Gabriel Palowski. Pamięci człowieka. PROprint,s.r.o. Czeski Cieszyn, 2022, s. 108.

Neočekávaně jsem byl obdarován dvěma sbírkami poezie Gabriela Palowského (1921–1999), básníka, malíře narozeného v Karviné, ale po celý život v dospělosti žijícího v Třinci v části Folwark na Zaolží. Byl jsem tak obdarován básníkem z téže oblasti, a sice Petrem Horzykem, zdůrazňuji to proto, že obě knížky byly vydány jeho nákladem. „(…) skromnost, upřímnost, jeho otcovský přístup a životní moudrost mne formovaly v letech mé mladosti k dalším životním zážitkům. Já, který v současnosti jsem už seniorem (76 let), vzpomínám s nostalgií na uplynulé časy a potvrzuji, že Gabrielovi vděčím za mnoho. (…) Sbírka obsahuje verše, které dosud nebyly v celku publikované, pouze jenom sporadicky v příležitostných publikacích. (…) Jsou to verše natolik cenné, že je nezbytné, aby spatřily světlo světa,“ objasňuje čtenáři v Pamięci człowieka (Český Těšín 2022) editor.

Gabriel Palowski – jako mnoho básnických samorostů – dělník a technik, celou svou odbornou existencí spojený s Třineckou hutí. Práce v hutnictví představovala významnější část jeho života. Ztracené mládí – byl vězněm v německém koncentračním táboře Buchenwald. Prožitky jsou vidět v prvních lyrických pracích. Obavy a počáteční nacházení vlastních cest. Jen se vzpamatoval, začal důvěřovat lidem, pocítil a prožil lásku. Potřebu dávat sám sebe. Stal se organizátorem kulturního a literárního života, spoluzakládal satirický soubor „Smyky“ v Lesné, GL 63 a Festival polské písně v Třinci. Básně a publicistiku publikoval na stránkách tisku zaolžanského, polského i českého. Jeho tvorba se objevuje po obou stranách hranice. Publikoval následující sbírky veršů: Duet (spolu s J. Gaudynem, 1969), Liryki (1980), Obecność (s P. Horzykem, 1982), Z tej ziemi (s P. Horzykem a J. Pyszkem, 1984), Dotykanie czasu (1986), Miłość o zmierzchu (1990), Dlaně (1994), Przed progiem (1999) a volné listy poezie Liryka codzienności, Erotyki (1975), Tobie ziemio (1984), Krzyk zielonej ciszy (1992), Zakola pamięci (1996), Przed progiem (1996), Niepokój (2011), I pójdę... (2017).

Svazek Paměti člověka je rozdělený na osm částí, v podtitulech seznam básní, nástin životopisu, který je – díky redaktorům Petrovi a Renatě Horzykovým – průřezem celé tvorby nerozlučně spojené s básníkovým životopisem.

První část „Karvinský šutr“ je psaný ještě pěkným nářečím „dolaňským“, pro mě nijak exotickým, ačkoliv jsem se narodil v malopolském Trzonově. Vnímám jeho proměnlivost, hloubku, vlnění, timbry. A tu zajímavost slova „po našom“. Uvedu dvě ukázky z básně „Šichta“, abych čtenáři objasnil, jakou cestou musel projít Palowski, kolik své práce musel věnovat tomu, aby vyjádřil svobodu směřování v literární polštině.

Dumie hawiyrz nad swym losem

w kościach czuje ból

jak tu żyć z tak marnym groszym –

to je ledwie tak na sól

Stanył, spluwnył w twardą dłóń

bije mocno czornóm ściane w pysk

haruje jak ślepy kóń

bydóm mieć panowie zysk

Úryvek básně „W putyce“

U Grittnera za szynkwasym

tłósto Meda kwit nalywo

leje piwsko, sypie szpasym

do każdego się odzywo

(…)

Rznie harmónja, brzynczóm szklónki

w kącie już sie bijóm

Meda – wrzeszczóm – samogónki!

I na umór piją

Osm básní připomíná karvinské dětství i dorůstání básníka. Přenáší nás do ztracené arkádie; světa šachet, hald uhlí i kamení, kolejnic, zábav a pijatyk, kde nůž – jak kladivo na šachtě – byl vždycky po ruce, a krev, pot často splývaly. Mimo útrapy, bídu a hlad chlapec vzpomíná na dávné bezstarostné dny. Stýská se mu po dávném folklóru a po čase, který pomalu uplynul.

V roce 1939 se osmnáctiletý mladík pokouší před blížící se válkou utéct na Západ. Je uvězněn. Následuje kratší pobyt v Osvětimi, potom dlouhá léta v Buchenwaldu, odkud se mnohokrát pokoušel utéct. V básni „Stopa“ popisuje cestu do vytoužené svobody: „Idź / przez šwity / żar dnia / i zorze gasnące // Idź / wśród grzmotów / i nocą / bez gwiazd // Idź / choćbyś miał pełzać / wyczerpany / do dna // Idź / naprzód / i znać swoją ścieżkę / czerwienią / niech wiedzą potomni / że nie stałeś / dla siebie / chociaż mogłeś / umrzeć wygodnie / bez śladu…“ A v lyrické básni „Rez“ zachycuje pobyt v koncentráku: „Za drutami / nie baliśmy się / wolności / to tylko ludzie wolni / boją się / odosobnienia // Kolczaste druty / przerdzewiały / jak pamięć / starych ludzi / a młodzi // przechodzą obojętnie / z torbami zakupów / i własnych problemów / więc po co im przypominać / że rdza / odpadająca z drutów / to zastygła krew…“ Samota nezničila Gabrielovi Palowskému vnímavost. Jako každý mladý toužil žít plným životem, milovat a být milován, příkladem toho jsou básně „Válečná láska“, „Spojovatelka“, „Háj“, „Pukání snu“. Jsou to téměř milostné verše s veškerou jemností půvabu a s hranicí, která se nedá překračovat.

Válka kromě traumat zatěžuje jeho organismus ještě těžkou tuberkulózou. Všechno se stává ničím proti nemoci, válečným zkušenostem a šoku, který zažil, když na něj čekala prázdnota po zavražděných z rodiny, známých, lidí z okolí, strašlivé zničení. Vyslovuje to lyricky: „Nocą / sen ucieka / jak ptaki spłoszone / strach / chodzi wokół / jak patrol / a drzewa / jak šwieczniki wypalone / zaglądają przez szyby // Noce nieprzespane / są jak rzeki / powodzią wezbrane // Nocami / wciąż czekam / jak zwierzę ranione / i dźwigam jak cokół / ogromny paląk nieba.“

Kamkoliv zažene Palowského náhoda, stane se to místo brzy jeho oknem do světa. Dbá o to nejsilnější rys – zvídavost. Gabriel povzbuzený básnickou představivostí, metaforou, nahlíží do cizích oken. Čte vizitky na dveřích domů, kam přišel na návštěvu. Hledá na hřbitovech – jak mnozí z nás – známá příjmení. Náhodně potkaných lidí se vyptává, kdo přežil. A divné – po překonání tuberkulózy začíná pracovat v Třinecké huti. Zakládá rodinu. Helena – mýtická i skutečná. V životě přichází „Wiosna“: „Przebudzona / promieniami słońca / budzi się z białego snu / jak ciało kobiety / pod dotykami / dłoni / pulsuje żądzą kwitnienia / czeka / w niecierpliwości melodii / na refren zapładniania / i patrzy zdziwiona / kwietnymi oczami / w błękitne lustro nieba / na swoją nagość // lekk zawstydzona / przyodziewa / welon zieleni / a lustro nieba / zasłania / śpiewem ptaków.“

Často ale po jaru přichází šedivá jeseň chudobného dětství, roky války, zajetí, bestiality. Objevuje se otázka po smyslu (vlastního) života, nespravedlnosti světa. Se skrytou vnímavostí básníka? Dokáže tvořit jako Izaak Babel: „Nemám fantazii. Říkám to úplně otevřeně. Nedokážu nic vymyslet. Musím všechno znát do posledního detailu, jinak nedokážu napsat nic. Heslo na mém štítu: Autentičnost.“ Přiznává prozaik z Oděsy, jehož tvorba byla Palowskému známa, především „Příběh mého holubníku“. Psychický stav básníka dennodenně obklopeného uhlím a železem zřetelně povzbuzuje „List do anonimowego czytelnika“: „Nie chce być skazanym / na osamotnienie / ale lubię / swobodnie wybierać / chwile samotności / kiedy sypka cisza / podchodzi do gardła / wtenczas / wyzbywam się rzeczy / i piszę wiersze / jak listy / do nieznajomego czytelnika / osaczonego / ustką.“ Tu „prázdnotu“ léčí i hubí v Beskydách (pravděpodobně prošel celé pásmo od proudu Baczewy po řeku Czeremosz, a to už je Ukrajina. Stal se spíše malířem. Na plátna přenáší básnické výhledy – někdy využívané jako obálky knih – průsmyky (Dukelský, Tatarský, Lupkovský), štíty: Babí hora, Pilska, Hrobočí louka, Skřyčný, Radějová. Porostlé bučinou, dubem, smrkem, dále kosodřevinou a horskými loukami. Prodej obrazů přináší skromnou existenci (žebrácká renta), tvorba osobní poezie poznamenané životopisem, jako lék na krvácející duši. „Jahodová, Jahodová“:

Zagubionemu w samym sobie

jak w ostępach kniei

nie latwo jest odnaléźć

gniazdo słowika

i promyk zielonej nadziei

kiedy wszystkie drogi odcięto

a ziemia spod nóg ucieka

Zřídka naše reflexe – mám na mysli básníky – tak zjevně zveřejňuje přítomný proces, který provází bytostné pojednání s přírodními jevy, jakož i s nejvýše sahajícím uměním boha (Apolla). Směřují vždy k nepřekročitelným hranicím samotné transcendence. „Ztracenému sám v sobě“ – cíl poetického důvěřování. Zde se Gabriel Palowski stává poetickým mýtem sebe samého. Člověkem mnohokrát se otírajícím o smrt, oceňujícím život v jeho prostotě, zanořeném v přírodě a vedoucím vnitřní válku mezi já člověkem a já umělcem, „który rozsupła / tajemnice / ukryte w kręgach drzewa / potomnym je wyśpiewa / albo przyłoży do rany / jak ogień“. To rozdvojení dramatizuje, je hloubkou i smyslem té poezie.

Dobře, že jsou (ještě) takoví lidé, jako Petr a Renata Horzykovi, kteří si najdou čas usednout, redigovat a vlastním nákladem vydat poezii přítele, básníka velkého formátu. S vírou, že ty verše je potřeba zachovat pro budoucí.

Jerzy Stasiewicz

Překlad Věra Všetičková