Pavel Barša: Román a dějiny. Host, Brno 2022. 296 s. ISBN 978-80-275-1074-0.

V době, kdy převažují uzavřené diskursy, které obhospodařují vybraní jedinci, jež tam nevpustí jinak smýšlející a jinou terminologii používající, je tato Baršova kniha, kterou sám nazývá nikoli literárněvědnou, byť je o literárním žánru, ale politicko-teoretickým esejem (zde bych se zarazil, neboť podle dnešní běžné definice eseje mi tu chybí alespoň náznak estetické funkce textu), už jenom tímto záslužná; možná právě v této době bychom se spíše přiklonili k označení „filozoficko-politologický traktát“, když už se za „filozofii“ dnes pokládá kdeco i bez nároku na vyšší míru obecnosti, natož na budování systému.

Mezi Baršovými díly¹ je toto zcela výjimečné, neboť v dosavadních knižních studiích publikovaných ve velkém množství od přelomu 20. a 21. století se zpravidla zabýval ostrými aktuálními otázkami (multikulturalismus, feminismus, migrace, islám, kapitalismus, kulturní války aj.). Zdálo by se, že tato kniha z naznačené badatelské linie vybočuje, ale není tomu tak: Barša vždy nakonec směřuje od spekulativních otázek k jejich aktuální artikulaci.

Do příběhu evropského románu (neboť podobné útvary mimo evropský nebo tzv. euroamerický okruh, jak se někdy ne zcela přesně nazývá, nejsou předmětem jeho práce) vplétá od počátku svůj ideový vývoj nejprve přívržence komunismu, což bylo do jisté míry dáno příznačnou rodinnou anamnézou, až k jeho odmítnutí, což ho sbližuje s osobností Milana Kundery, jak to prezentuje na jeho dvou dílech Umění románu – českém z počátku 60. let 20. století (1961) a ve francouzském L’Art du roman z 80. let (1986). I když autor píše, že jeho spis není literárněvědná studie, ale politicko-teoretický esej (to jsme již komentovali) a že ho nezajímá správnost různých koncepcí románu obecně nebo různé interpretace toho či onoho románového díla, ale jejich korelace s různými pojetími dějinného času a lidské emancipace, nelze vyvrátit to, že bez této předběžné analýzy a interpretace románu jako takového i jeho konkrétních příkladů a zhodnocení dosavadní teorie románu v jejím celku, nelze formulovat ani onu korelaci s dějinným časem a tzv. lidskou emancipací; spíše bych mluvil o postavení a sebevyjádření člověka v dějinách,² když už nesdílím představu, že román primárně reflektuje proces lidské emancipace, tedy osvobození, zrovnoprávnění; otázka je, zdali není spíše odrazem opačné cesty, alespoň v některých jeho typech dystopického rázu.

Když postupujeme ve čtení Baršova traktátu o románu a dějinách, narážíme ve čtyřech velkých kapitolách (Nesplněný slib komunismu, Mezi angažovaností a modernismem, Konec liberálního milénia, Od dějin k dějinnosti) a Postskriptu: Jaká emancipace a desítkách podkapitol na řadu tvrzení, z nichž jen některá jsou pochopitelná, například linie Hegel – Lukács – Kundera.

