Pavel Kosatík: Slovenské století. TORST, Praha 2021.

Jsou autoři, kteří mají takříkajíc monopol na určité oblasti poznání. To místo si vybojovali vlastní pílí, často i manažerskou dovedností, ale snad hlavně schopností vytvořit kvalifikované a čtivé texty. Někteří si vytvořili aureolu polyhistorů, jako např. historik Jan Rychlík, který má v Národní knihovně mnoho desítek položek; napsal např. knihy o rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa, podílel se na řadě publikací, např. o agrarismu a agrární straně, analyzoval české a československé dějiny v řadě textů, zejména česko-slovenské vztahy, byl spiritem agentis, koeditorem a spoluautorem knih o dějinách Bulharska, Chorvatska, Makedonie, Slovinska, Srbska, o Podkarpatské Rusi, v pořadí o druhém rozpadu Československa v roce 1992, o vztahu Čechů k Balkánu, podílel se na Dějinách Ukrajiny (2. doplněné vydání 2022) atd. Do jeho hájemství vstoupil jiný polyhistor Pavel Kosatík, který napsal také desítky knih, jež vycházely jak na běžícím páse. Šlo většinou o české dějiny, např. Osm žen z Hradu (1993), Bankéř první republiky. Život dr. Jaroslava Preisse (1996, 2010). „Člověk má dělat, nač má sílu! Život Olgy Havlové (1997), Ferdinand Peroutka. Pozdější život (2000), Fenomén Kohout (2001, 2013), dále jsou tu knihy o české inteligenci, o Věře Čáslavské, Pavlu Tigridovi, Emilu Zátopkovi, T. G. M., Václavu Havlovi; proslul i jako autor komiksu Češi a některé věci byly přeloženy – stejně jako Rychlíkovy – do jiných jazyků. Kdo někdy něco psal o jiných národech než vlastním, ví, jak je delikátní najít kompromisní plochu, např. pro dějiny národa nebo státu, aby to nezpůsobilo přímo skandál, neboť jsou události, které jsou hodnoceny jinak tam, jinak onde. To se oběma v podstatě daří, otázka je, jestli se v takovém pohledu něco neztrácí. Oba autoři jsou vrcholně úspěšní, ale rozdíl tady je. Zatímco Rychlík se ani při psaní populárnějších knih nevzdává svého vědeckého profilu, Kosatík lne spíše k antropologickému chápání dějin jako souboru celebrit, jak ostatně už jen letmo vyjmenované názvy jeho publikací ukazují. Rozsah práce Pavla Kosatíka je obrovský a budí pozornost i vyvolává všeobecné uznání, někdy však může vést ke kritickým komentářům, nakolik hluboce může jeden člověk zvládnout tolik informací i ve smyslu nebezpečí poněkud „průmyslové“ výroby textů. Nicméně i Pavel Kosatík jako prominentní autor, jehož názory jsou respektovány rozhodujícími mediálními kruhy, vytváří kvalitní publikace jistě i s důkladným vědeckým zázemím, i když, jak už řečeno, směřuje spíše k populárnosti a aktuálnosti. Taková je i přítomná kniha o Slovensku, která se řadí do celé série podobných publikací, které v českém prostředí vznikaly hlavně v tomto století a nevyhýbaly se ani kontroverzním momentům česko-slovenských vztahů. Slovenské století pojednává o 20. století, tedy o době, kdy soužití obou národů dalo po dvakráte vzniknout Československu, projektu, jenž se ukázal jako neúspěšný a který vyvolal protikladné reakce: kladné i záporné, byl přijímán tak i onak, a to zejména na Slovensku, zatímco v českém prostředí bylo záporných hodnocení podstatně méně. Na Slovensku samotném se v určitých kruzích, jistě nikoli obecně, ujalo hodnocení Československa jako v podstatě kladného jevu, byť s chybami, které vedly k jeho ukončení, ale současně se oceňuje, že tento stát vedl k posílení slovenského národního života a nakonec i vytvoření vlastního státu. Jistě toto hledisko nesdílejí na Slovensku všichni. Pavel Kosatík napsal svoji knihu opět jako soubor portrétů osobností, v jejichž životě a díle se zračí dobové posuny, znaky epoch, ale i politická rozhodování, která často souvisí s vnitřním ustrojením každého člověka, který se ocitá ve vlivovém okruhu. Nejde do nějaké hlubinné psychologie, i když by to bylo jistě zajímavé a snad i přínosné; spíše