Bystrík Šikula: Kvet medzi priepasťami. Perfekt, Bratislava 2020. ISBN 978-80-8046-978-8.

Známý spisovatel, redaktor a středoškolský profesor vytvořil román, který – jistě dílem autobiograficky – zachycuje život na Slovensku 90. let minulého a počátku tohoto století. Je to obraz značně kritický. Rodák z Podbrezové, absolvent slovenštiny a hudební výchovy z Trnavy, odborný pracovník, redaktor a učitel je znám mimo jiné jako autor próz Čas na poviedku (1998), Objatia mŕtvych otcov (2001) a Vôňa santalového dreva (2004). Za přítomný román dostal Cenu za původní slovenskou literární tvorbu. Autor si nemůže stěžovat na malý zájem o svá díla: jen soupis recenzí i soubornější studie o jeho tvorbě jsou poměrně početné a mezi recenzenty jsou renomovaní literární kritici, historici a teoretici jako Jozef Markuš, Ladislav Čúzy, Dalimír Hajko, Alexander Halvoník, Eva Fordinálová a další. Naše poznámky přicházejí tak trochu post festum, a nechť jsou tedy brány jako marginálie „spoza Moravy“. To, co je na Šikulově próze paradoxně nové, je právě její tradičnost, přítomná i ve vynalézavé kompozici, přehledném toku vyprávění a rádoby staromódní citlivosti, nostalgii a zpovědním rámci, v tom, co český surrealistický básník a světově proslulý výtvarník Ladislav Novák (1925–1999) nazýval „zdoufalství“ (snad původně termín jeho přítele Jiřího Koláře, 1914–2002), tedy doufání v zoufání (básně Ladislava Nováka Závratě čili Zdoufalství. Texty 1960–1965, Mladá fronta, Praha 1968). Příběh středoškolského profesora na zdravotnické škole, který se zamiloval do své žačky, jejíž bytost ho provází po celý život a prozařuje v podstatě smutné a tragické propasti jeho bytí, je jednoduchý, průzračný, ale působivý. Obraz prostředí, v němž je nucen žít, není nijak povzbudivý: „Spomenul som si na knihu rakúsko-uhorského a československého agenta Josefa Frolíka Špión vypovídá, ktorá vyšla za bývalého režimu v exilovom vydavateľstve Index. Jako diabolská niť sa ňou vinula myšlienka, že istých ľudí potrebuje každý režim, lebo neslúžia ľuďom, ale tým, kto ich ovládajú. Sú užiteční pre každú vládu, pre každú moc. Stanica na Nivách bola plná ľudí, čo nič netušili alebo žili pohltení svojimi starosťami a problémami, ktoré im pripravil raný kapitalizmus na rozkradnutom a zúboženom Slovensku. V krajine jednako žili aj takí, kterým sa nevodilo zle. Prišiel mi už autobus, keď môj spoločník prestal brať ohľad na cestujúcich, čo stáli na zastávke v rade predo mnou, a vyslovil cynickú vetu, ktorá ma zamrazila. ,Zapamätajte si: Čím bude ľuďom v tejto krajine horšie, tým bude nám lepšie.‘ “ (s. 246). Přemýšlel jsem o tom, že by románu možná prospělo ještě více lyrických a úvahových partií, které patří k silným místům poetiky díla, ale na druhé straně poezií třeba šetřit jako šafránem. Onen morální chaos, bezvýchodnost, které vypravěč prožívá na tuctové škole, kde se opakují situace jako na automatu, banality a podrazy, korupce, podvody a jejich politické krytí, to každý čtenář – nejen slovenský – zná z vlastní zkušenosti. Struktura a celková stylizace a ladění Šikulovy prózy vzdáleně, ale přece jen připomenou slavnou Sekyru (1966) Ludvíka Vaculíka (1926–2015) s postavou bratra a s reminiscencemi na otce a jeho dopisy ze stavby československého cukrovaru kdesi v Persii za první Československé republiky: na jednom případu, do něhož se novinář, alter ego autora, vloží, zdánlivě minuciózním, se ukazuje rozklad společnosti, ztráta ideálu a celková životní vyprázdněnost, se slavnými výroky (jen parafrázuji): Tato vláda si vyrábí tolik zločinců, kolik potřebuje, nebo Oni mohou všechno. Clona trvalého smutku, slunce věčně zastřené šedí mračen a poté intimita lásky i navzdory nepřízním osudu. Kvet medzi prepasťami je silná próza a dobrý román, i když nepřináší experimentální výstupy; vypravěč je spolehlivý a věříme mu, čas je takový, jaký běžně vnímáme našimi smysly. Dílo nic nepředstírající, současně rekapitulující životní dráhu, ve které – nehledě na všudypřítomnou špínu – lze najít drahokamy citu.

Ivo Pospíšil