RUDIŠ, J. Winterbergova poslední cesta. Praha: Labyrint 2021, 435 s.

HORÁKOVÁ, P. Srdce Evropy. Praha: Argo 2021, 388 s.

Shodou okolností vyšly v roce 2021 dvě prózy českých autorů, v nichž dominuje téma střední Evropy: Poslední Winterbergova cesta od Jaroslava Rudiše a Srdce Evropy od Pavly Horákové. Spojuje je také problematika česko-německých respektive česko-rakouských vztahů a využití dobových dokumentů, které jsou zakomponovány do syžetu obou děl.

Zajímavostí Rudišova románu je, že byl původně napsán v němčině a také v Německu poprvé vyšel v roce 2019 a byl oficiálně oceněn.¹ K českým čtenářům se dostává v překladu Michaely Škultétyové. Vypravěčem románu je rodák z Vimperku (německy Winterberg) Jan Kraus, pečovatel o lidi na konci života, který emigroval do Německa a stává se průvodcem téměř stoletého Berlíňana Wenzela Winterberga, který pochází z Liberce. Jeho věk stejně jako role „převozníka“ Krause mají symbolický význam. „Ano, ano, milý pane Krausi, brzy mi bude sto… Budu stejně starý … jako Československá republika, brzy všichni společně oslavíme narozeniny, žároviště, republika i já. Oslavíme narození a také zánik, vznik republiky a zánik monarchie, moje narození a otevření reichenberského žároviště…“ (s. 114) Vztah těchto protagonistů vytváří dialogické pojetí románu. Winterberg je obdivovatelem železnic a rozhodne se, že se vydá vlakem po stopách střední Evropy, skeptický a občas cynický vypravěč cestuje s ním a glosuje jeho nekonečné promluvy, aniž by se zbavil vlastních traumat, spjatých s minulostí. Jakýmsi třetím účastníkem této cesty je bedekr z roku 1913, z něhož Winterberg neustále cituje a porovnává strnulou minulost bývalé monarchie s proměnlivou přítomností. Klíčem k Winterbergově marné cestě je vzpomínka na židovskou dívku Lenku, která prchala před nacismem do Sarajeva a patrně zemřela. Nezadržitelným tokem Winterbergovy řeči stále procházejí odkazy na bitvu u Hradce Králové z roku 1866, v níž padli jeho předkové na opačných stranách válčících monarchií. Dlouhá cesta vede z Berlína přes Drážďany, Liberec, Hradec Králové, České Budějovice, Vimperk, Plzeň, Vídeň, Brno, Slavkov, Budapešť a Záhřeb do Sarajeva a končí opět v Německu.

Vypravěč a Winterberg se liší také způsobem promluvy. Vypravěč střídá spisovné vyjadřování se střízlivým využitím obecné češtiny a slangu, tak jak to známe z autorových předchozích děl, Winterberg, který „trpí dějinami a záchvaty historie“, se projevuje pábitelsky, jeho nekorigovaná slovní nadprodukce plná nadsázky, metaforičnosti a stereotypního opakování utkvělých motivů nám připomene Hrabalova strýce Pepina. Jeho promluvy, které tvoří podstatnou část románu, vycházejí z obšírné citace historizujícího textu cestovního průvodce a jeho komentování, v němž porovnává „slavnou“ minulost rakouské monarchie s nepochopitelným dneškem, přičemž nalézá mnohé nečekané souvislosti, které mají až surrealistický efekt (například výčet magických osmiček v české historii – s. 167). Mezi utkvělé motivy Winterbergových promluv patří válka a smrt, česko-německé vztahy, cestování železnicí a vztahy k ženám. Téma smrti a neustálé návraty do doby libereckého mládí připomenou Fuksův mýtus rakouské monarchie a Spalovače mrtvol (Winterbergův otec byl majitelem krematoria) nebo groteskní Nebožtíky na bále, případně Markova Strýce Odyssea. Winterberg je kvůli svým nenaplněným představám a intenzivnímu prožitku neslavné historie tragickou postavou, rozhodně nepatří do kategorie komicky bezstarostných jonassonovských „stoletých staříků“, během své cesty prochází několika krizemi. Němečtí i čeští recenzenti nacházejí v pojetí Winterbergových promluv také souvislosti s J. Haškem, J. Topolem či T. Bernhardem.²