sleduje to, co je zjistitelné z dobových dokumentů, tedy životní dráhu, činy a jejich interpretace a celkový význam. Slovensko, včetně slovensko-českého vztahu, je tak viděno prizmatem klíčových slovenských osobností. Možná je určitým problémem jejich výběr. I když autor vybírá pečlivě a bedlivě, to znamená, že hlavně ty nejviditelnější a nejakčnější, jistě by bylo možné některé doplnit. Autor se snaží o obsahovou vyváženost, což se mu vcelku daří, ostatně výběr osobností je vždy subjektivní záležitost. Podařilo se postihnout paradoxnost a někdy i absurditu vývoje některých osobností, ještě spíše však jejich funkce v politickém panoramatu tehdejšího Slovenska, snad nejlépe u Vavra Šrobára, Karola Sidora, dílem i u M. R. Štefánika, snad ještě u Ferdinanda Čatloše, Naopak určité rezervy, jak se někdy nehezky a eufemisticky říká, bych spatřoval v medailonu Jozefa Tisa nebo komunistických funkcionářů, včetně Alexandra Dubčeka, Gustáva Husáka nebo Viliama Širokého, i když i tu dobře postihl detaily jejich původu, životních a názorových obratů. Podle mého názoru vynikající je portrét Imricha Karvaše, chybí mi tu však – podle mě nepochopitelně – portrét Alexandra Macha, i když jsou tu o něm zmínky na s. 175–179, ale jen útržkovité a ve vztahu k jiným; jsou tu ve hře i jeho výborné paměti, byť, jak je známo, neúplné, jako zajímavý materiál, i když v některých ohledech kontroverzní (např. jeho interpretace tzv. židovské otázky apod.).¹ Od Čecha se ovšem očekává zejména zohlednění vztahu slovensko-českého, ačkoli se tu nabízí i širší pohled, například vztahy slovenské politické scény k Německu, Polsku, SSSR, Maďarsku, Chorvatsku apod., materiálu je nyní dost i z poslední doby a ze slovenské strany. Myslím, že tato hyperbolizace vztahu k českému prostoru, i když pochopitelná a jistě mající ve slovenském kontextu do značné míry dominantní místo, poněkud omezuje širší záběr slovenské politiky, v podstatě od 20. let s kulminací v době první Slovenské republiky i později, nemluvě o slovenské emigraci, jíž se tu věnuje méně místa, než by se slušelo. Podle všeho využívá autor jen některé české autory, jež se problematikou Slovenska v novější době zabývali, méně se reflektuje důležitá role kultury, umění a speciálně literatury. To, co je možná ještě podstatnější, je nahlížení na slovensko-český vztah, když už je tu do značné míry jádrem výkladu už kvůli společnému státu, je využití pohledů z třetí strany – psali o tom zejména sousední národy, zejména Maďaři a Poláci, a to více či méně objektivně i s jistou dávkou zaujatosti. Zajímavé místo tu zaujímá ruský emigré Valerij Vilinskij (1903–1955), tragická osobnost, syn brněnského smluvního profesora Sergije Vilinského (1876–1950), který proslul jako autor skvělých pojednání o literatuře, ale hlavně právu, církvi, autor plánů na církevní křesťanskou unii, muž, jenž psal v několika jazycích (rusky, česky, polsky, slovensky). V posledních letech se o něm psalo v souvislosti s jeho spoluprací s československou státní bezpečností (jak k tomu došel, je pravděpodobně spojeno s jeho politickou pozicí protirevolučního emigranta, jehož našly známé oddíly Smerš (rusky: Smerť špionam), vyhledávající nepřátele SSSR nebo německé vědce a experty, které ho asi po vytěžení předaly československým orgánům, a spoluprací s nimi si zachránil život; tvrdí se, že sehrál klíčovou úlohu v převratu roku 1948, když byly využívány jeho zprávy ze sekretariátu ministra Ivana Pietora, 1904–1977, kde se scházeli představitelé nekomunistických stran), v 50. letech na počátku „tání“, kdy se zase účtovalo s nositeli nezákonností předchozího období, spáchal asi sebevraždu, možná byl i zavražděn jako ten, kdo mnoho věděl. Ve vztahu k našemu tématu je však nejpodstatnější jeho kniha o meziválečném Československu ještě do nástupu Hitlera, a to Rus se dívá na Č.S.R.²

