Člověk a dějiny v literatuře. Pohledy (nejen) do slovanských literatur. Eds: Magdaléna Marie Semrádová Jan-Marek Šík. Vychází péčí České asociace slavistů, Středoevropského centra slovanských studií, Slavistické společnosti Franka Wollmana ve spolupráci s Ústavem slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jan Sojnek-Galium, Brno 2021. ISBN 978-80-88296-15-7.

Tento svazek studií osmi mladých literárních vědců je výsledkem stejnojmenného kolokvia, které se konalo na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 24. září 2019. Jedná se o krátké studie doktorandů vycházející z jejich doktorských projektů. Bok po boku stanuli rusisté, jazykovědci, slavisté, naratologové, či historikové a díky tomu se setkáváme s tematickou rozmanitostí spojenou se šíří přístupů k dané problematice. Rámující téma sborníku Člověk a dějiny v literatuře bylo zvoleno šalamounsky – je natolik obsáhlé, že autoři si s výběrem výzkumných problémů mohli dovolit oscilovat mezi literární historií, etnografií a dalšími obory.

Po úvodním slově Iva Pospíšila následuje studie Kateřiny Judith Krulišové Hrdina konce věku: postava teroristy – revolucionáře v ruské literatuře. Je věnována fenoménu, který byl v ruské literatuře výrazný ve 2. polovině 19. století a mapuje jeho vývoj na základě historických souvislostí. Čtenáři podává základní historický exkurz, který literatura té doby odráží, a změny literárního typu teroristy – revolucionáře si vysvětluje především vývojem společnosti. Pro svou analýzu zvolila dílo A. P. Čechova Povídka neznámého člověka z roku 1893 vycházející již po atentátu na cara Alexandra II., který autorka považuje za bod zlomu chápání teroristy a hlavního hrdinu povídky chápe spíše jako karikaturu a předzvěst změny.

Ve druhé studii (Jakutský epos oloncho v kulturním a historickém kontextu) se Ondřej Pivoda obšírně věnuje eposu oloncho v mytologickém, historickém, jazykovém a etnografickém pohledu. První část studie je věnována seznámení čtenáře s jakutskou mytologií, se kterou je epos oloncho spjat. Následuje analýza podobností a odlišností variací: zmiňovány jsou postavy eposů, hlavní motivy a dějové linky. Čtenář je také seznámen s podobnostmi eposů sousedských národů Sibiře a závěr je věnován historickému vývoji zkoumání eposů a jejich cestu k zápisu do Seznamu nemateriálních památek světového kulturního dědictví UNESCO v roce 2005.

Marie Magdalena Semrádová se ve svém příspěvku Když domov není domovem: Most na Drině Iva Andriće pokouší čtenáři přiblížit vztah románové kroniky chorvatského spisovatele a dějinnými událostmi, které jsou spjaty s městem Visegrád. Kromě historického exkurzu se dočkáme i zamyšlení nad problematikou autobiografií a motivací autorů do svých děl autobiografické prvky zařazují, protože v Mostě přes Drinu se mimo jiné paměti Iva Adriće objevují. Společným jmenovatelem je fenomén domova.

Jan Marek Šík se věnuje tématu vzpomínání na ukázkách autobiografických textů Hédi Friedové. Po stručném vymezení názvosloví termínu vzpomínka a vzpomínání srovnává dvě pasáže, které jsou popsány ve třech dílech Hédi Friedové. Hlavním zjištěním bylo, že tato díla sdílí jen základní narativní charakteristiky. Odlišnosti si Šík vysvětluje žánrem vybraných děl a předpokládaný okruh čtenářů (např. Historien om Bodri, jeden ze tří vybraných titulů, je určena pro děti a dle Šíka klade větší důraz na líčení emocí.)

