KLEVISOVÁ, M. Drak spí. Praha: Nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media, 2020.

„Už je to tady zase. Probouzím se. Po tak dlouhé době. Žiju víc než včera. Víc než před měsícem, víc než loni […] Přesně vím, co musím udělat. Proč to tak není pořád? Je červen, jiřičky křídly krájí vzduch a v zahradě odkvétá černý bez. Vysoká tráva, to vlhké horko u kořínků. To chvění, když sáhneš až na dno, ještě níž, než si myslíš, že máš duši […] Sedm let drak spí. A pak najednou…“ Těmito slovy z prologu uvádí svou novou detektivku nositelka různých cen Michaela Klevisová (roč. 1976). Mám její detektivky rád. Jednak proto, že v nich vidím původní odezvu tvorby jejího otce, spisovatele Vladimíra Klevise (1933-1998) a její matky Nadi Klevisové (1945-2017), dlouholeté redaktorky Tvorby, jak si ji pamatuji, s velkým přehledem a zkušeností, velká profesionálka, která potom působila jinde, jednak že umí psát a vytvářet atmosféru. A jednak proto, že dokáže uchopit a pochopit mentalitu generační a dobovou. V jednom z rozhovorů se autorka zmínila o svých rodičích a celkovém kulturním prostředí, v němž vyrůstala (častým návštěvníkem býval otcův přítel, slavný spisovatel Ladislav Fuks, 1923-1994). Uvedla také, že píše novou knihu, jež by měla být jakýmsi novým vykročením a počátkem (2016), takže dost dobře nevím, kde by napsala o svém rodě, takže maminka prý projevila obavy, které však ona nesdílí. Když se podívám na její detektivní sérii (Kroky vraha, 2007, Zlodějka příběhů, 2009, Dům na samotě, 2011, Ostrov šedých mnichů, 2015, Zmizela v mlze, 2017, Sněžný měsíc, 2019, Drak spí, 2020), je zřejmé jen jediné: určitý pohyb ke krajině, kde se příběh odehrává: od pražských vil a televize, resp. koňských dostihů, do Fríska a Skandinávie a odtamtud zas domů, jak Pražáci říkají, k vidlákům – do Beskyd a jižních Čech, neboť právě tam se Drak spí odehrává. Je nápadné, jak je pro autorku důležitá lokace, místo, prostorová charakteristika. Detektivek M. Klevisové si všimli nejen čtenáři: za svou tvorbu dostala spisovatelka dvakrát Cenu Jiřího Marka Nejlepší česká detektivka (2008, 2012). Jak jinak: kdysi mladou, dnes už nemladou autorku (když jí vyšla první detektivka, bylo jí přes třicet, ale to je už dávno, jestli ale platí, že se narodila roku 1976, nemohlo jí být 23, jak jsem se někde dočetl, prostě léta letí), zařadili kritici k mezinárodní tradici detektivky, což způsobilo i to, že se mezitím trochu prosadila i v USA, píše opravdu rukama nohama, psala i scénář jednoho nekonečného TV seriálu, přispívá do časopisů, vedla recenzní rubriku, což se ovšem časem mění… K tradici: autorka někde přiznala, že má ráda P. D. Jamesovou, takže jí to už zůstalo. Kromě detektivek však psala i jiné věci – do amerického projektu Praha noir přispěla povídkou Lepší život, jinak vydala příběhy o vztazích lidí a zvířat (Čekání na kocoura, 2012, Štěstí je zadarmo, 2016). Moc však nesouhlasím s jedním kritikem, který napsal, že detektivka zase žije díky střední třídě – v našich poměrech totiž střední třída neexistuje, pokud tu kdy byla, zanikla, ještě než vznikla; zlikvidoval ji kapitalismus se zvířecí tváří, kdy vládne několik rodin, jimž patří 90 procent světového majetku; je to spíše superdolní třída, jíž se jinde říká lesklá bída. Literatura bez masmédií je odsouzena k živoření: podle Klevisové se prý nyní točí televizní seriál Kroky vraha. Tož tak.

Po dlouhé době přijíždí na chatu v jižních Čechách dívka, která naráží na událost, která se tu odehrála před mnoha lety, smrt, o níž její matka nechce mluvit. Vzápětí zmírá další a je to vražda: vyšetřování se ujímá Klevisové Sherlock Josef Bergman. Ale neřekl bych, že je to tak výrazná postava; jsou zde ještě jiné, především jeho český Watson Sylvie Sedláková, na rozdíl od prototypu anglického lékaře chytrá a nápaditá, jak ženy vždy vidí jiné ženy, a další postavy, podivíni, duševně vychýlení, tající temná pozadí a niterná pnutí. Ale nebudeme unaveni z přemíry psychologie, nebudeme se vrtat v lidském nitru a jeho nezbadatelných proláklinách, spíše jde o kontemplaci, na detektivku dost nezvyklou, o lidském chování a jeho zvrásnělých površích. Člověka a krajina – to je doména Klevisové, kterou tato cestovatelka dokonale ovládá. Časoprostorové strukturování, zákoutí starých míst, duch místa, vstupujeme několikrát do stejné řeky, to jsou motivy, jimiž autorka zahlcuje svá díla a nikdy není nudná. Takto například vypadá sám incipit jejího románu: „Vystoupila tu sama. Vykročila do kopce a s úžasem zjistila, že má pěšinu pořád vtisknutou do paměti. Přesně ví, na které kořeny šlápnout a jak si vyměřit kroky, aby se jí do příkrého svahu šlo co nejpohodlněji. V téhle rokli vždycky rostly babky a tady jim s mámou jednou přes cestu přeběhla bachyně s pěti selaty. I chata byla pořád taková, jakou si ji pamatovala, dokonce i povědomě voněla. Jablky, kouřem z kamen, pryskyřicí a lakem na dřevo“ (s. 8). Nečekaná je autorčina citlivost daná asi i stárnutím a láskou ke všem zvrásněním, nesmazatelným stopám starých prostorů a časů, nezapomínaných křivd, jež vedou až k zločinu, brutalitě, bezohlednosti, které ukazují, že člověk, tedy tzv. nahý člověk, zbavený slupek kultury a morálky, je jen zvráceným zvířetem a jistě tím zvířatům, která má autorka tak ráda, křivdíme. Dobrá detektivka, ale i kvalitní literatura; Klevisová je podle mého soudu nadějí české literatury vůbec, neboť jádro dnešního písemnictví se pohybuje právě na pokraji žánrů, které se dříve jednoznačně pokládaly za triviální.

Ivo Pospíšil