Arnošt Vašíček: Zloděj tváří. Česká televize, Praha 2023. 205 s. ISBN 978-80-7404-374-1.

Píšu o Arnoštu Vašíčkovi rád, i když se nyní vyvíjí poněkud jiným směrem, než tomu bylo v minulosti – oproti záhadologickým publikacím, které nepostrádají seriózní badatelství, propracované hypotézy a hlavně velmi široký tematický záběr (nemělo by smyslu opakovat tituly obrovského množství autorových knih, které vydával ve vlastním nakladatelství, později zásluhou České televize, kde na jeho náměty vznikly i úspěšné seriály) přechází k čisté beletrii, kde tyto postupy již dříve pomalu zužitkovával: Krev démona (2017), Oko kyklopa (2018), pokračovalo to Perunovým hněvem (2020) a končí to zatím Operací sfinga (2020): v podstatě rok co rok vydává Vašíček jednu beletristickou knihu. Postupně přechází na druhou stranu: od literatury faktu ve stopách Ericha von Dänikena a Ludvíka Součka míří k řešení letitých nevyřešených záhad a přináší nové, většinou velmi precizně formulované hypotézy (Voynichův rukopis, Ďábelská bible, úvahy o apokalypse, boji dobra se zlem, jako tomu bylo v TV seriálech na jeho prozaické náměty – Strážce duší, Planeta záhad, Ďáblova lest) a odtud sleduje tajemné události, často v podobě detektivního syžetu, kde rozebírá nějaké nové téma, tentokrát nikoli na Bali nebo v Peru, ale na rodné Moravě, třeba hrob hunského vůdce Attily, posvátné pohanské klenoty na Radhošti, všude také najdeme známé hypotézy o přepólování Země, hrozících kataklyzmatech spojených třeba s pádem kosmického tělesa apod. Někdy se musím snad i nahlas smát, když čtu Vašíčkovo heslo v české wikipedii: pár řádků k jeho osobě a životu, ale potom sprška samého vyvracení jeho nápadů, hypotéz, ale čím více textů oponentů „vyvracejících“ Vašíčkovy názory (on sám se přitom nikdy nepovažoval za neomylného a testoval své hypotézy vlastními protiargumenty), tím jsou prázdnější. Opakuje se hrůza z polemik těch, kteří kdysi „vyvraceli“ Ericha von Dänikena a dnes vidí, že řada jeho předpokladů se postupně potvrzuje vědeckým výzkumem i v souvislosti s odtajněním řady dokumentů. Je mi přitom vždy líto především vědy…

Přítomná próza je vystavěna na detektivním základě a odehrává se na jižní Moravě v oblasti lužních lesů a mokřadů, kde je mnoho věcí dosud i ve skutečnosti neobjevených, nemluvě o autorově fantazii. Rozhraní jižní Moravy a Dolních Rakous, tajemná harpyje likvidující zvířata a unášející děti, vrah, který je řízen znovu probuzeným zlem, zabíjí a zbavuje lidi tváře, to vše je spojeno se starými židovskými texty, s minulostí, jež tak dobře ovládá trochu tajemný kolega komisaře Drexlera, který sérii vražd vyšetřuje za českou stranu, Hartman, snad trochu alter ego samotného autora. Židovská dívka Ester, která je jata hrůzou a předtuchou z probuzeného zla a která svou znalostí rituálů provází celý příběh, aby v něm nakonec sehrála takřka klíčovou roli. Děj se odehrává i na Slovensku, kde je v Dunaji nalezena první mrtvola s odříznutou tváří, jak se později ukazuje, spojená s loupeží drahokamů, také v bratislavských restauracích, kde se scházejí čeští vyšetřovatelé s jejich slovenskou kolegyní, a potom celá tajemná atmosféra soutoku Dyje a Moravy, záhadné penziony, močály, temná místa a hrůzy na každém kroku. Také od Vašíčkovy knihy se neodtrhneme – jako u Mornštajnové – ale máme mnohem lepší pocit, asi jako z dávné antologie anglosaských horrorů Tomáše Korbaře Tichá hrůza z roku 1967 nebo v detektivkách se Sherlockem Holmesem Arthura Conana Doylea: uprostřed vražd je nám přesto dobře, uklidníme se, získáváme i v nejistotě přece jen jistotu, že je tady síla, která to zvládne – to zvláště dnes potřebujeme jako sůl. Vašíček je dobrý vypravěč a umí skládat různé motivy a proplétat je s neobyčejnou dovedností. A jeho popisy jsou dosti razantní a nepostrádají humorný podtext: „Z dokořán otevřených dveří restaurace vyplula velká, oblá ňadra, jejichž majitelka rozhodně nebyla nositelkou řádu za cudnost. O číslo menší tričko s výstřihem jí končilo těsně nad pupíkem. Odhalený pás sýrově bílé kůže překypoval přes horní lem proklatě krátké minisukně, obepínající bytelný zadek a poněkud silnější nohy bez punčoch.“ (s. 33). A na nic si nehraje, neřeší světodějné věci ani nevaruje, nestraší, dělá dobře svoje řemeslo. A z toho vyrůstá i čtenářský zážitek. Jestliže bychom chtěli v jeho stylu ve smyslu vedení příběhu, práce s jazykem a utváření svébytné poetiky najít nějaké literární podobnosti, byl by to nejen Ray Bradbury, na což jsme upozornili už dříve, např. v souvislosti některými výše uvedenými povídkami a novelami, ale také úspěšná detektivkářka Michaela Klevisová, zejména pokud jde o „atmosféru“ příběhu, postavy kriminalistů a v posledním románu Vraní oko (2023) dokonce i o topos Moravy. Dobře je tam, kde se tak dobře píše a tak rádo čte, nehledě na všechnu zlobu času…

Ivo Pospíšil