Mária Rapošová: Životná odysea Martina Kukučína. Slovenská národná knižnica, Martin 2020. ISBN 978-80-8149-137-5.

Autorka pracuje v Literárním muzeu Slovenské národní knihovny (Slovenská národná knižnica) v Martině, napsala řadu studií, zabývá se slovenskou literaturou, jejím společenským postavením a zahraničním ohlasem: to vše plně uplatnila v této knize o životě Martina Kukučína. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi zúčastnil v Slovenském inštitútě v Praze semináře právě o Kukučínovi, ze kterého pak v Bratislavě vyšel sborník, v redakci prof. Jána Gbúra (2010). Přispěl jsem tam pojednáním Typ Kukučínovy prózy a české souvislosti. Celkově byl seminář o tomto slovenském autorovi, který je sice v povinné četbě slovenských školáků, ale v širší veřejnosti je jeho dílo – pro někoho snad až příliš realistické – démodé, přijat vřele. Bral jsem ho jako vždy ve všech dimenzích jeho vnímáni reality, ať již slovenské, uherské, české, chorvatské, chilské nebo československé, v jeho různých protikladech, včetně vztahu slovensko-českého, v němž se nevymyká běžné slovenské recepci: obdivné, ale současně silně kritické. Proto mě příjemně překvapila tato kniha Márie Rapošové, která nepřikrášleně, vskutku realisticky v tom nejlepším slova smyslu rýsuje životní pouť tohoto slovenského klasika. Právem ho autorka nazývá světovým Slovákem. Kniha je psána s láskou, ale současně se vší odbornou akribií, s využitím sekundární literatury, s odkazy na korespondenci, archív; Kukučínovo dílo je zde chápáno jako součást jeho životní dráhy, jeho osudu ve světě, kde platí, že doma není člověk prorokem. Život přinesl Kukučínovi, vlastně Mateji Bencúrovi (1860–1928), nejedno zklamání. Psal svůj pseudonym původně s krátký „i“; teprve po návratu do nové republiky mu začali vydavatelé psát jeho jméno s dlouhým; sám si je však psal až do smrti – jak autorka dokládá – s krátkým. Zdůvodňoval to i správci Matice slovenské Škultétymu, že to není žádné toponymum a že potom vznikají zmatky. Kukučín byl vlastně celý život chudý, ačkoli měl vždy a všude společensky respektované postavení – jako spisovatel i jako lékař a podnikatel. Příběh Mateje Bencúra alias Martina Kukučína/Kukučina je sám o sobě románem, a to značně depresivním. Je to neustálé hledání, zklamávání, chudoba (svou situaci za pražských studií označuje jako „vychudol som na vyžlu“), splácení dluhů. Kukučín a jeho chorvatská manželka nenašli za celý život pevné sídlo, stěhovali se z místa na místo a všude pomáhali lidem, ačkoli pomoc potřebovali spíše sami. Spisovatel a lékař byl sice často oslavován a ctěn (při loučení s Jižní Amerikou, při příjezdu do vlasti, všude byli vysoce postavení funkcionáři), ale jeho praktické potřeby nikdo neřešil – nabídky na politickou nebo úřednickou kariéru v Československu (tu mu nabízel sám Masaryk) z různých důvodů odmítal (funkce ve zdravotnictví nebo post senátora); také se bál, že bude muset řešit neřešitelné nebo bude zneužíván k politickým cílům, které nesdílel. Nápadné je jeho zklamání z poměrů v nové republice, ačkoli jako důvod svého „nenávratu“ do vlasti uvádí rodinné a zdravotní důvody. Patřil vlastně k několika prostředím, ale ani v jednom trvale nezakotvil. Nejprve Slovensko za maďarské nadvlády, potom studia v Praze, kde užil bídy, kdy po osmi letech studia neměl ani peníze na promoci, lékařský diplom mu nebyl nic platný, místo na Slovensku nebylo a nikdo mu nepomohl, potom Dolní země, nakonec Chorvatsko, kde našel blízkou rodinu a manželku, a ta mu byla po celý život oporou, ale nikoli peníze, což byl jeho neustálý problém. Dvě plavby a jeden návrat do Jižní Ameriky, přičemž při druhé ho na životě ohrožovali italští příznivci Mussoliniho, život v Punta Arenas, byl zapojen do činnosti zahraničních spolků. Summa summarum: Slovensko, Chorvatsko, Chile, Československo, zase Chorvatsko/Jugoslávie, zase Jižní Amerika, nakonec kromě cest na Slovensko zase Jugoslávie a smrt. Ani pak neměl Kukučín klid, kolotoč kolem jeho pohřbu a pomníku je vlastně také malým románem; o Kukučínově mezinárodní soše autorka pojedná v další plánované knize.

