GUERIN, R. Jules Verne. Závěť výstředníka. Praha: Dobrovský, 2020.

Předmluvu k nové knize o Julesi Gabrielovi Verneovi (Nantes 1828 – Amiens 1905) napsal jeho pravnuk Jean Verne, jehož dědeček Michel Verne (1861-1925), původně konfliktní člověk, jenž byl s otcem spisovatelem v permanentních sporech, se s ním nakonec smířil a zdědil spisovatelovu pozůstalost a zasloužil se o posmrtné vydání řady textů, další se postarali o jiné, například historicky nedávno vyšel román Paříž ve 20. století (1994, česky 2000), fascinující dílo odehrávající se v hlavním francouzském městě roku 1960, chmurný obraz konzumní, duchovně vyprázdněné společnosti, kde klasik pro dnešek krotké science fiction – jako už vícekrát – projevil svou jasnozřivost. Přítomná kniha je nádherně vypravená, opatřená spoustou obrázků, textů a také příslušně drahá a docela zajímavá, byť ne úplně objevná. Kniha s hodnotnými obrazovými přílohami nás provází nelehkou cestou slavného spisovatele, bez něhož si celé generace chlapců a mužů nedokázaly představit svůj život. Na počátku stojí Nantes let 1828–1846, kdy Verne byl ještě jen Jules. Dále je zde kapitola Mezi Nantes a Paříží 1847–1848 alias Mezi zemí a mořem, následuje Paříž 1849–1872, Pařížský život a styky s fascinující osobností vydavatele a spisovatele (pseudonym P. J. Stahl) Pierrem-Julesem Hetzelem (nar. v Chartres 1814, zemřel v Monte Carlu 1886), který se proslavil vydáváním románů Balzaca, Huga, ale i Verna. Byl to on, kdo často správně odhadl Vernova slabá díla (možná i ranou Cestu pozpátku do Anglie a Skotska), ale někdy se také mýlil: například když odmítl vydat kvůli přílišné pochmurnosti právě Paříž ve 20. století, údajně tvrdil, že by to lidi vyděsilo – kde ty loňské sněhy jsou? Faktem je, že Hetzel jako kvalitní vydavatel autory vedl k vyšší kvalitě jejich děl, měl „nos“ na senzace a vydavatelský úspěch, který slavil i s Vernem, a to nejednou. Nakonec je tu Život v Amiensu, kde Verne i zemřel. Nebyl to zjevně jednoduchý člověk a autor to nezapírá a provází nás všelikými úskalími Vernova života, to vše doprovázeno nejen obrázky, dobovými daguerrotypiemi a ilustracemi z Vernových románů, ale také ukázkami dobových novin, fotografiemi se spisovatelem spojených míst, je to prostě úchvatný artefakt slušné umělecké hodnoty, rozhodně vhodný jako dárek pro obdivovatele tohoto francouzského fantasty, který však současně stál pevně na zemi, spíše extrapoloval dobovou zkušenost, zvláště technologickou. To, co mě jako čtenáře Cesty slepých ptáků (3 díly, 1964-1968) Ludvíka Součka zajímalo, byla hypotetická Vernova cesta na Island, kterou prý podnikl tajně v souvislosti s ranou cestou do Anglie a Skotska, jejíž románový popis u Hetzela nevyšel, nicméně potom je tu ještě cesta do Skandinávie. V knize o tom není zmínka a to je škoda, vsadil bych se, že na tom něco je. Uvědomme si také, že Verne, autor románů, které dnes bývají pokládány za triviální literaturu, byl tehdy francouzskou spisovatelskou celebritou, znal své kolegy, o nichž se dnes učí děti ve škole, a vlastně z četby rostl jeho talent, jako by potvrzoval, že literatura vyrůstá zase z literatury. Jeho život byl dost bouřlivý: jednou unikl o vlas smrti, když na něho v záchvatu šílenství vystřelil jeho synovec Gaston.

Než dosáhl slávy, jako jiní právě tím, čeho si možná příliš nepovažoval, neboť jeho koketérie s krásnou literaturou se ukázala neúspěšnou, prošel si martýriem tvrdé práce a ústrků a jeho kariéra ukazuje, jak klíčovou roli hraje v lidském životě náhoda. Když se dnes pořádají šílené hony na plagiáty a plagiátory všech druhů, musím se nahlas smát: kolik toho Verne převzal od svých francouzských i jiných vzorů, ale také kdo všechno se na tvorbě jeho slavných děl podílel: např. vydavatel, Hetzel, sám dobrý spisovatel, jeden román snad napsal André Laurie a Verne ho jen korigoval, z jeho rukopisů prý vycházel i jinde, třeba v Ocelovém městě. Na jiných dílech se podílel i jeho nezdárný syn Michel. Vernova legenda žije a v českém a slovenském prostředí má mimořádné místo. Jistě je získá i tato kniha s „výživným“ textem, otevřená, ale možná méně pátravá ve smyslu kladení otázek a vyslovování pochybností.

Ivo Pospíšil