MOTAL, Jan. Radikální dramaturgie. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2022. 230 s. ISBN 978-80-7460-201-6.

Kniha esejů zachycuje autorovy úvahy nad texty Zygmunta Baumana, Sigmunda Freuda, Slavoje Žižka ad.; především pak reprodukuje podněty z díla filosofa Martina Bubera a anarchisty Gustava Landauera, osobností, jež stály u základů moderní dramaturgie. (19–23) Autor postupně ve třech kapitolách (Radikalita, Scéna a dialog, Utopie) nahlíží společenství, umění i umělecké profese jako celistvý organismus. Na pozadí jeho úvah lze rozpoznat přesvědčení, že divadelní umění je nutné vnímat jako kolektivní činnost, která je smysluplná a plnohodnotná pouze tehdy, není-li odtržena od své minulosti, od základů, tj. uvědomují-li si tvůrci své kořeny.

K návratu k nim nabádá hned první kapitola s názvem „Radikalita“. Autor obrací pozornost ke kořeni slova – „radix“ čili kořen, který v případě našeho vědomí pevně tkví v oblasti podvědomí či nevědomí, obsahující pozůstatky minulých generací. Onen kořen „může být myšlenkou, pojmem či ideologií, ale je cestou neznámem; je poslední instancí, která je naší kolébkou i hrobem, původcem života i místem rozkladu“ (39), přičemž zapuštění kořenů „je nutné k růstu nadzemní části rostliny, tedy toho, co nazýváme tvorbou (charakteru, díla, společnosti).“ (205) Druhá, podle mého názoru stěžejní kapitola „Scéna a dialog“ se věnuje samotnému pojmu „dramaturg“ a vztahu jeho činnosti k veřejnému prostoru. Autor akcentuje skutečnost, že v dobách konstituování této profese v 18. století v Německu byli dramaturg i dramaturgie s veřejným prostorem neodmyslitelně spjati (104), toto sepětí se však v současné době poněkud rozvolnilo a je více vnímáno u jiných profesí, spadajících do produkční sekce. Z dramaturga už není původní ideový strážce tvaru díla, ale stal se z něj „krizový manažer“, který musí reagovat na pohyby v uměleckém poli. (100–110) Kniha pléduje za změnu v nahlížení na profesi dramaturga tak, aby znovu nalezla své pevné místo ve společnosti. Klade otázku: „Co by mělo být cílem dramaturgie či dramaturga?“ (122–134) A odpověď hledá ve fundamentálním odkazu Gottholda Ephraima Lessinga, jenž ve svých zápiscích, které chtěl původně nazvat didaskalia, ale ve známost vešly s titulem Hamburská dramaturgie, směřoval „k ustanovení německého národního divadla. Avšak nelze zjednat národní divadlo, když chybí německý národ! Nelze psát o německém dramatu, když pouze přejímá a napodobuje, co vidí jinde – a chybí mu vlastní duch.“ (Lessing, 1970, 697) To, co tvrdil Lessing, zůstává v platnosti i dnes, a to, že pro tvorbu je třeba najít vnitřní smysl, jako tvůrci bychom měli znát ducha doby, v níž tvoříme, neuchylovat se pouze ke kopírování jiných vzorů, a když už tak učiníme, měli bychom se pokusit učinit z kopie originál, otisknout do vzoru naše vlastní myšlení, přístup i autenticitu společenského pozadí. I Motal se v závěru kapitoly přiklání k Lessingovu tvrzení: „… jen pokud umělec netvoří pro lid z hlediska ideologie, ale z lidu, s nímž je spojen prostřednictvím kolektivního nevědomí, lze nalézt střed osobnosti, uměleckého díla i společenství. To je duch – sjednocující i osvobozující.“ (134) Poslední část souboru nese název „Utopie“, neboť jak Motal píše, „jistý druh utopie je dramaturgii vlastní, má-li být radikální.“ (178) Autor se obrací k myšlenkám filozofa Martina Bubera a anarchisty Gustava Landaura, kteří pojem „utopie“ spojovali s termínem „socialismus“, který měl být v jejich pojetí horizontem radikální dramaturgie. Návrat ke kořenům (radixům) utopického socialismu představoval pro myslitele vizi sociálně spravedlivé společnosti. (134–178) Jejich ideálem bylo společenství žijící z vůle, jež není spoutána mocí (vědy ani dobového pojetí socialismu). Motal z jejich odkazu připomenul některé podněty k zamyšlení: otevřenost dialogu, otázku, v jaké společnosti se nacházíme, co se od nás jako od tvůrců očekává, a zdali je v dnešním světě místo pro dramaturgii, profesi se smyslem pro smysl? Soubor esejů čtenáře přiměje pozastavit se, zamyslet se nad tím, k čemu je vlastně v dnešní době tvorba.

Závěrečná část „Dramaturgie a pravda (namísto epilogu)“ shrnuje autorovy stěžejní teze prostupující celým souborem. Vedle rozpomenutí na sociální původ dramaturgie můžeme jmenovat například sdílení úkolu, který nám byl svěřen, s druhými (aspekt jednoty), vklad vlastních myšlenek do procesu tvorby nebo dialogický přístup. Tyto aspekty jsou ukazateli směru a dalších možností radikální tvorby.

Dramaturgie jako činnost, profese i téma dnes stojí spíše na okraji odborného i laického zájmu. Není divu, že to slovo a jeho význam v mnohých evokuje záhadnou, neviditelnou činnost vyvolávající otázky; málokdo nejdřív kouká na kořeny a až poté na strom. Radikální dramaturgie ale připomíná, že žádný strom by bez kořenů nevyrostl, a upomíná tak na skutečnost, že obor divadelní dramaturgie má potenciál být hybatelem sociální i politické transformace. Žánr eseje přibližuje téma širšímu okruhu čtenářů, kteří se kolem dramaturgie, a to v jakémkoliv oboru, pohybují. Radikální dramaturgie může být nejen inspirativní připomínkou, ale i inspirujícím ukazatelem smysluplné (nejen) dramaturgické praxe.

Literatura

LESSING, Gotthold Ephraim. Werke: Brand 4. München, 1970.

MOTAL, Jan. Radikální dramaturgie. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2022.

MgA. et Bc. Dagmar Haladová je absolventkou Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Divadelní dramaturgie. Vystudovala také polonistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a v současnosti zde studuje doktorský studijní program Slovanské literatury. Dagmar Haladová působila jako šéfdramaturg v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a posléze spolupracovala například s Divadlem Polárka nebo Moravským divadlem Olomouc.

Poznámka o autorovi knihy Radikální dramaturgie: Jan Motal píše eseje, glosy a komentáře, učí filozofii umění a etiku médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vede Centrum pro mediální etiku a dialog, které vzniklo při Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Jan Motal se ve své vědecké a pedagogické práci soustředí také na průniky teologie a radikální politické filozofie, příležitostně se věnuje volné tvorbě.

Kontakt: dasa.haladova@gmail.com