Marie Formáčková a kol.: Zločiny beze zbraní. Innocent Films Production, Brno 2021. ISBN 978-80-11-00668-6.

Tato kniha vzbudila značný rozruch již svým tématem, jímž jsou justiční omyly nebo snad i zločiny, to, co občas zabírá stránky našich novin a sociální sítě. Známá česká publicistka, novinářka, redaktorka a spoluautorka řady memoárových knih o slavných lidech, z nichž se v upoutávce k této knize jako nejúspěšnější uvádějí Helena Růžičková a Zita Kabátová, vytvořila s autorským kolektivem mozaiku příběhů, jež jsou české veřejnosti většinou známy. Publikaci uvozuje citát ze slavného právníka, kdysi také ministra vnitra Tomáše Sokola: „Ministerstvo spravedlnosti je špatný název, protože spravedlnost je věc boží, takže by se mělo přejmenovat na ministerstvo justice (mám však pocit, že jakkoli toto slovo zní našemu uchu trochu cize, je to jen latinská „justitia“, tedy obdoba slova „spravedlnost“ – ip). Neboť o spravedlnosti může mít každý jinou představu…“ Spoluautory je řada známých osobností, alespoň v českém prostředí, které se zapsaly do života společnosti nejen jako právníci, ale také jako politici. Justiční omyly, které vyplývají z nedostatečné důkazní situace a chyb na několika úrovních (o jiných důvodech nebudeme raději vůbec uvažovat) vedou ke dvěma věcem: zničí život nespravedlivě odsouzeného, protože i po propuštění a rehabilitaci a event. finančním odškodnění zůstává na něm znamení provinilce, které nelze nikdy zcela odstranit. A stát vyplácí z peněz daňových poplatníků zmíněné finanční náhrady a odpovědnost nenese nikdo. Známý je případ Lukáše Nečesaného obviněného z vraždy kadeřnice v Hořicích; ve vězení odseděl 1,5 roku a soudy se táhly v podstatě pět let (obvinění bylo vysloveno 2013, Ústavní soud jej zprostil obžaloby roku 2017). Případ Gruzínce Rudika Avlastimova, obviněného z ozbrojeného přepadení dvou bank v Praze, je také známý (2010–2011), obžaloby byl zproštěn po čtyřech letech. Mezi nespravedlivě odsouzenými jsou i vysoce postavení úředníci, a dokonce vládní činitelé. Autoři probírají orgány činné v trestním řízení – soudce, advokáty, policii, státní zástupce, etický kodex. Mezi autory svazku jsou např. Jaroslav Novák Večerníček, Zdeněk Koudelka, Petr Dimun, sama Marie Formáčková, novinář Jan Hrbáček, bývalý elitní policista Michal Ratajský, odborník na energetiku Ivan Noveský, Alena Vitásková, jejíž kauza se stala všeobecně známou, advokát Josef Bartončík aj.; píše se tu o brněnské kauze Stoka, to je ta nejnovější, ale také Vidkun, případ soudce, který při jednání usnul, vypovídá tu anonymní vězeň, nahlížíme do kauzy tzv. Toflova gangu apod. Kniha je především analýzou stavu společnosti a i když se justičním omylům až zločinům nelze asi nikdy zcela vyhnout, není to zpráva dobrá, neboť mnoha omylům bylo možné zabránit lepším fungováním všech článků justice a také důslednou kontrolou; kniha kromě toho otvírá problém vztahu spravedlnosti a politiky, nestrannosti a nezávislosti – to jsou jistě věčná témata, stejně jako právní vědomí. Ať již k obsahu knihy budou jakékoli připomínky, jistě i kritické a polemické, již to, že vzbudila celospolečenskou diskusi, je fakt pozitivní. Nechci detailně hodnotit publicistickou a literární úroveň díla, ale podle mého soudu je „standardní“, tedy solidní, i když neoslní; je jazykově korektní, zaujme tématy a způsobem výkladu a interpretace jednotlivých kauz, obecně faktografií a místy i dobře nastavenou gradací a napětím.

Ivo Pospíšil