František Všetička: Nábřeží nón. Nabrzeże non. Prudnik 2021. ISBN 978-83-953036-9-2.

Jak jsem se dověděl z internetu, Prudnik, dříve Prądnik, německy Neustadt in Oberschlesien, slezsky Prudnik nebo Prōmnik, je okresní město v jižním Polsku v Opolském vojvodství. A nyní si představte, že přítomnou knihu uvádí jeho starosta, který v zrcadlovém textu píše o něčem tak speciálním, jako je nóna ve spojitosti s česko-polskou vzájemnosti: „Nóny, obsažené v této básnické knížce, se sporadicky vyskytovaly v literárních salonech obou zemí. Za vynálezce nóny – devítiveršové básně, která má rýmy abababccb – je považován Dino Compagni (1255–1354). Na začátku 19. století a později – při zachování devítiveršové formy – podléhá výrazným rýmovým modifikacím. Nynější vydání naznačuje návrat k prvotnímu vzoru.“ (s. 6). Zní to trochu exoticky, ale když si uvědomíme kulturní a geopolitickou vícestrannost prostoru Prudniku (Horní i Dolní Slezsko byly po staletí součástí Zemí Koruny české: Karel IV. určil rozsah Koruny tak, jak jej formoval jeho otec Jan Lucemburský, tedy Čechy, Moravu, Slezsko, Chebsko, Horní Lužice a některá německá území, Karel připojil ještě Horní Falc a Dolní Lužici; později „zásluhou“ Marie Terezie, Pruska a Německa, ještě později Polska, kde je dosud, psalo se tam česky, německy, polsky, ale také latinsky, a byly tu různé náboženské denominace), začínáme tomu rozumět přece jen lépe. To, co je vždy přínosné, je zrcadlové vydání: Všetičkovy nóny do polštiny přeložil Wojciech Ossoliński, a to velmi pěkně, solidně, místy hodně invenčně. Ty Všetičkovy nóny mají především gnómický charakter, také ráz exempla, didaktického poučení, vtipného bonmotu, obvykle jsou to vlastně reflexe různých jevů a také obecných, abstraktních pojmů. Zajímavé jsou nóny věnované měsícům roku. To u nás nemůže nepřipomenout básnickou sbírku Karla Tomana (vlastně Antonína Bernáška, 1877–1946) Měsíce (1918). Poučený doslov a medailonky autora a jeho polského překladatele, ale také děkovná nóna autora překladateli jsou rysy, jež sbírce dodávají na osobitosti a místy i pikantnosti. Takto vidí v devíti verších to, co provází člověka kdykoli a kdekoli – čekání: „Nejhorší jsou stálá čekání, / ta nekonečná prohlubeň času, / neustálé chvíle unikání, / prchání minut v jednom klusu, / jde o energii mrhání, / o zával přicházejícího stresu. / Opravdu nedochází času dech? / Neozývá se jeho strmý vzdech? / Jistě, čekání je druh zápasu.“ (s. 34). To, že uměním verše a hlavně rýmu vládne Všetička takřka dokonale, je zřejmé.

Ivo Pospíšil