a kritice se o dialogu hovořit nepřestalo, možná ze setrvačnosti a také proto, že literatura je na dialogičnosti přímo založena, jak to aspoň tvrdil na materiálu románů Dostojevského proslavený Michail Bachtin. Festschrift obsahuje řadu příspěvků, které by mohly zajímat i širší veřejnost, všechny jsou psány česky a slovensky a pojednávají o hlavním zájmu oslavencově, jímž je ruská literatura, překladatelství, to je také to, co ho spojovalo se slovenskými kolegy z Bratislavy, kulturní dialog, tedy hlavní téma kolokvia, z něhož tento textový soubor vyšel. Vztah k Slovensku potvrzují i slovenské příspěvky. Úvodní text napsala vedoucí rusistické katedry v Hradci Králové Jana Kostincová, která vyzvedává různé oblasti Richterkovy činnosti a zdůrazňuje jeho úspěšnou, i když nikoli přímočarou životní dráhu, Čechova, překládání, poezii, ale také organizační zásluhy, mimo jiné založení královéhradecké univerzity, byl rektorem a děkanem a také vedoucím katedry, a spolupráci se zahraničím, od 90. let minulého století zejména s Německem (jeho oblíbený Čechov ostatně zemřel v Badenweileru, kde se pořádají pravidelná čechovovská sympozia); Radka Hříbková (Praha) v dobře propracované studii probírá téma „otců a dětí“ v díle A. P. Čechova. K tomu bych poznamenal, že u Turgeněva, autora románu Otcové a děti, jenž je tu parafrázován, nejde o děti, ale o generační spor otců a synů, jak ostatně zní anglický překlad (Fathers and Sons). Mária Kusá (Bratislava) se zamýšlí nad slovenskými překlady Čechova jako projevem dialogu kultury, přičemž si všímá politických poměrů, v nichž tyto překlady vznikaly; Anton Eliáš (Bratislava) analyzuje aktualizaci a naturalizaci v slovenských překladech Gogolova Revizora, Puškinova Borise Godunova a Jeseninových Perských motivů ve vztahu k zachování ideově estetického účinku děl. Zdeňka Vychodilová (Olomouc), rusistka a překladatelka (v poslední době do češtiny přeložila román Jevgenije Vodolazkina Letec/Aviator), ukazuje literární překlad z hlediska jazykové typologie, Natálie Muránska (Nitra) prezentuje dílo Viktorije Tokarevové v slovenské překladatelské praxi (sama se ostatně na překladech podílela; viz Knihy mesiaca Iva Pospíšila, Romboid 2017, č. 8, s. 93-97); autor této recenze zkoumá vývoj literárního textu jako návrat k filologii coby spojení jazyka a písemnictví a Josef Dohnal (Brno) analyzuje názory Václava Černého na panslavismus a táže se, zda jsou stále aktuální, nebo už překonané. Výběr témat nebyl náhodný: šlo o okruhy, které jsou ostře aktuální, v jistém smyslu i politické povahy, což se v případě ruské literatury v českém i slovenském prostředí dnes násobí.

Ivo Pospíšil