Kromě explicitně vyjádřeného protiválečného patosu procházejí románem četné Winterbergovy reflexe o různých aspektech minulé i přítomné středoevropské pospolitosti, ať už pojaté cynicky, nebo humorně. V tomto smyslu je charakteristické, že Winterberg má křestní jméno Wenzel „po svatém Václavovi českém, po našem zemském patronovi, který nás stejně jako utopenec Nepomuk nebo knedlíky nebo pivo spojuje a drží pohromadě, ať mluvíme česky nebo německy…“ (s. 420) Do střední Evropy přiřazuje Winterberg také Sasy: „saští železničáři byli skuteční hrdinové války z roku 1866, už jenom kvůli útěku lokomotiv by se na Sasy v dějinách nemělo zapomínat, ovšem válku s Prusy v roce 1866 Sasové i tak prohráli, stejně jako Rakušané, stejně jako jsme prohráli my všichni…“ (s. 99).

Téma česko-německých vztahů je pro Rudišovo dílo zásadní, počínaje jeho prvotinou Nebe pod Berlínem (2002) přes Grandhotel (2006) až k Winterbergovi. Jeho dílo je oceňováno v německém prostředí a patrně vedlo autora k rozhodnutí napsat Winterbergovu poslední cestu v němčině. Zajímavostí je také Rudišova oblíbenost dopravních prostředků pohybujících se na kolejích, což je zřejmé nejen z prvotiny Nebe pod Berlínem, která se odehrává metru, v komiksové trilogii Alois Nebel (2003–2005) ze severomoravských Sudet i v autorově německé příručce pro cestování vlakem Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen (Piper 2021). Tramvaják Winterberg odmítá cestovat autobusem a obdivuje staré železniční tratě a nádraží. Rytmus cesty určuje také rytmus vyprávění, který se v závěru románu při zpáteční cestě zklidňuje a dojde také ke splynutí životních příběhů Winterberga a Krause. V románu se prolínají dva prostory, které se týkají Krause i Winterberga: prostor cesty probíhající v současnosti železnicí po konkrétní trase a neomezený prostor minulosti a vzpomínek. Jakýmsi opožděným doplňkem románu je povídka Triste Centrale (2022) o Winterbergově cestě vlakem se ženou ze Západního Berlína do Terstu v době železné opony.