M. Rapošová využívá ve své publikaci především archívní zdroje, korespondenci, opírá se o autoritativní literaturu, včetně knihy Stanislava Mečiara (1910–1971), který studoval v Bratislavě, Praze a na polských a německých univerzitách, spoluzakladatele zahraniční Matice slovenské, jenž bádal o Kukučínově činnosti přímo na místě v Jižní Americe, kam sám v roce 1945 přes Rakousko, Německo a Itálii emigroval, a zúročil je v knize Kukučín živý (1958–1960, dva svazky, třetí shořel při požáru tiskárny). Nejsilnějšími místy skvěle vyprávěné knihy jsou partie o Kukučínově jihoamerickém podnikání, jímž chtěl splatit dluhy, o jeho činnosti lékařské, jež byla vlastně do značné míry charitativní v Chorvatsku i v Americe, o nemoci manželky, o zklamání po příchodu do Československa, o sympatiích k slovenské mládeži, to vše doložené úryvky z korespondence, jeho i jiných. Příznačná je pasáž, v níž Kukučín/Bencúr vytýká přítomným, že je zajímá více jeho konverze ke katolické církvi (v důsledku sňatku s Chorvatkou) než podstatné věci jeho života. V knize se objevují desítky důležitých jmen, včetně T. G. Masaryka, Milana Hodži, Štefana Krčméryho, Jozefa Škultétyho, nepřikrášleně v různých souvislostech. Autorka nám dává nahlédnout do zákulisí, ale decentně, nesenzačně, s vědomím složitostí života. Kniha je čtenářsky atraktivní, přes různorodost témat působí celistvě. Důraz je tu kladen na jednotu Kukučínovy/Bencúrovy osobnosti: byl to spisovatel, ale neméně lékař: žil jakoby dvojím životem a ti, kteří ho znali jako lékaře, neměli o jeho psaní často ani potuchy; on sám zjevně nepovažoval spisovatelství za něco výlučného a lékařství rozhodně kvůli němu nešidil. Nemohu zahlcovat tuto recenzi dalšími údaji, ale myslím, že dvě epizody mohou být dosti ilustrativní. První je osud Kukučínovy/Bencúrovy vkladní knížky, kterou mu na jeho jméno založila Matica v Martině a kam se ukládaly jeho honoráře z vydávání jeho sebraných spisů (v době jeho pobytu v Jižní Americe). Málo tu bylo vkladů, více výběrů (patrně to byli rodinní příslušníci), takže když se spisovatel vrátil bez peněz domů, bylo na ní jen pár korun. A potom tento Kukučínův citát psaný jeho barvitou slovenštinou, který autorka uvádí na samém konci své knihy: „Kdesi som čítal, že spisovatelia sú ako – prepytujem Vám poctivú hlavičku – kohúti. Nie azda preto, že sa medzi sebou klbčia sťa kohúti na jednom smetisku, bárs i to nenie nič nevídaného. Pravda, Bohu chvála – u nás nie. Ale ako kohúti preto, že keď jeden zakikiriká, zrazu ohlási sa druhý. Nuž to porovnanie sa mi páčilo i spomínam ho, berúc na seba vďačnú a či nevďačnú úlohu ‚toho druhého‘. Ale to prirovnanie s kohútom mi ešte vrtí v hlave. Kohút, hľa, budí, len čo počína brieždiť, spáčov z hlbokého, pohodlného, sladkého sna. On cíti zоru ešte prvej, než počala pukať. Kohút – symbol strážnosti. Hľa, i Písmo ho uvádza, ako prebudil Petra z jeho pozabudnutia, ako spevom svojím vzbudil v ňom hlas svedomia. No, k takejto úlohe by sa mohlo spisovateľom len blahoželať, zvláště u národa, ktorý nemá literatúru iba pre luxus, ale hlavne pre životnú potrebu a nevyhnutnosť.“ (s. 166).

Ivo Pospíšil