František Všetička: Morava a Slezsko literární II. O slovesných tvůrcích Moravy a Slezska. Naklad. Václav Lukeš – Poznání, Olomouc 2023. ISBN 978-80-88395-22-5.

A je tu další Všetičkův opus, volné pokračování o spisovatelích Moravy a Slezska, druhý díl, jdoucí nejen k detailům a novým osobnostem, ale také k podivuhodným místům, spjatým se starými zeměmi bývalého Království českého a markrabství moravského, jež jsou dnes zpola zapomenuty a překryty novým územním uspořádáním, které nelítostně smylo jejich specifikum. Ne tak v literatuře, která je naopak zdůrazňuje. Již první portrét Václava Autraty svědčí nejen o zvláštnostech jeho literární tvorby coby literárního kritika, pedagoga a autora učebnic; podobně Matouš Béňa, Hanák z Brodku u Přerova, který se potom přiklonil k Slovácku, Polák Wieslaw Adam Berger, jemuž říkají polský Švejk a baron Prášil; nepřekvapí, že se tu mihne Slezan Drahomír Šajtar nebo Otakar Bystřina, literární kritik Leander Čech, ale také Čech Svatopluk, který své stopy zanechal i na Moravě, dokumentarista František Gel, vlastním jménem František Feigel, nepřekvapí ani N. V. Gogol v Gräfenberku, prý hypochondr, který procestoval kus Evropy (můj kolega a přítel Mark Sokoljanskij o něčem takovém napsal kdysi knížku, viz naši recenzi Nápaditá knížka o Gogolovi. Sokoljanskij, Mark Georgijevič: Gogoĺ: grani tvorčestva / Hrany tvorby. Staťji. Očerki. „Astroprint“, Odessa 2009, Novaja rusistika, II, 2009, č. 1, s. 105–108).

Ukázal, že jeho městem byly nejen Lázně Jeseník, ale také německý Lübeck, město nizozemského konzula Buddenbrooka v románu Thomase Manna Buddenbrookovi z roku 1901. Jak známo, román se odehrává v městě Lübeck, česky Lubek nebo Bukovec, v letech 1835–1876 a popisuje život i úpadek čtyř generací obchodnické rodiny (Verfall einer Familie). Gogol se do Lübecku dostával z hlavního města Ruské říše přes Travemünde, později to bylo lodí Mikuláš I. (Nikolaj I) a bydlel v Hôtel de Russie, přejmenovaném roku 1914 na Deutscher Kaiser (existuje dodnes), kde bydlívali i Turgeněv a Dostojevskij. Příznačné jsou medailony básnířky Jiřiny Haukové, anglisty Františka Chudoby, Jiřího Mahena, Stanislava Kostky Neumanna nebo Jana Evangelisty Purkyně či Mojmíra Trávníčka nebo Jana Vrby; zaujme o to více portrét ruského emigranta Josifa Kallinikova, autora knihy o sexualitě Lva Tolstého, z níž kdysi vyšel i vynikající, politicky nepříznivou dobou tvrdě zkoušený rusista 60. let minulého století, Ostravan Pavel Nešpor (1922–1984), jehož habilitační spis podaný roku 1968 na univerzitě v Brně, se týkal Tolstého pozdních povídek (Umělecký svéráz pozdních povídek L. N. Tolstého, 1968) nebo Miloslav Jehlička (1921–2001) v knize o podobě Tolstého narace (P. Nešpor: L. N. Tolstoj. Orbis, Praha 1971; Miloslav Jehlička: Lev Tolstoj – vypravěč a vizionář. S podporou Ústavu slovansko-germánských studií Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1999; viz naši recenzi Kultivovaný český Lev Tolstoj. HOST 2000, č. 7, s. XIII–XV).

Někoho možná překvapí i moravská stopa Franze Kafky skrze strýce Siegfrieda Löwyho z Třeště, přívržence přírodní léčby, s nímž mladý Kafka prožil nejednu chvíli. Podobně Sienkiewiczův krátký pobyt na zámku Vranov s rodinou Stadnických, kde lovil, prý neúspěšně, jeleny. Portrétů tu najdeme ovšem více, stejně jako epizod a důležitých detailů, bez nichž by představa o některých literárních tvůrcích byla neúplná nebo dokonce zkreslená. Opět text, který spojuje faktografii, schopnost přesahu a atraktivitu. A co obdivuji snad nejvíc: programová stručnost, krátkost, takřka geniální, ve stopách Puškina a Čechova, kteří pokládali krátkost, stručnost za podstatu prózy, sestru talentu.

Ivo Pospíšil