Zatímco Winterberg spojuje fakta z cestovního průvodce s vlastní těkavou pamětí, román Pavly Horákové Srdce Evropy (2021) vychází z pamětí jejích předků. V autorské poznámce k románu se uvádí: „Byl říjen roku 2007, když jsem do počítače přepsala poslední ze tří složek nadepsaných Paměti babičky Jakubíčkové, jež z původních rukou popsaných sešitů datovaných lety 1959 až 1960 přepsala nedlouho poté na stroji její dcera, moje babička Marie. Od onoho podzimu jsem nepřestala přemýšlet, jak bych se o text, podle mého mínění obsahově i literárně pozoruhodný, mohla podělit s dalšími čtenáři.“ (s. 386) Jde o zápisky Kateřiny, která se před první světovou válkou dostala do Vídně, později se vrátila na rodné Slovácko, kde prožila vznik republiky a dožila se druhé poloviny 20. století. Paralelně k tomuto autentickému zdroji se odvíjí současný příběh vypravěčky, která přijíždí do Vídně na studijní pobyt a seznamuje se se Stephanem, který píše magisterskou práci o Ziegelböhmech a je průvodcem po českých stopách ve Vídni. Vypravěčka konfrontuje Vídeň z dob monarchie a působení prababičky Kateřiny se současností. Na jedné straně před ní defiluje oficiální, historicky ověřený obraz minulosti, na druhé straně má před sebou Kateřinin pohled zdola: „‘Žádný pramen nemluví pravdu a některé prameny lžou.‘ Tuhle poučku nám vštěpoval jeden docent na historii, samozřejmě s nadsázkou. Za tu krátkou dobu, co se dívám kolem sebe a zajímám se o dějiny, se mi už mnohokrát potvrdila. A pomáhá mi držet si jakýs takýs odstup od Kateřiny… Nejsem historička, jen mladá, nedávno vystudovaná dějepisářka. Obě s Kateřinou jsme nedůvěryhodné vypravěčky…“ (s. 32). Na rozdíl Winterbergových citací z bedekru a jeho emocionálně vypjatých vzpomínek je vypravěčka tohoto románu více racionální a věcná, její procházky po Vídni jsou rozsáhlým popisem mnoha reálií a osobností, které mají vztah k českému a moravskému prostředí. Rozsáhlé výčty jsou mnohem více turistickým průvodcem než Winterbergův bedekr. Faktografická přesycenost a explicitnost vedou k oslabení estetických kvalit díla, místo plnokrevného příběhu převažují publicistické a historiografické pasáže, epika se v podstatě zužuje na váhání vypravěčky, zda se má vrátit domů ke svému příteli Radkovi, nebo zůstat v Rakousku a navázat hlubší vztah se Stephanem. Díky archaickému podání působí emotivně a autenticky spíše pasáže z Kateřinina deníku.

V románu najdeme publicistické úvahy, které reagují na aktuální události nebo se snaží bez větší originality definovat fenomén střední Evropy: „nemá ustálené hranice a spíš než geopolitický celek je to kulturní koncept anebo přímo stav ducha. Spíš sebeurčení je objektivní kategorie. Střední Evropa je soubor států, národů nebo regionů, které po rozpadu habsburské monarchie žijí vedle sebe… Žije tu pospolu mnoho sousedů, kteří na sebe navzájem nevraží, protože jsou si podobní a vidí jeden na druhém to, co sami na sobě ne.“ (s. 336) Svoje místo mají také úvahy o češství: „Přemýšlím, kolikrát dvacáté století změnilo Čechům identitu. Jestli Čech popírá svého vnitřního Němce, tak svého vnitřního Rakušana až tolik ne, i když si toho možná není vědom.“ (s. 373) Brno je v románu zmiňováno jako předměstí Vídně a „přesně tak Moravská galerie pojmenovala svou novou stálou výstavu.“ (s. 371).

Srdce Evropy nedosahuje uměleckých kvalit předchozího autorčina románu Teorie podivnosti (2018).³ Faktografickou přesycenost prózy a využití dobových dokumentů je možné chápat v kontextu rozhlasového cyklu o prožitcích českých vojáků v době monarchie, který zpracovala s Jiřím Kamenem a který vyšel také knižně: Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant aneb Poslušně hlásím, že byla jedna velká bitva (2018). Zde je možné najít paralelu k Rudišovu německému průvodci pro cestování železnicí.

Jaroslav Rudiš i Pavla Horáková kombinují ve svých dílech v různé míře historická fakta a autentické dokumenty s vlastní fabulí. Pavla Horáková ohledává blízkost, Vídeň je chápána jako součást české komunity, prostor střední Evropy je v Srdci Evropy samozřejmý. Rudišův německý hrdina původem ze Sudet během dlouhé cesty vlakem ohledává ztracenou středoevropskou minulost šířeji i hlouběji.

Vladimír Heger

PaedDr. Vladimír Heger je absolventem Masarykovy univerzity. Působí na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, zabývá se mediálními kontexty literatury a literární komparatistikou.