Martin Groman: Kriegel. Voják a lékař komunismu. Paseka a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2023.

Mediálně prosazovaný český film Petra Nikolaeva Muž, který stál v cestě (2023) s populárním hercem (Tomáš Töpfer), jenž v rámci možností patrně zdařile ztvárnil titulní roli, přitáhl pozornost zejména české veřejnosti k osobnosti Františka Kriegla (1908–1979), rodáka z haličského Stanislavova/Stanislavi (Stanislawów, německy Stanislau, tehdy Rakousko-Uhersko, přesněji Předlitavsko/Cisleithanien, nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině). Film vznikl podle stejnojmenného románu Ivana Fily (2018, 2020) a byl dosud hodnocen rozporuplně, spíše kriticky; Tomáš Koloc v Krajských listech nazval svou recenzi trochu ostře Muž, který stál v cestě: Film-propaganda, proti níž i Okres na severu byl kino-pravda (https://www.krajskelisty.cz/kultura/29003-muz-ktery-stal-vceste-filmpropaganda-proti-niz-i-okres-na-severu-byl-kinopravda-svet-tomase-koloce.htm), ale vyskytly se i názory kladnější. Podstatné je, že je tu výchozí román, jeho filmová podoba, patrně zploštěná, a nakonec vědecko-populární práce/příběh, jak jsou dnes historikové zvyklí říkat (jako že rezignují na tzv. vědeckost), dílo z pera autora, který patří k již renomovaným (autor knihy o novináři Stanislavu Budínovi, vl. jm. Bencion Bať, 1903–1979, rodák z Kamence Podolského, podobné postavě včetně původu, světového názoru a osudu). Knihu do tisku doprovodili dva recenzenti, autoři podobného zaměření – Jiří Křesťan, tvůrce knihy o Zdeňku Nejedlém, a Michal Macháček, který napsal i na Slovensku ceněnou knihu o Gustávu Husákovi (viz naše recenze v: Romboid 2018, č. 7, s. 65–70, a SP 2014, č. 5, s. 149–151). Všechny tři autory spojuje podle mě výběr kontroverzních osobností, které nevyhovují všem, jež prošly složitým vývojem plným zvratů, ale současně zůstaly svým způsobem stát na svém, a charakterizují tak dobu s jejími peripetiemi, a hlavně diferencovaný pohled na minulost jako heterogenní strukturu a – nehledě na různé blíže nedefinované kompromisy – odmítnutí černobílého vidění jak na dobu, tak na její osobnosti.

František Kriegel proslul jako jediný z československých politiků, který při jednání v Moskvě na konci srpna 1968 nepodepsal tzv. moskevský protokol, jímž byl legitimizován vpád armád pěti států Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa, zajistil „dočasný“ pobyt sovětských vojsk a nařídil obnovení omezené cenzury a tzv. normalizaci (šlo o několik měsíců let 1968–69; za G. Husáka po roce 1969 se tento proces nazýval již konsolidací, normalizace se týkala jen realizace moskevského protokolu z 27. srpna 1968, nikoli celého období po dubnu 1969 – dosud se to používá nepřesně, viz https://www.totalita.cz/txt/txt_prot_mosk_1968.php). Ačkoli Zdeněk Mlynář, další z účastníků jednání, nazval ve své pozdější knížce Mráz přichází z Kremlu československé politiky členy delegace, byli to vlastně představitelé strany a státu unesení na území Polska a dnešní Ukrajiny, druhá část (většinou původní nebo noví zastánci staré linie včetně G. Husáka) vedená tehdejším prezidentem generálem Ludvíkem Svobodou přiletěla do Moskvy na vlastní žádost později a obě skupiny se spojily. Kriegel tehdy jako jediný zaujal pevné stanovisko a držel je dál i při hlasování o tzv. dočasném pobytu sovětských vojsk v Národním shromáždění a po celé období, po které vykonával různé funkce a jichž byl postupně zbavován (předseda