Jan Polkowski: Hlasy. přel. Lucie Szymanowská. Books&Pipes, Brno 2023. Ve spolupráci s Instytutem literatury (Kraków). Doslov Józef Maria Ruszar. ISBN 978-80-7485-270-1 (Books&Pipes). ISBN 978-83-67602-10-5 (Instytut literatury).

Piotr Horzyk: Zapomniana prawda / Zapomenutá pravda. Překlad František Všetička. PROprint s. r. o, Czeski Cieszyn/Český Těšín 2023. ISBN 978-80-11-03570-9.

Drobná, krátká, ale dobře vypravená a výtvarně skvěle zvládnutá kniha s fotografiemi Marii Gąsecké Hlasy polského básníka Jana Polkowského (roč. 1953), překvapí sevřeností a vnitřní usebraností a působivostí ve velmi dobrém překladu. Básník byl v době komunismu editorem samizdatových časopisů a knih, později po svobodných volbách byl krátce mluvčím nové vlády, ale jinak se v 70.–80. letech a později v 21. století věnoval literatuře, zejména poezii. Jeho básnické sbírky, např. Zhluboka dýchej (1981) nebo Oheň (1983), vyšly jako samizdat, pozdější sbírky, např. Stín (2010), Hořká hodina (2015) nebo Zmatené jazyky (2021), vyšly souborně v knize Když Bůh váhá (básně let 1977–2022). Nezůstalo však jen u poezie; autor psal také povídky a román Stopy krve (2013), životopisné rozhovory apod. Byl překládán do řady jazyků, česky dílem v čas. Souvislost (2011) v českém překladu J. Šubrta. Rovnocennou součástí knihy poezie je odborná studie Józefa Marii Ruszara Hlasy – Antigony z pobřeží Baltu. Autor situuje básníkovu tvorbu do složité doby 70. a 80. let 20. století, kdy se angažoval na straně hnutí odporu proti tehdejšímu režimu. V první části studie Tragédie mimo dějiny píše Ruszar o anihilaci básníka a dějin a anihilaci času v souvislosti s polským úsilím o obnovu svobody, s násilím režimu již z počátku 70. let, které se týkalo hlavně polských baltských přístavů a boje tamních dělníků, vzpour, které měly své mrtvé. V druhé části studie autor uvádí Polkowského poezii do mezinárodních souvislostí, píše o tradici epigramu, o lidských hlasech a nápisech, o tradici dramatického monologu a o komparativním kontextu proslulé Spoonriverské antologie Edgara Lee Masterse, přičemž postavy jsou – na rozdíl od Mastersových – pevně historicky ukotveny. Samotné básně zasáhnou čtenáře nekonečným smutkem, tragikou života a útlaku; i intimnější polohy jsou prosyceny pichlavostí životních detailů a temnotou, jakousi těžkou bezvýchodností s všudypřítomnou chudobou, bolestnými rodinnými vztahy, cestou odporu: „Milý táto strašlivě jsem tě nenáviděl / protožes tady nebyl zatímco zbytek světa existoval. / Zřejmě i proto že jsme třeli bídu s nouzí. / Pomáhal strýček farnost sousedi. Když jsem byl větší sbíral jsem láhve hadry kusy šrotu. / Jedli jsme česnečku noky brambory / brambory brambory. Nenáviděl jsem tě / protožes byl jinde a nestaral se o nás. […] Polsko. Neumím o něm mluvit / Viděl jsem je v zavřených očích sestřičky /na zádech mámy otřískaných nenadálým / zvratem budoucnosti. V prosinci jsem všeho nechal / tiskl jsem samizdat potom jsem chvíli seděl. / Teď dělám pokrývače / stavím lidem střechy. / Dobrých pár let ač ne dvakrát často / za tebou chodím na hřbitov.“ (s. 13). Drsnost a prozaizace poezie odkazují k tradici anglosaské, především americké poezie, jam se o tom Ruszar zmiňuje, jiné je to se strukturou verše, ale to je samostatná a dost složitá kapitola. Zajímavá knížka a podnětná poezie.

Známý básník, prozaik, romanopisec, literární kritik a teoretik, asi jediný specialista-kompozitolog na světě František Všetička (roč. 1932) ovšem také překladatel, zprostředkoval nám poezii polského básníka Piotra Horzyka (roč. 1946) a pokusil se jeho básně nejen přeložit, ale také teoreticky, dokonce přímo z pozice teorie verše, vyložit. Kniha je koncipována zrcadlově polsko-česky, podobně i Všetičkova stručná teoretická stať. Horzyk, jak ho jeho český vykladač charakterizuje, je básníkem času nebo, možná ještě přesněji, trvání času („la durée” Henriho Bergsona), k čemuž odkazují i názvy jeho sbírek, např. Ztělesněný čas, Čas břízy nebo přeneseně i Bílé perutě. Horzyk, jak Všetička konstatuje, často pomíjí titul a s oblibou používá rámcování. Nechceme zůstat zcela v zajetí výkladu Horzykova českého vykladače; někde bychom v překladu použili jiného lexika, možná civilnějšího, a navíc zdůraznili konstantní téma paměti, které se zračí v názvu právě této sbírky, paměti, jež stojí v proudu času jako milník. Básník pociťuje nelítostnost času a jeho pomíjovost tváří v tvář paměti a zapomínání, například v reflexi uplynulého dětství, asi jako básník Máje v pojmu „dětinství”: „Postrádám zlatý písek / a pískoviště před domem // Postrádám pískových zámků / podivu dětského světa / myšlenku o slávě, velikosti / a postrádám úsměvy léta // Postrádám krátkých kalhotek / s kapsou plnou pokladů / odhalení pohádkových krás / a laskání teplého větru // Chtěl bych ještě usednout / v místě kde se rodí štěstí / a možná s vnukem když bude chtít / v písku jak ve štěstí se brodit.” (s. 31). Jsou básníci prostoru a básníci času – a těch je více, Horzyk k nim patří a jeho přínos „poezii času” je svou strukturou podstatný.

Ivo Pospíšil