Dva pohledy Lukácse a Kundery na vztah mezi popisem a vyprávěným příběhem jako výrazem sepětí lidské individuality a dějin nebo naopak absence tohoto sepětí, jak se projevuje např. u G. Flauberta, a to i v jeho historickém románu Salammbô, jak se domníval Lukács, ukazují na meze tohoto pojetí. Opět poněkud obecné úvahy o tzv. včlenění, vplynutí jedince do proudu dějin, resp. o rozpojení tohoto prolnutí, odpovídají dávnému, příliš jednostrannému názoru V. Šklovského o ruském a tzv. západním románu na srovnání Stendhalova Červeného a černého a Tolstého Vojny a míru: v prvním případě se historické události jakoby stávají součástí, etapou lidského života (popis bitvy u Waterloo), v druhém je člověk naopak součástí dějinných pohybů (bitvy u Slavkova a Borodina). Zde také ztroskotává tzv. angažovanost autora a jeho postav v dějinném procesu. A je tu sepětí se sporem Kundery s disentem ve smyslu střetu mezi veřejným intelektuálem a samostatným umělcem, jímž se ve francouzském exilu stal. V podkapitole Hloupost: radikální a umírněná se Barša explicitně i implicitně vyjadřuje ke knize Jana Nováka Kundera. Český život a doba (2020). Je mi trochu záhadou – a takových je v Baršově knize více – proč se ani nezmiňuje o dle mého soudu nejadekvátnějších publikacích, jež se pokoušejí rozlousknout problémy Kundery i v Novákově pojetí, a to jsou práce Milana Blahynky,³ které jsou nedeklarativní, koncizní, neboť Blahynka je znám láskou k detailu; ten o literatuře vypovídá často víc než dlouhá líčení. Druhá Blahynkova knížka je sice polemikou s Novákovou knihou, ale současně polemikou chápavou: autor se snaží proniknout k podstatě Novákova vidění Milana Kundery a příčinu vidí v jeho životní zkušenosti a „americkém“ pohledu na literaturu danou jeho vzdělávacími institucemi.

Jednotlivé části Baršovy knihy tvoří víceméně kompaktní celek, i když se to na povrchu nezdá: Od vyprávění k dialogu (nezdá se mi, že takto lze pojmout vývoj moderní prózy včetně románu); úvahy o stanovišti malých a velkých, o problému prozaické každodennosti (toto téma se vrací permanentně), diachronie a synchronie, souvislosti s židovským/hebrejským světem.

Baršova kniha je zvláštní, a to i pro filozofa, politologa, sociologa, sociálního psychologa, ale zejména estetika a teoretika literatury, nemluvě o teoretikovi románu. Jeho diskurs se opírá o vybrané autory, nicméně žádná zmínka o N. Berďajevovi nebo O. Spenglerovi, v českém kontextu např. o D. Hodrové mě překvapuje. Problémy byly uvedeny; pokud jde o úskalí, spočívají spíše v tom, že román je tu využíván jako objekt debat o člověku a jeho místě ve světě spíše v metadiskursu, tj. diskutuje se především o jiných úvahách o románech než o románech samotných. A když už je o nich řeč, jsou to vymezené texty v čele s díly Kunderovými, ale také ta, která s nimi souvisejí (Goethe, Cervantes, Fielding, jenž je zmíněn i jako teoretik románu). Proč chybějí takoví novátoři jako Laurence Sterne nebo velcí Rusové, nejen Dostojevskij, není jasné, nemluvě o tom, že teorie románu na dobově dobré úrovni existovala, jak známo, již v 17. století (Pierre-Daniel Huet: De l’Origine des romans, 1660). Román však netvoří pouze vybraní koryfejové, ale také „menší“ autoři a vývojová trajektorie románu a jeho zobrazování člověka v dějinách je komplikovanější, než je tu naznačeno, a tedy i reflektuje člověka a svět poněkud jinak, se všemi návraty a kopiemi již vytvořeného, výboji a záměrně vyvolávanými krizemi románu i jeho světa. Zajímavě to kdysi právě na Fieldingově příkladu demonstroval brněnský anglista Aleš Tichý ve své disertaci a samostatných studiích. Nicméně autorovo uvažování o románu jako výrazu společenských posunů a jako hledání člověka, jehož pozice se v dějinném proudu mění, je inspirativní a v mnohém vyvolává další úvahy, například o generačním rámci románového žánru⁴, o náhlých zvratech a jako vždy také o tom, že některé románové typy se vracejí, a to často překvapivě v konzervativní podobě.

Ivo Pospíšil