Je tedy Kosatíkova publikace kvalitní četbou s určitými bílými místy a možnostmi posouvat akcenty nebo doplňovat materiál nebo jej jinak řadit. Ale dílo má svého autora a ten zase svoji koncepci, kterou nutno v jistém smyslu respektovat.

Pavel Kosatík: Slovensko 30 let poté. Práh, Praha 2022.

Zdálo by se, že tato Kosatíkova kniha je přirozeným volným pokračováním knihy předcházející. Je tomu tak, ale současně ne zcela. Především dochází v některých místech k tematickému prolínání, ale hlavně je jiný způsob výkladu: místo klidného, analytického portrétování tu jsou spíše novinářské úvahy, ozvláštněné publicistickým výrazivem; ani to však není na škodu, jen je kniha asi primárně určena poněkud jinému čtenáři. Na počátku stojí samozřejmě situace bezprostředně po sametovém převratu nebo něžné revoluci, utváření nového politického systému a ve vztahu k českým zemím až po konečnou roztržku. Jak víme, v české společnosti se právě v roce 2022 k rozpadu Československa konaly různé debaty, kterých se zúčastnili různí aktéři události, včetně Václava Klause a Vladimíra Mečiara, ale také další. Ti samozřejmě hájili správnost tohoto kroku, vraceli se nostalgicky k brněnské vile Tugendhat a skoro to vypadalo, že se zánik Československa znovu oslavuje jako tehdy v Bratislavě nebo o něco méně v Praze, místo aby se celý proces viděl realisticky a argumentačně přesně a přesvědčivě. Z právního hlediska byla situace jasná, ale ústavní zásady byly nepoužitelné, takže nastoupila pragmatická politika, která předešla mnohem větším problémům. Na druhé straně, jak to tak bývá, vzali všichni rozpad společného státu jako přirozený fakt, i když podle statistiky by případným referendem rozpad asi neprošel. Nezajímá nás ani tak to, co v knize o těchto akcích je, ale spíše to, co tam není. Není tam především „moravská“ varianta a osobnost Boleslava Bárty (1929–1991), brněnského psychologa, jenž byl asi pod autorovu rozlišovací schopnost, i když jsou vlastně takřka rodáci: jeden pochází z moravských Boskovic, druhý prožil dětství v Šebetově na Boskovicku. Dnes se již nikdo nevrací k jeho návrhům, které mohly být všeobecně přijatelné, tedy i pro slovenskou stranu, i když se za základní princip dělení nebere zemský, ale nacionální, národní vycházející koneckonců z původního projektu federace, jenž v různých historických podobách najdeme i v předchozí knize. Nejde o to, co si o Bártovi, jehož vpravdě mučednický život by mohl být předlohou tragédie nebo sociálně psychologického románu, a jeho projektech myslíme, ale spíše o to, jak je možné tuto „epizodu“ takto zapřít, takže Bártovo jméno nenajdeme ani v jmenném rejstříku. Osobní vzpomínka: v den Bártovy smrti (31. 5. 1991) v Budmericích vzápětí po projevu, v němž sumarizoval výsledky sčítání lidu v Československu, kdy se k moravskému národu přihlásilo milión tři sta tisíc občanů, jsem byl na mezinárodní konferenci o Solženicynovi (ten dokonce přislíbil účast, ale nepřijel; účastníci konference již většinou nejsou mezi námi), organizované tehdejším děkanem Filozofické fakulty Univerzity Komenského Ivanem Slimákem v nedalekých Brodzanech (na ně mám několikeré vzpomínky až z počátku 70. let minulého století, ale to je již jiná historie), což je od Budmeric asi 100 km, v tehdy novém památníku či muzeu, jež měnilo své názvy, které připomínalo pobyt Puškinovy švagrové Alexandry, manželky hraběte Friesenhofa, a viděl jsem, jaké pohnutí způsobila zpráva o náhlém Bártově úmrtí. Jinak řečeno: Historici by si neměli účelově vybírat z událostí a dokumentů let 1990–1992, kdy se řešily státoprávní otázky, jen něco. Také odkaz na Sándora Máraie je poněkud delikátní, když si uvědomíme jeho osobnost a pozici v meziválečném Československu a jeho nejen uměleckou, ale také publicistickou činnost – čili uvádění do kontextů, často kontroverzních, je vždy conditio sine qua non.

Kniha představuje příběh, který autor vypráví tak, že uvádí jen některé, byť podstatné epizody, a jak bylo ukázáno, některé vypouští. To, co asi považuje za klíčové, má vlastní kapitolu, např. Vzestup a slábnutí KDH, Macek a spěch, Češi a slovenská otázka, Spory o Pribinu a Svatopluka, Rozdělená společnost, Fico: nová krev, Slzy Ivety Radičové. Již z charakteru titulů je zřejmé, že jde o atraktivitu výkladu, který se však nevyhne určitým zkratkám. Kniha dotahuje svůj příběh až do aktuální současnosti, vládní krize, resp. šance návratu Roberta Fica, ale to jsou jen výhledy a často spekulace. Myslel jsem, že tento příběh se vyhne dosavadnímu českému ochranitelskému komplexu staršího bratra – to byla ostatně fatální česká chyba spočívající v nepochopení a neznalosti slovenského vývoje, jeho podstaty i rozpornosti. Ale závěr na to příliš nevypadá: zase máme usilovat o nějaké razení Slovensku, jak si má počínat, co pro Slovensko bude dobré a co ne. Tomu bych se raději na místě autora vyhnul, aniž bych se vzdával vlastního názoru: dobře víme, že na počátku je nepochopení, poté razení, nakonec velké divení.

Obě knihy jsou nicméně jistě přínosem: Češi se tak jiným způsobem, jinými metodami dovídají – na základě poměrně solidní znalosti, byť se zmíněnými bílými místy – o Slovensku a jeho vývoji v nedávné minulosti a přímo dnes, a to různou strategií, což je důležité zejména pro mladé, pro něž je první ČSR a koneckonců i „devadesátky“ něčím jako pro starší generaci třicetiletá válka. Jistě to není konec příběhu českého vidění Slovenska a slovensko-českého vztahu a tyto konfrontace, komplementarity a povrchové i hlubinné sondy budou provázet tuto problematiku i nadále ve věčném hledání podstaty slovenského fenoménu a vztahu k jiným kulturním areálům, národům a státům.

Ivo Pospíšil