Národní fronty, poslanec Národního shromáždění a nositel z toho vyplývajících dalších funkcí, člen předsednictva ÚV KSČ, člen ÚV KSČ, primář v nemocnici atd.). Zejména nesouhlasil s teorií omezené suverenity, jak ji tehdy razil L. I. Brežněv, a přitom vždy zaujímal samostatné, často i neobvyklé a diferencované postoje, což se týká např. prohlášení Dva tisíce slov z počátku června 1968, tragické smrti Jana Palacha aj. Nadšení neinformovaných z Krieglova postoje v Moskvě však brzy ochladne, když zjistí, že Kriegel jako zástupce velitele Lidových milicí (velitelem byl tehdy budoucí ministr vnitra z roku 1968 Josef Pavel, 1908–1973) chtěl milicionářům nařídit střelbu, což Pavel odmítl, jeho postoje z konce 40. a z 50. let 20. století, jeho pobyt na Castrově Kubě (tam se asi tváří v tvář realitě, Castrovi a Che Guevarovi obrozovaly názory některých komunistů – viz časté návštěvy našich novinářů, expertní pobyt Valtra Komárka apod.). Odtud asi vyplývá i odmítnutí jeho monumentalizace v jedné pražské čtvrti. Potřeba uchopit takovou osobnost v její celistvosti není jednoduché a autor vlastně tak trochu ve stopách recenzentů své knihy se snaží s jistou dávkou empatie, ale i nutného odstupu ukázat Krieglovu osobnost všestranně, bez zjednodušování a aktuální ideologizace a „modernizace“, ale také bez pevných závěrů. Autor se opírá o různé materiály, včetně Krieglových deníkových zápisů a poznámek, které si dělal při každé příležitosti a dovedl je také zachránit. To se týkalo například poznámek z jednání v Čierné nad Tisou, které museli účastníci jednání údajně odevzdat (komu?), ale on si je zastrčil do kapsy. Je tu hodně materiálu z různých období jeho života, ze vztahu s manželkou Rivou, ze setkávání s přáteli. Tragédií je fakt, že právě ti, kterým se v nejtěžších chvílích, tedy po roce 1970 a kolem podpisu Charty 77, otevřel, byli většinou agenti podávající o něm podrobná hlášení. Takže Kriegel po roce 1970 byl zcela „zmapován“ bezpečnostními složkami, které odposlouchávaly jeho byt, telefon až do odpojení linky, zabránily mu nevydáním pasu v cestování na různá zasedání, kam byl zván, zejména na sjezdy eurokomunistů, obklopily ho sítí agentů, jeho přátel, a pronásledovaly ho i po smrti. Přesto nápaditý podtitul knihy, že byl vojákem a lékařem komunismu (a o jeho lékařské práci, jeho praktičnosti a pomoci lidem je tu opravdu relativně mnoho) má trvalou platnost; tak se vlastně choval až do konce života, i když jistě ztratil mnoho iluzí. Uvědomme si, že haličský Žid, který před místním všeobecným antisemitismem, jenž praktikovaly de facto všechny národy obývající tehdy tento kout Předlitavska, odchází do nově vzniklého Československa jako do oázy demokracie v celé střední Evropě, tam nachází nový domov, vystuduje na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze medicínu, naučí se česky a stává se komunistou, který má však na vše hodně samostatné názory. Je především uchvácen ideou sociální spravedlnosti a jde za ni bojovat kamkoli – nejprve do Španělska, poté do Číny a Barmy, pracuje i jako součást americké armády, získává mezinárodní zkušenosti, ovládne řadu jazyků, což mu v 70. letech mimo jiné umožní napsat zdravici sjezdu španělských eurokomunistů plynnou katalánštinou. Z Krieglova života stěžejní momenty představují španělská občanská válka, Čína a Barma (dnešní Myanmar), Kuba, moskevské protokoly roku 1968 a činnost po roce 1970 vrcholící Chartou 77. Všechny jeho postoje v