VLNKA, J. Podvečer v Saigone. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2018.

Jaroslav Vlnka (roč. 1971), vysokoškolský a středoškolský pedagog, literární vědec, autor monografie a Pavlu Bunčákovi a nadrealismu a editor slovenské klasiky (Timrava, Kukučín), ale také a možná hlavně už zavedený básník a prozaik, autor sbírek Verše na raňajky (2000) a Púšť (2005), také redaktor časopisu Slovenské pohľady a bohužel také bývalý šéfredaktor Romboidu napsal novelu, která zachycuje převratové období počátku 90. let minulého století na slovenském maloměstě (údajně Partizánske, jež se tu jmenuje Podolanské). Je to metoda, která je u řady prozaiků obvyklá: globální změny se totiž různě přelamují v provinční lokalitě a změny často pateticky vykládané mívají tu rysy groteskní, absurdní a komické. Na druhé straně je provincie emblémem celého světa, jeho koncentrovanou podobou; malý svět lokality je tak znakem velkého, globálního, „velkého“ světa. Saigon je předměstská čtvrť, kde žijí vietnamští dělníci. To, jak se společenský život promítá do života lidí, zejména dospívající generace narozené v 70. letech 20. století, je někdy drastické, ale současně otvírá nový prostor a přináší také nové nejistoty. Vlnka je výborný jak v popisech, tak v dialozích, dobře odposlouchaných z reality, všechno to hledání, horečné tápání vede k znejistění, které autor v explicitu své novely vyjadřuje tak, že „to, čo vidíme alebo prežívame, nie je celá pravda, ale iba len nepatrný zlomok…“ (s. 159). U Umberta Eca ve Foucaultově kyvadle máme něco podobného, leč obráceného: na konci života už člověk ví, jak svět doopravdy funguje, ale už mu to není nic platné. Nikoli náhodou se Vlnka jako historik literatury zabývá realismem a také jeho díla edituje: vnějškově může připomínat něco z postmoderny, je tu snad i skrytá intertextualita, znejistění, ambivalence, ale je to v podstatě realistická poetika, držící se skutečnosti, i když, jak patrno, připouští, že je v ní něco skrytého. Vzpomeňme, že metoda lomu z velkého světa do malého využívají světoví prozaici, autoři románových kronik v Rusku, USA, Německu, např. i Dostojevskij v Bratrech Karamazovových, v nichž městečko Skotoprigoněvsk, vlastně Staraja Russa, je koncentrovaný svět, u Faulknera Yoknapatawphský kraj nebo okres, vlastně původně hrabství (Yoknapatawpha County), nebo Macondo u Gabriela Garcíi Márqueze. Zdá se to možná poněkud přehnané srovnávat západoslovenské maloměsto (do r. 1949 Baťovany) s krajinami světové literatury, ale metoda je to podobná a její účinek také. Vlnka se vypracovává na originálního prozaika, který postupuje zvolna, skromně, nenápadně, krok za krokem k překvapivému obrazu našeho světa. Určitě o něm v budoucnu hodně uslyšíme.

Ivo Pospíšil