DNISTROVYJ, A. B-52. Překlad Petr Ch. Kalina. Brno: Větrné mlýny, 2021.

B52 je název jisté americké kapely, která se nechala inspirovat dálkovým bombardérem (B-52 Stratofortress), který byl použit ve vietnamské válce. Tento bombardér sloužil k shazování zápalných bomb, které v největší pravděpodobností také inspirovaly dnešní hořící variantu koktejlu. Ano, čtete správně, koktejl B52 se totiž může podávat i zapálený! Jako první pojmenoval tento drink jistý Peter Finch, barman v Banff Springs Hotelu v Albertském městě Banff, USA. Ten totiž pojmenovával všechny své nové míchané nápoje po svých oblíbených albech, kapelách či písních. Do originálního receptu budete potřebovat speciální kávový likér Kahlua Coffee Liqueur 0,7l 20% (orientační cena: 370 Kč). Původně mexický likér v sobě mísí chuť 100% Arabica kávy a rumu. Chuťově pak mimo zmíněných ingrediencí ucítíte ještě vanilku a čokoládu.

(Opsáno z internetu <https://www.alkoholium.cz/nechte-se-zbombardovat-koktejlem-b52>.)

K tomu už není co dodat. Ano, nikoli moderní létající pevnost z vietnamské války, ale řízný i jemný alkoholický koktejl je metaforou života ukrajinské vyšší střední třídy, který je tu relativně barvitě popisován. Nevím, nakolik autor záměrně počítal s víceznačností názvu. Je to talentovaný a dnes již dávno zavedený spisovatel (roč. 1974), který dobře ví, co a jak. Své příliš ruské příjmení nahradil vlasteneckým. (Dnistrovyj je asi asociace s ukrajinským, přesněji a dobově haličsko-ruským almanachem Rusalka dnistrovaja, jenž vyšel v uherském Budíně/Budě, v původním pravopisu jako Русалка днѣстровая. Almanach, jak známo, připravil haličský proukrajinsky orientovaný kroužek Руска трiйця/Ruska trijcja, rusky Русская троица/Ruská trojice – Šaškevyč, Holovac’kyj Vahylevič, roku 1834, vyšel prý v nákladu tisíce kusů, z nichž jen stovka dosáhla Vídně, zbytek zabavila rakouská haličská policie: šlo o materiály z ukrajinských dějin, původní díla a překlady s cílem posílit obrozenské snahy ukrajinského národa – tedy pseudonym příznačný.) Není také bez zajímavosti, že první vydání almanachu na ukrajinské půdě, tedy na teritoriu Předlitavska, ač toto místo střídalo svou správu mezi Ruskem a Rakouskem, se odehrálo právě v autorově rodišti Ternopil/Ternopol/Tarnopol roku 1910. Dnistrovyj je členem ukrajinského PEN klubu, jenž dnes obecně vypadá trochu jinak než za Karla Čapka, dobře pracuje s medializací literatury, která se bez nových technologií neobejde, neboť jinak se stává jen četbou introvertních zadumanců, i když v jednom rozhovoru připouští, že psaním krásné literatury se člověk stejně neuživí. Je vzdělaný, sečtělý, jde tak trochu ve stopách svého otce, básníka, profesora, literárního vědce a doktora filologických věd Alexandra Astafjeva. Jeho rodiště je zmíněný Ternopil (polsky Tarnopol, rusky Ternopoľ): sama proměna názvů svědčí o mnohém. V 90. letech minulého století založil skupinu Eliotovi přátelé; příznačný je jeho zájem o americkou a západoevropskou literaturu a taková je i jeho tvůrčí orientace a je to poznat i na jeho dílech, jichž napsal do této chvíle značné množství. Když pomineme střední školu, je absolventem historicko-filologické fakulty Pedagogické univerzity N. V. Gogola v městě Nižyn/Něžin, která se. – jak jinak a jako jinde – vyvinula z původního lycea (jistě i z pozdější sovětské desítiletky; právě zde Gogol vystudoval lyceum a hrál v některých divadelních kusech), poté vědecká aspirantura v Kyjevě, hodnost kandidáta filozofických věd, působení na vysoké škole v oboru. Je to tedy typický poeta doctus. Informovat podrobně, jak by se slušelo, o kvalitě a zaměření jeho děl by zabralo příliš mnoho místa: hodně z toho se ostatně dovídáme z poučeného doslovu překladatele a komentátora, brněnského ukrajinisty a hudebního vědce Petra Kaliny.

