PANFILOV, O. Antisovětské příběhy. Přeložila Květa Norfová. Praha: Portál, 2016.

Oleg Panfilov se narodil ruským rodičům v roce 1957 v Leninabadu v Tádžikistánu. Leninabad – nyní Chudžand – je starobylé město založené na severním okraji starověké Makedonské říše Alexandrem Makedonským v roce 329 před Kristem.

Oleg Panfilov vystudoval Leninabadský pedagogický institut a stal se učitelem. Od r. 1974 publikoval historické texty a vystupoval v televizi. V letech 1979–1989 byl vědeckým pracovníkem Ústavu historie, archeologie a etnografie A. Doniše tadžické Akademie věd.

Od roku 1991 do roku 1996 pracoval jako dopisovatel Nezávislé gazety a byl také činný ve Fondu ochrany otevřené politiky (Фонд защиты гласности) v letech 1994 až 2000, kde každoročně referoval o svobodě tisku. Toto téma sledoval také jako spolupracovník radia Svoboda, kam dodával komentáře o dodržování svobody slova v bývalém sovětském východním bloku.

V období let 2014 až 2019 byl činný jako pozorovatel na Krymu, odkud zasílal zprávy o reálné situaci zejména po referendu ze 16. 3. 2014 o připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku a po volbách do krymského parlamentu, konaných o půl roku později dne 14. 9. 2014.

V roce 2009 se Oleg Panfilov stal profesorem na státní univerzitě v Tbilisi, kde stále působí. O pět let později začal pravidelně spolupracovat také s ukrajinskou sekcí radia Svoboda v Praze. Je autorem nebo spoluautorem 54 knih a 8 filmových scénářů.

V roce 2015 ze svých textů sestavil knihu Antisovětské příběhy, která vyšla rusky pod názvem Антисоветские истории a také byla vydána ukrajinsky v Ternopolu na západní Ukrajině v r. 2016 a v Charkově v r. 2019. Obsahuje především články, napsané pro krymskou redakci radia Svoboda. V předmluvě autor říká: „Kniha je pokusem nahlédnout za pohádkovou stěnu… za níž se však neprostírá pohádková země, ale docela jiná, opravdová – s nepříjemnými dějinami, jež jsou z valné části tragické…“ (PANFILOV, 2016, s. 12).

Česky vyšel spis již v roce 2016 v nakladatelství Portál v překladu Květy Norfové a s předmluvou Jaromíra Štětiny, který považuje Olega Panfilova za svého přítele.

Europoslanec Jaromír Štětina (narozen 1943) byl zvolen do Evropského parlamentu v květnu 2019 a je činný ve frakci Evropské lidové strany, která zastává liberálně-křesťanské hodnoty. České vydání Panfilovovy knihy Antisovětské příběhy obdrželo od zmíněné frakce finanční podporu, neboť Jaromír Štětina i Oleg Panfilov našli společný jazyk. Oba se shodují v tom, jak nahlížejí na vývoj východní Evropy, neboť podle nich zejména Ukrajina je Ruskem nebezpečně ohrožována. Jaromír Štětina během svých předvolebních vystoupení tvrdě kritizoval Rusko, protože v jeho očích ruská rozpínavost je nebezpečná nejen pro bývalé sovětské republiky, ale dokonce pro samotnou Evropskou unii. V závěru své předmluvy Štětina konstatuje: „Rozpad SSSR nepřivedl Rusko k pokání, ale staré sovětsko-bolševické zlozvyky, myšlenky, tuposti a stereotypy, ba dokonce zločiny, se přelily do dneška, do doby postsovětismu“ (PANFILOV, 2016, s. 8).

V knize Antisovětské příběhy se její autor Oleg Panfilov zamýšlí nad ideou ruské státnosti, která postupně přerostla rámec pouhého Ruska a stala se určující ideou celého mnohonárodnostního státu. Trvale jej znepokojuje fakt, že národnostní otázka byla dlouhodobě podceňována a ani v současnosti není uspokojivě řešena. Při srovnávání carského samoděržaví a imperiální politiky sovětského období pociťuje stud za vytrvalé přežívání obdobného autokratického způsobu vlády.

