Alena Mornštajnová: Les v domě. Román. HOST, Brno 2023. 301 s. ISBN 978-80-275-1586-8.

Spisovatelka, která je permanentní autorkou českých bestsellerů (nar. ve Valašském Meziříčí roku 1963), budí pravidelně pozornost čtenářstva, ale také masmédií. Přiznám se, že mě příliš taková situace kolem spisovatelů nefascinuje, dokonce ani šílenství na různých knižních veletrzích nebo ceny často udělované stále stejným autorům, a někdy se podivuji, kdo všechno je nebo byl třeba členem nebo i vysokým funkcionářem PEN klubu, kdysi slavného sdružení, jehož prvním českým členem se roku 1923 stal Alois Jirásek – a to v různých zemích, nejen v České republice: že by jen další znamení celkového poklesu hodnot?; o historii českého PENu napsal pěknou knihu zvěčnělý básník a literární vědec Vladimír Křivánek (1951–2022), a to Svědomí slova: český PEN klub v proměnách doby (2016). K spisovatelčiným dílům mě přitáhla až poněkud dramatická diskuse kolem jejího nejnovějšího románu Les v domě, zatímco díla, jež jsou ověnčena vyznamenáními a cenami, mě lákala mnohem méně, a přitom každá její kniha nějakou tu cenu získala. Nyní se již v její tvorbě vyznám podstatně lépe. Zaujala již její prvotina Slepá mapa (2013), tragický příběh několika generací v hrůzách 20. století, podobně Hotýlek (2015), Tiché roky (2019) nebo fascinující a v lecčems jasnozřivý Listopád (2021). Dominantou jejích románů, snad kromě děl pro děti, i když i ta jsou svým způsobem podobná, je člověk v sevření doby a dějin, osamělý mezi lidmi – to asi nejpůsobivěji vyjádřil román Hana (2017) spojující osobní příběh s holokaustem, jehož práva na překlad byla prý prodána do 23 zemí.

Přítomný román připomíná spíše horror, nebo to, co kdysi pořadatel proslulé horrorové antologie Tomáš Korbař příznačně nazval Tichá hrůza (1. vyd. 1967). Život v domku na kraji lesa, přičemž les zde reprezentuje životní zlo a skrývá odporné tajemství, jež se odhaluje až v samotném závěru, smutný, hlavně bezvýchodný příběh děvčete, jemuž říkají cácora, jako by ani neměla vlastní jméno, vyloučená z rozpadlé rodiny a narůstající napětí, které autorka umí mistrovsky dávkovat. Ano, tak se nyní píše, atraktivně, vykalkulovaně, tedy působivě, přízračně. Zdá se, že romány Aleny Mornštajnové působí na čtenáře jako droga, jež nutí se do knihy „zakousnout“, a jak napsala jedna z tisíců diskutujících, kteří se na různých sítích těchto debat o díle zúčastnili, stránky se otáčejí jakoby samy. Takto ostatně píšou všichni autoři dnešních bestsellerů, zejména z anglosaské nebo skandinávské oblasti, ale i odjinud. Nutí to ovšem k zamyšlení, kam se vlastně tzv. krásná literatura vyvíjí. Jak autoři pracují s jazykem a stylem, co objevují, jak vytvářejí nové tvary, jaká je poetika jejich děl, i když bych nikdy nebyl tak příkrý jako česká kritička Eva Klíčová, která upozornila na to, že autorka možná poněkud plagovala comicsový, údajně osobní příběh autorky vystupující pod pseudonymem Toy Box, z jejíchž zážitků sexuálního zneužívání Mornštajnová právě vychází. Nechci věc zlehčovat, ale při těchto obviněních mám vždy silný pocit, že stojí na vodě. Anebo jinak. Všichni spisovatelé jsou vlastně svým způsobem plagiátoři, neboť takřka vždy se objevuje nějaký motiv, postava nebo příběh, který již někde vznikl. Ostatně na tom je založena postmoderní intertextualita. Mornštajnová dokáže konstruovat topoi čili loci communes, společná místa emotivního výbuchu, od pachů, vizuálních přeludů a halucinací, všudypřítomný strach až po konečné odhalení sexuálního zneužívání, a zaplňuje své dílo hlavně pocitem odporu a ošklivosti. Nic proti tomu. Hrůza je opravdu tichá, nevzniká ze strašných scén, ale z nahromaděného napětí z nepozorovatelného zla – když však srovnáme přítomný román a povídky ze zmíněné klasické Korbařovy antologie anglosaské horrorové povídky, máme tu zjevný rozdíl právě v tzv. literárním umění, které nespočívá jen v dovednosti, ale právě v tom proslulém úkroku stranou, který otvírá nové obzory, objevuje dosud neobjevené, oproti duševní úzkosti a beznaději ukazuje na nové cesty – i uprostřed hrůz. Čteme nekonečné řetězce rozmluv, popisy, a je to vše jen na povrchu… Autorce lze závidět obrovskou popularitu, a i kdyby byla její zásluha jen v tom, že více lidí, zvláště žen, zejména vzhledem k žensky, až feministicky laděným tématům, začalo více číst, bude její zásluha velká. V každém případě je autorka mistrem ve výběru témat, ve vyprávění příběhu, její díla jsou až magicky čtivá, ale člověk je jimi přitahován nikoli z důvodu estetických, ale ryze dějových, aby se dověděl, „jak to dopadne“, aby hledal a našel rozuzlení. Nevím, jestli to přece jen není na autorčin talent trochu málo. Ale z toho tu čteme: „Paměť je zvláštní věc. Jak je možné, že se mi při té vzpomínce jasně vybaví chuť smetanové zmrzliny? Cítím jahodovou vůni, sladkou, lehce nakyslou příchuť i chlad na jazyku. Dokážu popsat Moniku, i když žila jen v mých představách. Ale ať se snažím sebevíc, tátův hlas ani jeho podobu si vybavit nedokážu. Vím, že byl vysoký – i když dětem se asi všichni dospělí zdají být větší, než jsou –, měl světle hnědé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou, hřejivé dlaně a voněl kouřem. Ale rysy jeho obličeje se mi v paměti rozpily v nezřetelnou skvrnu.“ (s. 35). Malá světlina, která se může někdy stát počátkem většího poetického průlomu.

Ivo Pospíšil