JANEČKOVÁ, M. Třešně v rumu. Praha: Grada Publishing, 2022.

„Jinak myslíme, jinak žijeme, jinak volíme. Můžeme se vůbec na něčem shodnout bez toho, abychom si navzájem mysleli, že generace toho druhého nám posírá životy?“ (s. 36).

I když jsou Třešně v rumu na první pohled cestopisem po Kubě, ve skutečnosti mají spíše podobu deníku z bitevního pole, na němž se střetávají dvě generace. V dnešním rychle se proměňujícím světě je totiž zhruba čtyřicetiletý rozdíl mezi vnučkou a dědou nepřekonatelnou překážkou, aby si spolu užili báječnou dovolenou. Nebo ne?

Autorka Michaela Janečková navštívila Kubu, jak se říká, „na vlastní pěst“, tedy bez pomoci cestovní kanceláře. Viděla tak i odvrácenou stranu země, jejíž ekonomika z velké části stojí právě na cestovním ruchu a dvojí měně (konvertibilní pesos byly krátce po její cestě zrušeny v rámci měnové reformy). Dnes si sotva umíme představit život bez internetu, který je na Kubě každodenní realitou. Autorka popisuje i lidskou vynalézavost, která nezná mezí – offline internet (internet na flash discích). Všímá si absurdit, výstřelků a kontrastů v komunistické zemi. To vše je zajímavé, ale opravdovou senzaci z její knihy nedělá Kuba – ta je pouze kulisou, ovšem zásadní je, že se jedná o komunistický skanzen. Opravdovou senzací je fakt, že spolu s ní cestují její děda, zapřisáhlý komunista, a několik dalších důchodců, například šetřílek Sváťa.

I když možná pochybujete, že by zrovna váš děda (nebo strýček, babička, švagrová) sebral odvahu jet s vámi na tak dobrodružnou výpravu jako je třítýdenní putování po Kubě, nedivte se, pokud se v knize najdete a najdete tam i svou rodinu. Jak říká sama autorka, asi každý má v rodině někoho takového. Tedy někoho, kdo rád přeposílá řetězové e-maily, kdo si stěžuje, že tehdy bylo líp (ať už to znamená před revolucí nebo třeba před posledními volbami do poslanecké sněmovny), někoho, kdo dokáže pokazit každý nedělní oběd nebo rodinnou oslavu.

Poslední roky nebyly zrovna růžové. Covidovou pandemii vystřídala válka, kterou většina z nás asi nečekala a která je velice blízko. Tyto události zřejmě ještě více přispívají k rozdělení už tak rozdělené společnosti. V jejich stínu začíná být pořád těžší tolerovat odlišné názory – a především také odlišovat, co jsou ještě odlišné názory (postavené na faktech) a co jsou dezinformace. Možná vás napadlo, že krásná česká vlastnost přetavit vše do vtipu, aby se nám s tím žilo lépe, našla svou hranici nebo pomalu přestává fungovat, ale tato kniha vás utvrdí v tom, že tomu tak není a že s nadhledem, vtipem a rumem je vše snesitelnější – od čtyřicetistupňového horka až po vašeho dědu. Humor je něco, co knize rozhodně nechybí, i když chvílemi musíte přemýšlet, od kdy jsou konzervy fazolí symbolem luxusu.

Jak tedy dopadne putování s komunistickým dědou po komunistické Kubě? Tato otázka vzbuzuje napětí od prvních stran až do konce a je to vpravdě napínavé čtení. Možná ve vás kniha vzbudí naději, 1) že se i vám podaří vašeho dědu přemluvit, aby se jel podívat na komunistický skanzen a podnikl dobrodružnou výpravu, 2) že konfrontace s fakty z první ruky či na vlastní oči může změnit něčí světonázor, a že tedy ještě existuje způsob, jak se zorientovat v dnešním světě a odlišit informace od dezinformací.

Pokud se náhodou ukáže, že recept na podobné zázraky v knize nenajdete či jej nelze realizovat, nezoufejte. Při nejmenším je v ní ukrytá naděje jiného druhu – totiž že i přes názorovou vzdálenost si můžeme být blízcí a mít se rádi. A nestydět se za to. Autorka o svém dědečkovi vypráví s láskou, vtipem a nadhledem, ostatně z popisovaných příběhů je zřejmé, že kdyby jí cokoliv z uvedeného chybělo, mohla by jednoduše ztratit zelený papírek, opravňující turistu k návratu domů, a nechat dědu napospas jeho kubánskému osudu.

Mgr. Markéta Poledníková – absolventka oborů Filozofie a Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, studentka doktorského programu Filologicko-areálová studia. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz