Dana Podracká: Posuvné dvere. Edícia Poézia. Skalná ruža, Kordíky 2022.

Rozumět poezii Dany Podracké je těžké, je to běh na dlouhou trať, asi stejnou jako vlastní básnířčina tvorba, dá to práci a stejně si člověk není jist, zda postihl alespoň obrysy básnického jazyka a básnický záměr. Souvislost s poezií Emila Juliše a výtvarným cítěním Brňana Petra Veselého není náhodná, stejně jako náznakovost: záblesk vlasové čáry na břevně z básně Emila Juliše (1920–2006) a „dotýkání hrany“ Petra Veselého a posuvné dveře jako hrana u Podracké, jak se uvádí v poznámce k artefaktu na přebalu jsou osobitým komentářem k vnitřně členité sbírce, jež navazuje na předcházející, podobně vystavěné celky Kubus (2014) a Paternoster (2018). Věci a jevy, prostor světa a lidská duše se prolínají v záchvěvech poznání jejich hlubinné podstaty, ale je to smutné hledání a řídké nacházení. Deset básnických oddílů, snad bychom mohli říci i cyklů, které tvoří sbírku, jsou sice lyrické, ale tvoří jakousi epickou souvislost s titulem celé sbírky. Na počátku stojí Premiestňovanie vchodu, hledání mystické povahy věcí a jejich prostupování, např. v básni Čistá myšlienka: „V tej istej chvíli ponoriť si tváre do jazera, / z dvoch tekutých dlaní / navzájem sa krstiť čistou myšlienkou / /Išla by som za tebou až na smrť / A ďalej // Čistá myšlienka je biely kostol na zelenej lúke / v ňom freska s Poslednou večerou“ (s. 13). Svět věcí je utvářený hudbou (Beethoven) a patrně tu najdeme i ozvuky biblických textů, ale do jaké míry a jak je to všechno záměrné, je věc názoru (Píseň písní: podle mě např. v básni Plexus solaris: „Hľadaj ma, miláčik, hľadaj, nad lesom je ešte jeden les / Rastú jeden v druhom, korunami vrastajú do koreňov…“) a evangelií, ale také životní tragédie v básni Vyprevádzanie Dušana Mitanu: „Každý sám za seba, a v duchu s ním, / vstupovali sme k sopke, k obrovskému kráteru / so žeravým okom lávy…“). Druhá část Madrigal (forma madrigalu ve středověku sugerovala milostné téma, zatímco později spíše duchovní prožitek, zejména jako vokálně instrumentální hudební tvorba a právě to je „parketa“ Dany Podracké). Je to smrt, hranice, čára, hrana, jak se zjevuje v básni Dron z Ostrova jeleňov: „V sne sa preháňali na bielych jeleňoch, / unikali sme pod prízrakmi z temného lesa // Mohli byť aj z Hart Island, z Ostrova jeleňov, / kde je masový hrob pre obete Covid-19, / ktoré nemá kto pochovať.“ (s. 26). V dalších částech Nemiznúce aury, Dom, Neutečieš, Messerschmidtove hlavy v čase vojny, Vstupovanie do čistoty, Posuvné dvere a Uspávanie duší, ktoré sú nahé a Obelisk pokračuje pohyb k světlu, k věčnosti na hraně života a smrti (Zasklievanie tvarohovej hrudky, Bytosť vystupuje po špirále), který končí básní Na hradbách púšťať anjelov („Ľúbili sme sa láskou, / čo na hradbách púšťa anjelov“). Sbírka je zřejmě dílem delšího času, je na ní vidět úporná práce s básnickým jazykem, jako ostatně v předchozích, již zmíněných sbírkách 10. let 21. století. Dana Podracká dospívá ke krajnímu pocitu člověka na hraně a posuvné dveře jsou těmi skulinami, jimiž do běžného života proniká a jimi prosvítá mystika, věčnost, spění vzhůru, které za sebou zanechává pomíjivost povrchnost. Celá sbírka má tedy vzestupný ráz, míří od jednoho předmětu a jevu k druhému a objevuje v jejich jádrech tíhnutí k hranici bytí. Téma smrti, opouštění tohoto prostoru a nalezení smyslu v duchovním rozměru věcí a jevů má až jakýsi bilanční ráz; snad nás básnířka, tak působivá ve svém sdělování myšlenek, které se týkají konečného rozměru života, ještě překvapí.

Ivo Pospíšil