těchto klíčových životních etapách lze různě posuzovat, rozhodně však nikoli jednoznačně. Nebylo by asi správné zúžit jeho osobnost na zmíněné nepodepsání moskevského protokolu a tento čin nevidět v širších souvislostech. Jinak na to pohlížejí historici, kteří vycházejí z dostupných materiálů, byť s velkými trhlinami, jinak pamětníci, byť tehdy snad až příliš mladí, kteří vědí, jak to bylo vnímáno tehdy a zač je toho loket, jinak dnešní střední generace pohlížející na vše prizmatem konce 80. a průběhu 90. let minulého století, jinak nejmladší generace, která o tom jen čte v často nepovedených učebnicích, tuto dobu si nedovede představit a vnáší do ní abstraktní zásady. A k tomu tu je všeobecná tendence zjednodušovat a schematizovat, jak to někomu vyhovuje z hlediska dnešních názorů. Krieglův život autor nakonec sumarizoval do citátu z Benjamina Disraeliho o zmařených nadějích a vyplýtvané energii. To, že tyto tragické postavy s rovnou páteří umírají mezi léty 1970–1980 nebude asi náhoda: jsou období v nových (a nejen) českých dějinách, kdy se mrtví hromadí i bez války.

Autor nás provedl nejen Krieglovým životem, ale také společenským vývojem, v němž se pohyboval, tedy od první Československé republiky ke konci 70. let 20. století. Kromě zmíněných životních mezníků jsou tu také mezníky společenské, jichž se Kriegel dotýkal: sovětský komunismus a socialismus, demokracie, vedoucí úloha strany, ale také konkrétní události, jako byla tragická smrt Jana Palacha a její dobové konotace, o nichž se může diskutovat, problém podpisu či nepodpisu moskevského protokolu, záležitost nelehká, u níž platí ono biblické „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1–12), ale také jakoby minuciózní epizody, jako byla snad sebevražda generála Vladimíra Janka (1917–1968) spojovaná s aférou do USA uprchlého generála Jana Šejny (1927–1997) a také se záměrem armádního puče z jara 1968, ale možná také s podobným stejně nedoloženým pokusem z počátku 70. let (ultralevicové útoky na G. Husáka). Jinak řečeno: monografie o Františku Krieglovi je také rozsáhlou učebnicí určenou i mladé generaci, ale přinášející i nové pohledy generaci střední a pamětníkům, jichž rapidně ubývá. Zejména údajná sebevražda generála Vladimíra Janka, jejíž vyšetřování ani nebylo řádně a ve všech příčinách a souvislostech uzavřeno (soudě podle uvedeného výroku Gustáva Husáka, že o Jankovi už nechce slyšet), by možná ukázala široké a možná dosud nepříliš příjemné prameny celého roku 1968 a let předchozích v kontextu tehdejší Varšavské smlouvy a vnitřní a zahraniční politiky (viz krátký televizní film z roku 1968: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1064005161-smrt-generala). Zdálo by se, že to dnes již nikoho nezajímá, ale to je jen zdání; jiný pohled na dějinné události a příčiny a spojitosti různých událostí mění i nás samotné, nehledě na to, že stejná nebo podobná slova, termíny a koncepce se vracejí dnes znovu v jiných maskách a kostýmech. Je tedy brilantní Gromanova monografie nejen reflexí života Františka Kriegla a osobnosti autora-historika, ale zrcadlí také dnešní dobu a její aktéry. Pro nejmladší českou a snad i slovenskou generaci tzv. sněhových vloček – pokud se ke knize, která čítá 575 stran a jen samy poznámky, rejstřík a stručné anglické resumé takřka 100 stran, vůbec dostane – dobrý úvod do skutečného, nikoli virtuálního života, kde jde o svobodu názoru, svědomí, a tedy jako vždy o život.

Ivo Pospíšil