František Všetička: Dekáda naděje. O kompoziční poetice české prózy šedesátých let 20. století. CHERM, Praha 2022. ISBN 978-80-86370-76-7.

Jméno Františka Všetičky (roč. 1932) se na stránkách SP – i v naší rubrice Spoza Moravy – objevuje poměrně často. Je to dáno také tím, kolik knih autor produkuje: je to v podstatě jedna až několik v průběhu kalendářního roku, a co je důležité: dokáže své knihy nejen napsat jako nové, přínosné, překvapivé, ale také zajistit jejich vydání, což dnes není právě jednoduché. Dekáda naděje odkazuje – přirozeně – k období 60. let 20. století, kdy vrcholila první etapa Všetičkovy literárněvědné činnosti, jejímž vyústěním byla na hraně 70. let jeho Kompozice prózy (antologie z ruských studií z 20. let, 1971), v 80. letech, kdy byly jeho publikační projevy v českých zemích značně omezeny, to byla bratislavská Kompoziciána (1986). Tituly jednotlivých knih nebudeme zde opakovat, ale zdůrazníme alespoň to, že u Všetičky se vše točí kolem kompozice literárního artefaktu a Všetička je český, evropský a světový kompozitolog, snad takřka jediný toho jména. To je skutečný unikát spočívající právě v oné badatelské důslednosti. Ale, jak známo, Všetičkova činnost je vícerozměrná: je to básník, prozaik, romanopisec, teoretik verše, historik literatury, topolog, topograf a literární geograf, který z tohoto hlediska zmapoval Paříž, Vídeň i Olomouc, Slezsko, Moravu a jiné oblasti: rozumí literatuře anglické, kterou vystudoval u olomouckého anglisty Ladislava Cejpa (1910–1959), stejně jako české, ruské a dalším slovanským. V přítomné knize se zabýval jednotlivými díly a autory české literatury zmíněného desetiletí a již výběr děl je originální. Na první místo zařadil Egona Hostovského (1908–1973), českého spisovatele židovského původu, jenž i ve svých dvou emigracích psal – až na výjimky – výlučně česky a který se uměl nezalíbit takřka všem – německým nacistům, před jejichž rasovými zákony prchal, komunistům, kteří ho nepřímo donutili k druhé emigraci (zde je zajímavý jeho vztah k emigraci brněnského básníka Ivana Blatného, který tam odešel jako komunista – jeho historie po roce 1989 včetně známé Reinerovy monografie je již jiná kapitola), ale také k české emigraci samotné, k níž byl značně kritický až sarkastický. Všetička rozebral jeho Všeobecné spiknutí (patrně nejlepší jeho dílo) a Tři noci. Kompozice je pro Všetičku především záležitost tvarová, morfologická až výtvarná. Klíčem k pochopení jeho analýz je také Slovník kompoziční poetiky, který pravidelně doprovází jeho díla jako originální explicit a nesmí chybět ani jmenný rejstřík a ediční poznámka. Vynikající příležitost pracovat s prvky experimentální poetiky mu poskytl Milan Kundera (roč. 1929) – román Žert a povídka Doktor Havel po deseti letech, podobně jako próza Josefa Škvoreckého (1924–2012) Bassaxofon. Dosti centrální místo mezi zkoumanými díly mají prózy Ivana Klímy (roč. 1931), který, jak známo, vydával svá díla v době normalizace, kdy měl u nás zákaz publikování, v zahraničí a měl tak kromě výše zmíněných autorů mezinárodní pověst (rozebíranými díly jsou Hodina ticha a Porota). Jaroslav Putík se zdál pozapomenutým; jeho hvězda zazářila zejména na konci 60. let minulého století, ale Všetička ukázal na nadčasovou nápaditost jeho kompozice na příkladu slavné Smrtelné neděle a Brány blažených. Nesmějí chybět ani Hrabalovy (1914–1997) Ostře sledované vlaky, jejichž Oskarem ozdobená filmová adaptace se dobově těšila pozornosti v anglosaském světě: kromě Dubčeka a Pražského jara znali moji studentští kamarádi z mého zahraničního pobytu první poloviny 70. let o naší zemi právě Strictly Observed (v USA Watched) Trains. Počet děl jednoho autora ve Všetičkově výběru svědčí o tom, že Ladislava Fukse (1923–1994) určitě pokládá za špičkového prozaika – samozřejmě zde nemůže být jeho asi nejlepší dílo z 80. let Vévodkyně a kuchařka, ale je tu i Pan Theodor Mundstock a Variace na temnou strunu. Po jednom díle se dostalo Vladimíru Körnerovi (možná to byla chyba, neboť tento autor je vskutku špičkový o to více, že je jako scénárista spojen s řadou filmových podob svých děl, ale i jiných filmů), Vladimíru Páralovi, Aleně Vostré, Oldřichu Šuleřovi a Františku Neužilovi (jimi se k slovu dostává i zapomenutá Morava a Slezsko). Všetička si libuje v číselném kódu kompozice a přesně ukazuje, jak např. počet kapitol, částí apod. souvisí s „filozofíí“ díla. Nezapomíná ani na své předchůdce – v případě Hostovského na Františka Kautmana (1927–2016) a Kunderově na Milana Blahynku (roč. 1933): škoda, že neodkázal i na jeho nejnovější bádání, ale snad to souvisí se zkoumanou dekádou; využívá ovšem i jiných autorů spjatých s atmosférou 60. let (A. J. Liehm). Není uzavřen ve své monádě kompoziční poetiky: často využívá komparatistických vstupů, srovnávaje české spisovatele mezi sebou, ale také odkazuje k jiným literaturám. To, co je na Všetičkovi ještě obdivuhodné, je jeho stručnost, zhuštěnost textu, snad inspirovaná ruskými formalisty, kteří byli stejně struční, neboť jak tvrdil Puškin a po něm Čechov: stručnost je sestrou talentu.

Ivo Pospíšil