Jaroslav Rudiš: Trieste Centrale. Labyrint, Praha 2022. ISBN 978-80-88378-14-3.

„Piju pivo a Winterberg vypráví o cestě z Berlína do Mnichova. O cestě z Mnichova do Innsbrucku. A o cestě z Verony do Terstu.“ (s. 7). Za studené války jsou tratě představující železniční spojení z jednoho rakouského města do druhého přeťaty jinou politickou situací a pan Winterberg cestuje s baedekrem z roku 1913, tedy roku před obrovskou katastrofou, která znamenala konec starého světa (a to vše někdo způsobil, ale o tom Rudiš nepíše). Je to nostalgické, ale současně velmi smutné, nic nelze vrátit. Autor (roč. 1972) v drobné, výtvarně skvěle zpracované knize, která je přeložena z němčiny do češtiny (ilustrace Halina Kirschner, nar. v Lipsku 1982), nezklamal ani zde; zaujal již před poměrně dlouhou dobou: byla to doba vhodná k výkladu poněkud utopických představ o novém světě, jenž bude všem konvenovat, světě bez hlubinných rozporů. Rudišova díla jsou často označovaná jako kultovní, ale to může být i značné úskalí. Sám Rudišův život je plný zajímavých momentů a dosti různých zaměstnání, která nakonec vedla k tomu, že se postupně stal biliterárním spisovatelem a nositelem řady cen a vyznamenání. Je to řada, která je asi tak rozsáhlá jako seznam jeho vlastních děl (Nebe pod Berlínem, 2002), comicsy Alois Nebel (2003–2005), také Bílý potok (2002), Hlavní nádraží (2004), Léto v Laponsku (2006), Grandhotel (2006), Potichu (2007), Konec punku v Helsinkách (2010), Národní třída (2013), Český ráj (2018), Winterbergova poslední cesta, něm. 2019, čes. 2021), Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen (něm. 2021), Návod k použití železnice (čes. 2023). A jistě i čtenářský ohlas se promítl do udělování cen (Cena Jiřího Ortena, 2002, Magnesia Litera, 2007, z cizích Usedomská literární cena, Záslužný kříž Spolkové republiky Německo, 2021 – vše za příspěvek k mezinárodnímu dialogu, Cena Karla Čapka udělovaná PEN klubem, aj.). Trieste Centrale je jakousi odbočkou známého Rudišova románu (Winterbergova poslední cesta, viz výše). To cestování je, jak už uvedeno, nostalgické a směřuje k tragédii lidské situace, jež je dána konkrétními událostmi, které však jsou v této próze, stejně jako jinde v dílech řady současných spisovatelů, lehce zamlženy nebo spíše umělecky naznačeny a dekonkretizovány – nástup německého nacismu, holokaust, nenávist rasová a politická. Právě tak i takzvaná idyla světa, který rok po vydání baedekru (1913) odešel do nebytí; byl to svět idylický, ale jen pro někoho, jako všechny světy, které tu kdy byly, svět kankánu a secese, ale také potlačování práv sociálních, národních a individuálních. Ta cesta do Terstu s nemocnou ženou a vzpomínky na Reichenberg/Liberec je nejen cestou do zapomnění, ale i povzdechem nad tím, co lidstvo na své cestě ztratilo a nad šancemi, jež promarnilo na cestě za spravedlností, neboť to je to správné slovo. Je to vyjádřeno tak, aby to nikoho neurazilo, kontroverzní situace však často vyžadují i kontroverzní komentáře.

Ivo Pospíšil