Arnošt Vašíček: Operace sfinga. Kniha první. Česká televize, Praha 1922. ISBN 978-80-7404-360-4.

Vynikající autor literatury faktu, záhadolog, ale také tvůrce beletrie a scénářů úspěšných televizních seriálů, zahájil, zdá se, novou prozaickou řadu, jak naznačuje už označení „Kniha první“. Vychází z již známé povídky, kterou cyklizuje postavami kriminalistů s klíčovou pozicí komisaře Martena. V první povídce cyklu je to vražda spisovatele detektivek jihoamerickým jedem curare, kde jde vlastně o dvojí zločinný plán, z něhož se zdaří ten poslední, ale ani to komisaře nezdolá. Do příběhu dvou konkurenčních spisovatelů, z nichž jeden dostává ceny, a druhý nikoli, je vpleteno i Náprstkovo muzeum (Vsaď se, že tě zabiju). Druhá povídka z kompletu čtyř s názvem Svědci ze záhrobí vypráví příběh komisařovy sestry, která v novém nájemním bytě objeví přízraky, které usilují o potrestání neodhaleného vraha. Je tu jako u Vašíčka vždy umně zkonstruovaný příběh s řadou peripetií, falešných rozuzlení a současně nepotlačující záhadologickou podstatu. Komisaři tu pomáhá profesor Richter, jenž se zabývá okultismem a podobnými oblastmi, tedy jakýsi český Brownův Robert Langdon, který se Vašíčkovi osvědčil i v jeho televizních seriálech (religionistu Michala Runu hrál, jak známo, Ivan Trojan). Ale nepůsobí to násilně, naopak: mile. Třetí povídka Saturnův klíč je patrně nejsofistikovanější, pokud jde o hloubku tajemství a přízračnost děje. Odehrává se na zámku Bučovice a, jak je u Vašíčka zvykem, minulost zasahuje ostrým drápem do současného dění, a připomíná tak motivem návratu nadvlády satana Ďáblovu lest. Zdá se, že obava z návratu zla svrženého kdysi do propasti nebytí je tak trochu autorovou idée fixe a v dnešním světě to ani není divu: neuvěřitelné události tohoto století jako by potvrzovaly tyto dávné reminiscence a temná proroctví. Poslední povídka se vrací k motivům vlkodlaků, proměny člověka v dravce. Vašíček se tu svým příměrem motýla a kukly nenápadně obrací k představě proměny živočišných druhů, které nejsou jednou provždy uzavřeny ve své tělesné schránce a jsou schopny proměny, i když asi jen za určitých podmínek. Tato relativizace jakoby jednou provždy daných skutečností je pro náznaky postmoderní nebo kvázipostmoderní literatury typická. Vzpomeňme na slavného Michaela Crichtona a jeho Kmen Andromeda s jeho úvahou o tenké hranici mezi živou a neživou hmotou – dnešní věda již svým striktním rozdělením vědních disciplín na živou a neživou přírodu tuto relativizaci, jak se zdá, dosud nepřijímá.

Vašíčkovou oblíbenou metodou je integrace skutečných jevů, institucí, událostí a místopisu do v podstatě fiktivních syžetů, které však vyvolávají onen známý pocit postmoderní nejistoty. I když se autor snaží vše nakonec vysvětlit více či méně racionálně, nějaké tajemství vždy zůstává a stává se často součástí explicitu povídky, zatímco incipit obvykle začíná in medias res, tedy nějakou událostí, která rozhýbává děj a rozvíjí umnou konstrukci zápletky. I když Vašíčkovy povídky mají v podstatě dramatickou strukturu novely s tajemstvím, obsahují také cizí texty dotvářející a ilustrující celý příběh, většinou spojené s magií, tajemnými řády a návody, kouzelnictvím apod. Zde spisovatel využívá své literatury faktu, kterou vlastně beletrizuje, jak to dělal i ve svých povídkách z poslední doby, včetně scénářů k velmi působivým televizním seriálům, jako byly Ďáblova lest, Ztracená brána, Strážce duší, z dávnější doby také dokumentární filmy natočené v jeho firmě Mystery film a ve spolupráci s Českou televizí, např. Planeta záhad, České tajemno, Labyrint záhad, Tajemství Voynichova rukopisu aj. Zdá se, že Vašíček se postupně stával a stal klasikem české záhadologické literatury faktu i beletrie a v mnohém překonal dosud zavedené autory.

Ivo Pospíšil