Kritika někdy charakterizuje jeho poezii (ze sbírek uveďme alespoň Žlutou mlhu nebo Pozorování) i prózu jako projev kontrakultury a tzv. městské/urbánní literatury, ale podle mě - soudě i z tohoto románu – jde o běžný sociálně psychologický román s kompozičními postupy moderní a postmoderní poetiky, ale k tomu se snad ještě dostaneme. Zkušenosti z mládí jeho „dítě ulice“ zúročil ve znalosti argotu, slangu a samozřejmě suržyku, kyjevské směsi ukrajinštiny a ruštiny, což překladatel vyřešil tak, že v češtině se přidržel její obecné varianty místo pokusů a dalších experimentů, třeba ve sféře dialektů, které v češtině stejně již de facto zemřely. A toto řešení je určitě správné. Jen si tak z mládí vybavuji překlad proslulého a leckde zakazovaného románu D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové (zapůjčil mi ho tehdy ze své vždy erotickou literaturou dobře zásobené knihovny můj učitel polonista a slavista, žák Franka Wollmana, doc. Jiří Krystýnek blahé paměti, z pera Staši Jílovské, 1898-1955, která mimochodem měla/má řadu celebritních přátel, předků i potomků, kde byl jazykovým poradcem tehdy mladičký básník Vilém Závada (1905-1982), samozřejmě znalec ostravského nářečí, úspěšným milencem nenasytné lady byl v originále anglický hajný z tehdy hornického kraje Black Country, ale to se nepodařilo – nové překlady už byly jiné; František Vrba, Petra Martínková). Čeština k tomu prostě nedává možnosti, má však zase jiné. Soudí se, že novějším románům Dnistrového je vlastní zvýšená míra esejističnosti. Do paměti čtenářů se zapsal již trilogií o mládeži (Město zpomaleného dění, 2003, Kámoši, 2005, Tibet na sedmém patře/Patetická bloudění). Zajímavé je, že jazyk jeho románů vešel do nových ukrajinských slovníků, o jeho dílech se píšou disertace a vědecká pojednání, to je také zajímavé a nepříliš obvyklé, – možná s tím souvisí nejen atraktivní a razantní povaha jeho díla, ale také ono proslulé rodinné filologické zázemí. Potom už následovaly různé ceny a vítězství v anketách. Týká se to např. románu Octomilka nad svazkem Kanta (2010). Příznačně profil Dnistrového dokreslují jeho překlady poezie z několika jazyků, mezi nimi i z češtiny (V. Nezval), polštiny, běloruštiny (Aleś Rjazanau) a němčiny (mj. Georg Trakl, Paul Célan). Naopak i jeho díla se překládají do několika jazyků, nyní tedy i do češtiny.

Tento román (ukraj. 2019) bych označil za dílo na hraně, na přechodu dvou etap: jednak se zdá, že autor míří k nějakým novým horizontům poetologickým, jednak že půjde o reflexi složité ukrajinské situace. Hlavní postava románu se jmenuje Miroslav Schäfer (asi autorova oblíbená němčina, kosmopolitní zvuk, ale módní, zároveň metafora - „pastýř“), a je to něco jako metrosexuál, alespoň tak se zpočátku představuje při vlastní toaletě, dobře finančně zajištěný manažer v holdingu, zvuky a dozvuky divokých „devadesátek“ jako ve všech „východních“ zemích. Román trochu šustí papírem: jde o intelektuální prostředí, hlavní postava se sice královsky živí byznysem, ale touží být spisovatelem, jezdí služebně po zahraničí a bere si s sebou Kropotkinovu Etiku (jde patrně o Etiku anarchismu); celé dílo je zaplněné bary a restauracemi, drahým alkoholem (ten název není náhodný) a sexem, ale také úvahami o tom, co dál v osobním životě a hlavně, co dál s celou zemí. Nevypadá to na to, že by se hlavní postava nějak zajímala o tzv. obyčejného člověka, či, jak u nás politici s oblibou říkají, řadového občana – na rozdíl od nich, vyvolených. Ten rozpor mezi samozvanou „elitou“ a převažující chudinou je zde zcela markantní, bolestný a tragický, ale ta tragičnost je zcela pod povrchem. Překladatel správně čtenáři vysvětluje z ukrajinských reálií to, co může být našemu čtenáři nedostupné nebo nesrozumitelné. Faktem je, že autor se nepříliš zabývá složitostmi své země a jejího vývoje, nejde v tom do sociologické a psychologické, natož historické hloubky, čte si Saula Bellowa (narodil se na tehdejším okraji Montrealu židovským rodičům, kteří do Kanady emigrovali z Petrohradu, nositel Nobelovy ceny z roku 1976): čekali bychom v takovém díle přece jen něco podstatnějšího – aspoň na způsob intelektuální vypravěčky Oxany Zabužko. Zde se pohybujeme v rovině života elit, které si uvědomují nutnost změny a také – snad – i svou odpovědnost. Ale to je jistě problém přesahující hranice jednoho románu a jedné národní literatury. Kompozice románu koncentrovaná na hlavní postavu a její nejbližší okolí je příznačná a trochu připomíná Updikova díla o Králíkovi (po Schäferovi dokonalém je to Schäfer sentimentální, Schäfer lehkovážný, Schäferova láska, Schäferova sláva a loučení, tedy postava nazíraná z různých zorných úhlů a v různých životních situacích. Čekají se změny, je předvečer politického zvratu. Lze jen doufat, že autor vytvoří nějaké pokračování, ta metoda postavy, která prochází od 90. let na hranice dneška, je nadějná. Ukrajinista, nositel několika ukrajinských cen a akademik Mezinárodní literárně umělecké akademie Ukrajiny to formuluje přesně: „Další osudy konkrétních postav románu B-52 neznáme a pokud se autor (nebo vlastně kdokoliv jiný) někdy nerozhodne napsat pokračování, ani je znát nebudeme. Pokud se však budeme o Ukrajinu více zajímat, můžeme sledovat, jak se mění svět těchto figur, jakou proměnou prochází ukrajinská politika, zjišťovat, jestli se zemi daří zvládat výraznou chudobu nejzranitelnějších vrstev obyvatelstva, zda na Ukrajině vzrůstá hlas občanské společnosti, jestli se tato občanská společnost neuchyluje k vyprázdněnému nacionalismu a s ním spojené nenávisti k druhým, nebo zdali se daří bojovat proti korupci i proti hluboko zakořeněným sovětským reziduím v oblasti klientelismu a papaláštví.“ Pravda je, že postavy románu o chudobě mnoho nevědí a o dalším příliš nemeditují. O to bude zajímavější, jak dál – tento autor rozhodně stojí za event. další překládání. České vydání románu podpořila Evropská unie z programu Kreativní Evropa/House of Europe. Tato ediční iniciativa a činnost překladatele může výrazně posílit nejen náš zájem o Ukrajinu, ale také její hlubší poznání.

Ivo Pospíšil