Juraj Kuniak: Ako sme sa stali. Skalná ruža, Kordíky 2022. 84 s. ISBN 978-80-89816-44-6.

Tvorba básníka a vydavatele Juraje Kuniaka, o jehož díle jsme v poslední době poněkud psali, představuje v současné básnické tvorbě nejen slovenské a středoevropské originální místo. Především obnovuje – v záplavě společensky významných veršů spojených s niternými problémy lidské psychologie a často i s politickými otázkami a také různými formami často agresivního vyjadřování – poezii zklidnělou, poezii zámlky, ticha a hlavně sepětí s přírodou a vesmírem. V moderní poezii je výsostný zájem o člověka a přírodu spíše výjimečný, ačkoli jsou tu i výjimky. Tak výrazný příklad transcendující přírodní lyriky, která ovšem, jak naznačeno, přesahuje k bytostným otázkám člověka jako její součástí jsem našel například u ruského básníka Anatolije Parpary (1940–2020), jenž mě kdysi v mládí oslnil v českém překladu pod názvem Život má pravdu (1983), zatímco jeho pozdější poezii, např. Hluboké nebe (1986), už v překladu neznáme; od 90. let minulého století i v samotném Rusku zapomenutý, redaktor známého literárního, „tlustého“ časopisu Moskva (kde v 60. letech 20. století vyšel např. Bulgakovův román Mistr a Markétka). Také tam najdeme práci s prostorem a prostorová poezie je pro Kuniaka typická. Jeho nová sbírka se skládá ze sedmi částí, jejichž názvy už toto nepřímo i přímo potvrzují: Nabrať dych na plochy, Spúšťanie lode na vodu, Všetko svoje nosím so sebou, Omnia mea mecum porto, Telo hlasu a, řekl bych, ohlasové básnictví inspirované jinými, a to Svet jako umelecké dielo rodiace samo seba a Otváranie púšte. Básně až neuvěřitelně zaplněné rostlinami a zvířaty, krajinami a zážitkovostí: „Zvlášte januárove prejasnenie! Nikto sa nepýta, čo je / a čo nie je pravda. Pravda je všetko. Vzduch štípe v nose, / Myseľ sa číri. Pod priehľadným povrchom možno tušiť / zatopené dediny, / počuť dupot konských kopýt, dievčenský / smiech, trepot husích krídel, samota Sama Hroboňa, / hlas prievozníkovho zvona, štekot psa.“ (s. 75). Alebo: „Datľový háj. Probleskovanie slnka v palmových listoch. / Zákutia s hrajúcim svetlom. Podvečerný koncert svrčkov. / Teplý fén. Vzduch premiešaný vôňami exotických / kríkov a kvetín. // Sahara sa prihovára jazykom kontrastov. Zvlnená púšť / a živá vodná hladina. Horúci deň a studená noc.“ (s. 81). Kuniakova poezie nemusí „sednour“ každému. Je náročná, trochu rozvláčná, jen sporadicky metaforická, jakoby oproštěná a popisná, vytvářejíc plastický prostor člověka a světa, odkazující na to, že vše kolem nás přesahuje, že jsme toho všeho pouhou součástí, ale součástí vnímavou, reflektující. Tento „měkký“ přístup ke světu je v přímém protikladu k drsné básnické dikci, jež je dnešní demiurgické době vlastní. Nechat věci plynout a uchvacovat se jejich pohyby, nechat se oslnit tím skoro věčným, co kolem proudí, stát se toho všeho citlivou součástí. Možná je to lék nejen na nemoci dnešní doby, jako jsou duševní poruchy, deprese, neurastenie, ale také terapie naší současné poezie.

Ivo Pospíšil