BARBORÍK, V. – PETRÍK V. Pohyb k nehybnosti. Literárny život od začiatku 60. do konca 70. rokov objektívom Antona Šmotláka. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2018.

Nevím, nakolik taková publikace chybí v českém prostoru, ale třeba říci, že fotografická dokumentace doprovázená nápaditým textem a popisky je vynikajícím průvodcem po literárním a kulturním dění na Slovensku v uvedených letech. Je to doba, kterou nelze označit tím novinářským všeobjímajícím pojmem „normalizace“, neboť hluboce zasahuje do 60. let minulého století, kdy se chystaly významné změny, překračuje jejich kruciální konec vrcholící příchodem vojsk pěti států Varšavské smlouvy a následnou normalizací (tak se původně označoval proces ukončení kritiky SSSR na základě Moskevských protokolů) a potom konsolidací, která jako už vnitropolitický proces pod vnějším tlakem trvala, řekl bych, do poloviny 80. let, ale jejíž zásadní rysy vyhasínaly na přelomu 70. a 80. let, takže ono zachycení „cesty k nehybnosti“ je v podstatě přesné – výhrady dále. Nelze mi v této souvislosti nevzpomenout Milana Šimečku (1930-1990), absolventa češtiny a ruštiny na filozofické fakultě brněnské univerzity, spolužáka mého učitele Stanislava Žaži (1929-2018), který na něho nejednou v dobrém vzpomínal, marxistického filozofa a posléze kritika předlistopadového československého politického systému, odpůrce potlačení pražského jara a následných procesů a jeho skvělé knihy a eseje. Jeho dominantním tématem byla utopie a její odvrácené strany, jak to ostatně vyjádřil v několika publikacích, a to Sociální utopie a utopisté (1963), Krize utopie (1967) a potom v samizdatech, v zahraničí a později někdy i oficiálně vydaných knihách Obnovení pořádku (1978, 1979), Kruhová obrana jako samizdat 1985), Konec nehybnosti (1990) a Můj soudruh Winston Smith (1984), esej o Orwellově románu 1984 a podíl jeho a jeho paní Evy na českém překladu (oficiálně 1991). Zemřel velmi předčasně, bohužel po roce 1989 nezastával klíčové, rozhodující pozice v novém režimu, měl jistě své samostatné názory na další vývoj, chyběl nám v nich tehdy a chybí nám dodnes. Názvy a obsah jeho esejů se asi nezáměrně reflektuje v pojetí publikace, např. již v samotné představě nehybnosti a jejího konce.

Oba autoři i fotograf vykonali velmi dobrou práci. Samy fotografie hovoří o atmosféře té doby plné nadějí i zklamání, ale současně snahy udržet úroveň literatury i ekonomické zázemí autorů, současně však i dělat kompromisy, mnoho se toho točilo kolem redakce Kulturného života; nemělo by valného smyslu a bylo by v podstatě vožení sov do Athén vyjmenovávat všechny autory, kteří jsou ukázáni na fotografiích a v dobře udělaných medailonech, jsou to někdy půvabná zákoutí, spisovatelé při jednání i odpočinku, je tu skvěle vidět životní styl té doby včetně pití a kouření, dnes věci nepředstavitelné, tehdy takřka povinné součásti bontonu, na snímcích jsou vedle sebe lidé, kteří se potom moc „nemuseli“, fota zachycují také vývoj osobních vztahů, patrně toho nejdůležitějšího a nejcitlivějšího mezi kumštýři, zejména v době, kdy se do těchto vztahů promítá ideologie a politika, ale to je vlastně více či méně vždy. Kromě povinné nostalgie, která se člověka zmocňuje při četbě a prohlížení, je to zároveň i pocit marnosti. Nevím, nakolik to cítí sami Slováci a slovenští spisovatelé, ale i ze strany a zpoza Moravy je to patrné a je pravda, že se tu projevuje specifický slovenský vývoj i v této oblasti, jež se podstatně lišil od toho českého – určitě v příznivém slova smyslu, i když si to na Slovensku někteří nechtějí připustit. I v českém prostředí je oblíbeným slovem pro toto období „nehybnost“, Gorbačov mluvil o období stagnace („period zastoja“), ale je to asi mnohem složitější: je to prostě jiný vývoj, který jen do jisté míry negoval to, co bylo předtím a v lecčems se překvapivě vracel do ještě větší hloubky a hlubší minulosti: na Slovensku rozvoj románu a dramatu, v ruském prostředí zase objev venkova a mýtu, opatrný a kritický návrat k náboženské filozofii, nebyl přece bez hodnot. Nevím, jestli existuje podobná publikace o letech sedmdesátých až po současnost – bylo by to neméně zajímavé.

Ivo Pospíšil