Jako znalec kultury neruských národů věnuje mnoho pozornosti jejich bohatému kulturnímu dědictví, sahajícímu do dávné minulosti. Zejména v případě středoasijských a kavkazských republik zdůrazňuje význam jejich náboženských tradic, které se vepsaly i do současné intelektuální atmosféry v těchto zemích. Arménie přijala křesťanství na počátku 4. stol. n. l., když její panovník Trdat III. (vládl 287–330, žil 250–330) se nechal pokřtít svatým Grigorijem (myšlen Grigorius Illuminator neboli Григорий Просветитель), který působil v Arménii v letech 302 až 325 jako katolikos všech Arménů. (Někdy se uvádí jako počátek křesťanství v Arménii pokřtění celé rodiny Trdata III. v roce 314. V každém případě se však Arméni pyšní tím, že byli prvním křesťanským státem na světě). Gruzie přijala křesťanství v r. 323/324 n. l. za panovníka Miriana III.

Do kapitoly „Povstání v Rusku a SSSR“ Oleg Panfilov zařadil úvahy nad tím, jaké byly důvody a důsledky mnohých vzpour proti moskevské nadvládě v sovětských republikách. Zmiňuje adresně i Gruzii a říká: „Gruzie představuje pouze část dějin ruského a posléze sovětského impéria, v níž se okupovaní obyvatelé stavěli na odpor. Mělo to vážné důvody: od počátku 19. století carská administrativa plánovitě likvidovala gruzínskou kulturu – byl zaveden zákaz vzdělávání v gruzínštině, bylo zakázáno užívat gruzínštinu při bohoslužbách, byl likvidován autokefální status Gruzínské pravoslavné církve a v kostelech fresky zakryla omítka… (PANFILOV, 2016, s. 174). A autor sumarizuje: „Co není pochopitelné a na co není možno aplikovat marxismus-leninismus – musí být zlikvidováno… Vyrovnané a semknuté řady muslimů, obrácených tváří ke kábě, a nikoli ke Kremlu… vyvolávají neklid a strach“ (PANFILOV, 2016, s. 138).

V souvislosti s otázkami kulturního odkazu se autor Antisovětských příběhů Oleg Panfilov dotýká otázek pěstování literatury v národních jazycích, a tudíž i postavení ruského jazyka, jenž povýšil na jednotící prvek již v době ruského impéria a postupně vytlačoval jazyky místní. S posměchem se autor vyjadřuje o těch publicistech, kteří nekriticky obdivují státotvornost ruského etnika, avšak současně odhalují jen svou vlastní neinformovanost – viz například kapitolu „Neruský příběh ruského světa“.

Olega Panfilova tedy dráždí především zploštělá demagogie sovětské ideologie, která ospravedlňuje vyvyšování bývalého SSSR pro pomyslné přednosti, jejichž iluzornost kritizovali i její vlastní občané. Třetí kapitolu své knihy autor dokonce uvádí nadpisem „Lež pohřbila SSSR a pohřbí i Rusko“, přičemž vidí velké nebezpečí v tom, že propaganda zatemnila realitu a „volná interpretace“ událostí se stala běžnou. Za zdroj a oporu těchto lží považuje slepé ikonické uctívání autorit, které představuje nebezpečí pro každé kritické myšlení.

Autor říká: „Dokud existuje kremelská propaganda… ekonomické páky… i faktor migrace za prací… nelze si představit existenci jakékoli sociální skupiny, která by vytvořila reformní program a sjednotila kolem sebe jistou část obyvatel…“ (PANFILOV, 2016, s. 268). A vtipně dodává: „Děje se to proto, že se v Rusku tradičně od dob bolševiků manipuluje s dostatkem, zatímco nedostatek se svaluje na někoho jiného.“ (PANFILOV, 2016, s. 317).

Lze si jen přát, aby v současnosti byla Ruská federace vnímána bez předpojatostí jako subjekt, bez jejíhož podílu by evropská civilizace nebyla úplná. Navíc by bylo pokrytecké a krátkozraké opomíjet, že Rusko zůstává velmi zajímavým obchodním partnerem. Je jím jak v současnosti, tak jím bude i v budoucnosti snad v ještě větší míře, protože jeho Rosněfť stále zpřístupňuje nová severská naleziště surovin.

Zmínka o České republice je v knize na str. 309 (PANFILOV, 2016, s. 309), kde je vyjmenovaná řada povstání proti SSSR a mezi nimi není opomenut ani pražský obrodný proces, potlačený vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna roku 1968. Je však v zájmu míru na evropském kontinentu, aby byl i z české strany navazován, udržován a rozvíjen dialog s Ruskou federací.

V září 2021

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz