Juraj Kuniak: Amonit. Prel. Viktoryja Ljašuk. Mastackaja literatura. Minsk 2019.

Slovenský básník a vydavatel (nar. 1955 v Košicích), majitel nakladatelství Skalná ruža v Kordíkách u Banské Bystrice, absolvent různých vysokých škol v Praze, Bratislavě a Nottinghamu vydal před časem v Bělorusku zrcadlový svazek, který nese název vyhynulých měkkýšů se schránou ve tvaru spirály (v geologii se využívají při určování stáří jednotlivých vrstev, v mystice jde o hlavně o symboliku spirály). Ve starověku viděli v amonitech podobnost s posvátným rohem boha Amóna. Amonité prý obývali světová moře před asi 60 miliony lety. Dnes se nabízejí jako esteticky hodnotný předmět v různých řezech, známá jsou naleziště na Madagaskaru nebo v severní Africe. Básník tímto názvem patrně míní nejen vnějškovou krásu, ale hlavně vnitřní duchovní hodnotu. Svědčí o tom zejména některé básně spojené s přírodou a lidským vnímáním. Dvojjazyčný výbor básní je opatřena doslovem překladatelky v obou jazycích a medailonem básníka v běloruštině. Kuniak se tak dostává do prostoru národní literatury, která je vlastně z velké části založena právě na poezii tak, jak ji kultivovali zakladatelé moderního běloruského písemnictví v tzv. našanivském období. Kuniak je zkušený, dávno zavedený básník; jeho poezie byla přeložena do angličtiny (přeložil John Minahane, ale i jiní), finštiny, češtiny (mimo jiné prominentním překladatelem Emilem Charousem). Jeho Čiara horizontu vyšla roku 2008 v 27 jazycích. Z jeho tvorby uvádíme alespoň Premietanie na viečka (1983), Blúdivý nerv (1995) nebo Cor cordi (2001) či Za mestom (2015) a Rosa mystica (2016). Myslím, že tóniny Kuniakovy poezie, stejně jako jeho prózy, z nichž esej Pán Černovský vyšel anglicky, jsou v krajině běloruské poezie jako doma a překladatelka navíc našla příbuzný poetický kód. Směřování k duchovním hlubinám, výrazná reflexivní a přírodní lyrika, které jsou nezaměnitelně propleteny, zaujmou již v úvodním oddíle Za mestom, který je uveden citátem z Walta Whitmana, jehož Zpěv o sobě (The Song of Myself) básník kdysi přeložil: „Musíš si zvykať na ostrosť svetla a každého okamihu života.“ Jsou to básně v moderní poezii nečekané svým temným, smutný klidem, tichým pláčem nad krajinou: „Ako sa mení krajina,/ do ktorej som sa narodil.// Stromy ustupujú a chradnú,/ drevorubači zničili hniezda volaviek?// z aleje topoľov sú rady pňov,/ cesty lemujú kríže po nehodách,// bralo sa týči do výšky/ a mlčí.// Jedného dňa si odkašle/ obrovským výlomom.“ (Bralo, s. 12). Druhá část s názvem Zrastený s krídlom dynamizuje obrazy přírody. V ní vidí harmonii, vyrovnanost při všech pohybech, právě ona je i reflexí básníkovy duše, s ní prožívá svoji radost i smutek. Kuniak je dnes nejdůležitějším básníkem přírodních reflexí: „Rozprávam sám so sebou, odpovedám/ hlasu, ktorý ma oslovuje zvnútra.// Spolu si zvykáme na ostrosť svetla,/ každého okamihu života.“ (s. 72). Fascinující je báseň Čiara horizontu, stejně jako soubor Lamium album (hluchavka bílá) a Rosa mystica, kam dospívá duchovní rozměr Kuniakovy poezie, například tam, kde se přírodní dění spojuje se sakrálním charakterem poezie (Gotická madona, Lateránská bazilika). Objevovat Boha v každodennosti, jak to dělá básník, bylo už znakem baroka a také moderní křesťanské/katolické poezie 20. století jak v slovenské, tak v české tradici. To, že Kuniakův výbor v slovenštině a běloruštině, vychází na konci druhého desetiletí 21. století, je však přece jen výjimečné, vzácné, harmonizující i zraňující. Škoda, že nemohu uvést alespoň malou básničku v běloruštině; snad si na ni čtenář najde čas a bude ji intenzivně vnímat nehledě na jazykovou bariéru.

Ivo Pospíšil