Michel Houellebecq: Podvolení. Světová knihovna, Odeon, Praha 2022. ISBN 978-80-207-2095-5.

Když si pročítám tento dnes již slavný a mezitím zase už pozapomenutý román známého francouzského spisovatele z roku 2015, který vyšel česky poprvé hned v roce francouzského vydání (2015), kdy se zdálo, že se autorova vize vzniku islámského státu ve Francii a v celé přinejmenším západní Evropě postupně poměrně rychle naplňuje, uvědomuji si jen periferním viděním, že jde vlastně o metatext nebo intertext, ovšem hodně zastřený, jehož aktuálnost se nyní – po sedmi osmi letech – vyjevuje silně, o to silněji, že jeho děj je situován do roku 2022, v němž česky znovu vychází, snad aby se konfrontoval se skutečností. Zde romanopisec jako prognostik trochu selhal, ale o to víc je jeho dílo silné ve svém přesahu. Autor má ve zvyku trochu šokovat: to se stalo de facto ve všech jeho románech, jako např. Rozšíření bitevního pole (1994, čes. 2004), Platforma (2001, čes. 2008) Možnost ostrova (2005, čes. 2007), Mapa a území (2010, čes. 2011) nebo Serotonin (2019, čes. 2019) – a datace českých překladů, již neuvádíme náhodně, prozrazuje, kterak se móda Michela Houellebecqua expanzivně šířila. Nejde ani tak o přesnost predikce, neboť mnohé z toho se nestalo, vše šlo poněkud jinak a možná ještě plíživěji, ale o pozorování psychologie jedince a davu tváří v tvář obrovskému tlaku a zde jistě každý čtenář uzná, že uvedená tematizace může mít zmíněné, a to značné přesahy a týkat se jevu, jenž tak dobře známe: lidské schopnosti racionalizovat všechny situace a kroky, a zdůvodnit si tak vlastně takřka všechno. Možná právě v tom více než v čemkoli jiném jsou prapříčiny krizí a snad i blízkého zániku evropské civilizace, tak jak jsme ji dosud znali. Ono „podvolení“ je zjemnělý český překlad francouzského „soumission“, jinak snad spíše podřízení, podrobení, ale právě ta decentnější varianta odkazuje k nenápadnosti celého procesu, jeho dobrovolnosti, povlovnosti, snad až vstřícnosti, takže podvoleným ani nepřijde, že se něco podstatného změnilo a že vlastně ztratili svou původní identitu. Zatímco téma podvolení přitáhlo čtenáře v souvislosti s teroristickými útoky, které v době originálního vydání v západní Evropě v jistém smyslu vrcholily další vlnou, ona metatextovost/intertextovost je dána tím, že vypravěč díla se pohybuje mezi více autory a texty, hlavně mezi dílem francouzského spisovatele vlámského původu Jorise Karla Huysmanse (1848–1907), autora naturalistických, ale i symbolistických a impresionistických románů, stojících tedy na hraně směrů a poetik, dumajících o podobách evropské civilizace také v přelomové době, jak o tom svědčí jeho Pařížské črty (1880), Soužití (1881), Naruby (1884), Katedrála (1898), Davy z Lurd (1906) aj.; v českém prostředí je překládaný ve vlnách a známý spíše mezi literárními fajnšmekry, a sadomasochistickým Příběhem O. (1954) od novinářky Pauline Réage[ové], (1907–1998), do češtiny vícekrát přeloženým až později, kdy to již bylo možné, v němž podvolení přinášející rozkoš hraje důležitou roli. Také román Podvolení obsahuje řadu erotických pasáží, za něž by se nemuseli stydět ani autoři lehčí pornografie, takže někteří považují tento román přímo za pornografii, ale to by bylo silné slovo – jádro díla spočívá zcela jinde. Samozřejmě, že erotický, dosti promiskuitní život profesora literatury na Sorbonně, jeho avantýry se studentkami a trvalejší vztah k Myriam, která ho nakonec opouští, jsou důležité, ale jádro díla spočívá v tom, že člověk je připraven racionalizovat své přijetí nových pořádků, ale také to, že nově přicházející poměry se etablují jinak, než člověk očekává. Místo jedné nebo více střídajících se milenek je tu několik manželek, když profesor nakonec pod vlivem nového guru přestoupí na islám. Předtím je tu však pozvolná změna, v níž vystupují faktické i fiktivní politické figury, ale jen jako pozadí. Vítězství Mohameda Ben Abbese, představitele Muslimské jednoty, slibuje radikální změny, ale ty přicházejí jen povlovně a jsou nakonec všeobecně přijímány. Satira a sarkasmus, jež se týkají evropské politiky obecně a francouzské zvláště, čtenáře potěší: za údajnými programy je často prázdno a bezzásadovost je často jejich jedinou zásadou. To, co jedinec řeší soukromě, řeší tyto strany veřejně a představují jen loutky, takže nakonec čtenáře napadne, že změna, kterou představuje Muslimská jednota, je vlastně k lepšímu a že zánik tradiční evropské kultury je krok správným směrem. Profesor literatury je sice po příchodu nové vlády jaksi automaticky zbaven místa a odchází do dobře placené penze (což je forma uplácení), ale nakonec se po kontaktu s jedním nakladatelem vrací do oběhu (edituje u něho svého oblíbeného Huysmanse) a právě on ho seznamuje s vlivným konvertitou, boháčem Robertem Redigerem a ten mu odhaluje celou „filozofii“ podvolení. Zajímavou epizodou je dočasný odchod hlavní postavy do kláštera, stejně jako jeho vzoru Huysmanse, ale tam se mu evropská křesťanská tradice ještě více zprotiví a vrací se, také stejně jako Huysmans, do Paříže. Román se pohybuje mezi zmíněnými texty, jakýmisi svými předchůdci, a tak současně prohlubuje myšlenkovou souvislost s procesy, jež probíhají ve vypravěčově hlavě: směřování od evropských tradic, které se ukazují jako neživotné, slabé, vyprázdněné, k něčemu jinému, co nakonec naplňuje evropské představy ještě intenzivněji. Spisovatel umí románové řemeslo, cíleně pracuje s jazykem (pokud to z překladu dokážeme vycítit) a se stylem a kompozicí – a to je dnes víc než vzácné. Smíření a podrobení, k nimž všichni docházejí „salámovou metodou“, plíživě, postupně, nenápadnými kroky, překvapuje zejména u žen s jejich emancipačně feministickými programy, ale současně to ukazuje, že pevnost tradic není utvářena jen jejich pevnou stavbou, ale především připraveností je hájit; jinak řečeno: opouštění evropských křesťanských základů je záležitost samotných Evropanů, nikoli vnějších procesů a zásahů. Co z evropské minulosti přežije, zůstává zahaleno tajemstvím, ale je zřejmé, že obecná poloha romanopiscovy úvahy je nosná a lze ji parabolicky aplikovat i na jiné procesy, které probíhají i uvnitř různých evropských tradic – a to je možná ještě aktuálnější a snad i hlubší. A někteří současní politici svému spisovateli a jeho Podvolení i podvolení dobře rozumějí: proto často zdůrazňují, jaké dobro přinášejí lidem, jak si na ně zvyknou, a nakonec je ocení.

Ivo Pospíšil