ZAMBOR, J. Brána. Kordíky: Skalná ruža, 2020.

ZAMBOR, J. Čem ja k vam približus´. Moskva: „MIK“.

Básnická sbírka Brána, kterou nás Zambor překvapil v roce 2020, je opět poměrně složitě strukturovaná. Kromě ohlasů různých básnických forem a básnických osobností tu najdeme záznamy každodennosti, jak to Zambor umí. První část je věnována takovéto směsi, v níž převažují životní momentky, jiskérky zážitků, druhá se rozšiřuje k společenskému gestu (Jáchymov), ale aluzivně je vše prosyceno palimpsestičností tradice (korejská veršová forma sidžo, japonské tanka a haiku, připomíná se „diskrétně“ Ján Hollý, Ivan Krasko aj. Ona reminiscentnost je plíživá, nevnucuje se, a tak je působivá.

První část sbírky odkazuje na blízkost člověka přírodě, na spřaženost lidského osudu s přírodním světem, na jejich sounáležitost, např. v básni Prijať: Nie hlinu polí, záhrad,/ iba íl?// Zoskromňujúce premeny lásky,/ ubúdanie síl,/ choroby/ a choroby blízkych,/ ich rozchody/ a odchody,/ dieťa s nepovzbudivou diagnózou - / to osobitne, zahŕňať ho znásobenou náklonnosťou.// Nepriazeň,/ bolesť/ sa usilovať prijať,/ a pritom robiť všetko, čo je v tvojich silách,/ na zvrátenie nedobrého,// spustiť obranu i protiútok// a zaháňať/ stále dobiedzajúci/ nekonečný/ smútok“ (s. 11-12). Silným proudem Zamborovy poezie v posledních letech je připomínání jiných básníků a básnické tradice (Pripamätávanie Jána Hollého); v druhé části sbírky pak Ivan Krasko: Eli, eli, lema sabakhtani? Neustále se vracejí jevy předmětné skutečnosti, jako tomu je v titulní básni Brána, nebo Lesný kríž, Borovice a vietor, Orech, Studňa, které přirozeně nabývají symbolické platnosti. Z temnoty dějin pak vystupují tragické obrazy (Jáchymov, A každý z nich mal meno), ale také reminiscence básní a básnických forem (Elégia, sidžo), připomínka Kraskovy práce v cukrovaru v obci Klobuky se siluetami postav J. Š. Baara, jenž zde na zlomu 19. a 20. století působil jako farář, a básníka Karla Tomana, který pocházel ze sousední vesnice Kokovice – vše poblíž Slaného a Kladna). Sbírku jako celek bychom mohli charakterizovat jako bilanci, jako noření do prostoru a času a hledání kořenů a souvislostí – tomu odpovídá i její jistá fragmentárnost, roztroušenost, disperznost, aniž by tím trpěla promyšlená kompozice svazku.

Natalii Švedovové se podařil velmi dobrý překlad výboru ze Zambora do ruštiny, tipoval bych, že i s básníkovou pomocí nebo konzultací, neboť Zambor je nejen překladatelem ruské a španělské poezie, ale také znalcem básnické tradice a versologem a zná i možnosti poetické slovenštiny a ruštiny.

Antologie prochází Zamborovými sbírkami Zelený večer (1977), Neodkladné (1980), Kôň na sídlisku (1983), Plné dni (1988), Pod jedovatým stromom (1995), Soprán dažďových kvapiek (2000), Nádhera zmesi (2007) a Dom plný neviditeľných (2014). Je to reprezentativní výbor z básníka, s nímž se tak může seznámit celá ruskojazyčná čtenářská veřejnost. Je zřejmé, že některé části Zamborovy poezie se jí dařilo přetlumočit lépe, jiné o něco méně úspěšně, ale podstatné je, že se dokázala naladit na tóninu básníkova přístupu ke světu a na jeho výrazové prostředky, což zejména u „učeného básníka“ (poeta doctus), jímž Zambor jako literární vědec je, není vůbec jednoduché.

Ivo Pospíšil