Karolína Šimáčková stručně představuje vývoj interpretace díla a osobnosti Denise Ivanoviče Fonvizina s důrazem na pojetí Georgije Pantalejmonoviče Makogonenka, jehož osobnosti je věnována značná část práce. Čtenáře seznamuje s jeho významnými životními milníky a představuje motivaci, proč se věnoval dílu Denise Ivanoviče. Autorka taktéž upozorňuje na jistou tendenčnost interpretací a označení Denise Ivanoviče jako za představitele realismu rozporuje a staví se na stranu tehdejší odborné veřejnosti.

Jan Škrvňák srovnává autobiografie dvou významných polských politiků: Jarosława Kaczyńského a Karola Modzelewského. Příspěvek je zaměřen spíše historicky než literárně vědně, tudíž se z něj čtenář doví více o jejich životních osudech a samotným autobiografiím je věnován jen jeden odstavec.

V předposledním příspěvku se Andrej Števko věnuje stále velmi aktuálnímu tématu – postkoloniální kritice, a to na příkladu tvorby Jeremeja Daniloviča Ajpina. Po stručném představení termínu postkoloniální kritiky s historickým exkurzem se věnuje již samotnému dílu Ajpina. Jeho dílo úzce spojuje s jeho životem – Ajpin pochází z původního národa žijícího v Zauralí, Chantyjů. Jeho nejčastějším temátem je tedy kontrast života původních obyvatel, který je v souladu s přírodou, a přístupem Sovětů. Števko také zmiňuje, že jeho novela Madona v krvavém sněhu je více oceňována v zahraničí a je považována za přínos.

Poslední studie je věnována osobnosti Nikolaje Nikolajeviče Ryžkova. Isabela Vaverková analyzuje nejvýznamnější životní mezníky tohoto ruského pravoslavného duchovního, působícího v českém prostředí (především v Karlových Varech a Praze) na počátku 20. století. Jako největší přínos jeho činnosti spatřuje autorka v jeho přístupu k českému jazyku – vyučoval náboženství v češtině a snažil se prosadit češtinu do bohoslužeb.

Jak již bylo v úvodním odstavci řečeno, velkoryse zvolené téma Člověk a dějiny v literatuře umožnila přispěvatelům zabývat se širokou škálou témat. Otázkou ale zůstává, jestli to byl vhodný krok a téma sborníku nemělo být zaměřeno o něco úžeji. Příspěvek Jana Škvrňáka a Isabely Vaverkové jsou spíše historickým exkurzem v podobě biografického shrnutí života osobností a literární analýza je upozaděna do jednoho odstavce nebo ji text neobsahuje vůbec a tím vybočují z jinak literárně analytického zaměření sborníku. Dalším problematickým bodem je chybějící transkript azbuky v případě příspěvku Kateřiny Judith Krulišové nebo Karolíny Šimáčkové. Nejedná se samozřejmě o nepřekonatelnou překážku, avšak činí to příspěvky méně přístupnými čtenářům, kteří azbuku neovládají, a i přes to se chtějí o tématech něco nového dozvědět. Příspěvek Karolíny Šimáčkové je problematickým i v dalším bodě. Z názvu Denis Ivanovič Fonzivin v literárněvědném bádání Georgije Pantalejmonoviče Makogonenka lze na první pohled očekávat, že se ve studii bude především řešit tvorba Fonzivina a bádání Makogonenka. Není tomu tak a v rámci studie získáváme podrobné informace především o Makogonenkovi a tvorba Fonzivina je zmíněna pouze okrajově. Často opakujícím problémem je i celková strukturace příspěvků. Většině z nich chybí závěr a působí nedokončeným dojmem. Tento problém je zřejmě způsoben velmi krátkým rozsahem příspěvků, který se pohybuje mezi osmi až deseti číslovanými stranami.

Ve výsledku ale studie působí i přes uvedené výtky promyšleně a konzistentně. Je skvělou příležitostí k publikování výzkumu začínajících vědců, kteří prostor v impaktových časopisech dostávají prostor jen výjimečně. Zároveň se jedná o vhled do problematiky, která je důležitá a aktuální pro nastupující vědce, tudíž se může jednat i o nastínění možnosti dalšího směřování jazykovědy, literární vědy a dalších oborů.

Tereza Zelinová