Petr Prokš: Československo a Nová Evropa. Mezinárodní souvislosti vzniku a fungování samostatného Československa. Praha: Academia, Akademie věd České republiky, 2022, ISBN 978-80-200-3314-7.

Petr Prokš je vědeckým pracovníkem oddělení dějin dvacátého století v Historickém ústavu u Akademie věd České republiky. Odborně se zabývá příčinami, průběhem a výsledky První světové války, rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem Československa.

Recenzovaná kniha má zejména v současné rozkolísané době jak pro studující, tak i pro laické zájemce o moderní československou historii velký význam. Lze na ní kvitovat autorskou snahu poctivě a s velkou historickou přesností zasadit do souvislostí veškeré poznané skutečnosti. Tomu ostatně odpovídá i samotná struktura knihy a z mého pohledu také její vyvážené využití jak tuzemských, tak i dostupných zahraniční zdrojů. V tom vidím cenné vodítko k dalšímu bádání o této zajímavé periodě samostatné československé státnosti v 1. polovině 20. století. Bylo velmi zajímavé sledovat podrobněji některé zásadní okolnosti takto vymezené. Československo vzniklo pod dojmem toho, že Rakousko-Uhersko je jakožto mnohonárodnostní stát nestabilní, a tedy když se rozbije, vzniknou národní státy, které budou stabilní. To byla teorie, praxe byla jiná. Češi se ztotožnili s Československem jako se svým národním státem – do 28. října byli Čechy, pak se stali Čechoslováky. Někdy se tehdy používal starší výraz Čechoslované. Reálně to vypadalo tak, že slovenská kultura, slovenské dějiny ovlivnily Čechy marginálním způsobem. Z intelektuálů pak ovlivnily jen spíše humanitní inteligenci, ale také v omezené míře. To byly některé z myšlenek, které mi procházely hlavou při postupném pročítání recenzované knihy a které pro mne představují její hlavní nebo základní přínos.

Publikace se zabývá vznikem a prvními roky existence samostatného Československa v mezinárodních souvislostech. Výsledky I. světové války a následný vývoj přinesly zásadní změny mocenských poměrů v Evropě. Především se jednalo o vojenské vítězství západních spojenců nad Německem a Rakousko-Uherskem. S koncem války byl svržen císařský režim v Německu a rozpadla se habsburská říše, romanovská říše carského Ruska a rovněž osmanská říše. Na všechny tyto skutečnosti musely reagovat a vyrovnávat se s nimi tradiční i nové státy. Mezi nimi také Československo, které ještě vojensky i diplomaticky zápasilo o mezinárodní uznání a zajištění své bezpečnosti a další existence.

Autor již v podtitulu knihy naznačuje, čemu chce věnovat největší pozornost a co je tedy hlavním tématem práce. Kniha je vymezena obdobím 1914–1920 místně na území Československa a opírá se rovněž i o politicko-diplomatické reálie tehdejší doby. Využívá přitom i bohatý archivní materiál. Tomuto vymezení pak odpovídá i rozložení práce do sedmi kapitol, k nimž je v závěru připojena řada pramenných dokumentů a publikovaných materiálů, z nichž bylo v práci čerpáno.

Úvodní vymezující kapitola uvádí pramenné zdroje, ze kterých bylo v práci čerpáno. Autor na tomto místě precizuje historiografii k výzkumu vztahů Československa na půdorysu vítězství západních spojenců nad Německem a Rakousko-Uherskem v 1. polovině 20. století pohledem historika – v situaci, jak je zkoumána v nové éře po roce 1989.

V první navazující kapitole pod názvem První světová válka a střední Evropa 1914–1918 rozvádí autor klíčové momenty historických reálií před a za 1. světové války. Nahromaděné mezinárodní problémy vyvrcholily vypuknutím Velké světové války mezi Centrálními mocnostmi a velmocemi Dohody, ve které se nemilosrdně srazily nesmiřitelné rozpory obou nepřátelských uskupení. Podle vývoje historického poznání a také pod vlivem příslušné ideologie se projevovaly různé výklady příčin války. Hlavní náplní kapitoly je pak popis české společnosti a jejího vztahu k mezinárodnímu dění po I. světové válce. Pro samotnou střední Evropu měl určující význam rozpad Rakousko-Uherska na přelomu října a listopadu 1918. Prakticky se naplnila varianta obnovení nebo vzniku naprosto samostatných a svrchovaných států jako bylo Československo, Polsko, Rakousko, Maďarsko aj.

Důraz v následující – druhé – kapitole s názvem Německé plány o budoucnosti střední Evropy se částečně obrací k diplomatickým a hospodářským vztahům nově vzniklé ČSR k Německu.

To souviselo s tím, že od začátku 20. století začala ve velmocenských kalkulacích Německa mít stále větší význam koncepce „velkoněmeckého“ řešení budoucnosti střední Evropy. Samotné vymezení dané tehdejší situací má základní vymezovací relaci a na ni navazují rozpracované dílčí podotázky na tehdejší reálie, které lze konkrétně pojmenovat a zkoumat – viz např. podkapitola Rakousko-Uhersko a střední Evropa, která svébytným způsobem ozřejmuje nové reálie v tehdejší evropské politice. Celá tato část je zakončena shrnutím nazvaným Rozpad Rakousko-Uherska.

Třetí kapitola se zásadním novým vymezením některých tehdejších realit je nazvána Česká a slovenská otázka za Velké války (1914–1918). Zde jsou poněkud výrazněji charakterizovány řekněme mocenské poměry tehdejších aktérů jak v československém, tak i Evropském prostoru. To vše s úmyslem obecného popisu reality tehdejší mezinárodně politické situace a možností pro zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě. Popsány jsou východiska a pozice politiků E. Beneše a K. Kramáře. Pro recenzenta pak obzvláště přínosnou kapitolou bylo pročíst náhledy autorů na československý zahraniční odboj 1914–1918 ve stejnojmenné podkapitole. Velmi zajímavý byl popis vývoje po vzniku zahraničních Československých legií a co se dělo ve stejné době v rámci českého domácího odboje do roku 1918.

Čtvrtá kapitola se zaměřuje na navazující okolnosti tehdejšího dění a je uvozena již samotným jejím názvem Československo a poválečná Evropa ve druhé polovině dvacátých let 20. století. Specifikem takovéhoto zastavení se u tohoto dílčího pododdílu je aktuálně nebývale nezávislé a objektivní tázání se – proč na pozadí tehdejších procesů došlo k celé řadě dramatických změn a otřesů. Je zkoumáno postavení Československa – jak bylo nastaveno v rámci konference ve Versailles ve zkoumaného období – a s přesahem takovýchto procesů do formálně ustaveného politického systému ve střední Evropě. Týká se to ale též vzájemných vztahů definovaných příslušností ke konkrétní skupině nově vzniklých států.

Specifická pátá kapitola referuje, jak je poznamenáno již v jejím názvu, vztahy Československa s Itálií a Francií do r. 1919. Zabývá se přehodnocováním náhledů na další spolupráci se zacílením na budoucnost ČSR a směřuje k úvahám na úlohu italské a francouzské vojenské mise v Československu. S tím souvisí i výstavba vlastního československého vojska a následně probíhajících diplomatických jednání. Ta byla završena uzavřením spojenecké smlouvy s Francií. Další část této kapitoly pak zkoumá některá taková dílčí témata tohoto procesu.

Na to navazující šestá kapitola rekapituluje nové československé postoje a pod názvem Československo a mírová konference v Paříži v roce 1919 uvádí argumenty, proč museli političtí a vojenští představitelé našeho státu při řešení vnitřních problémů a mezinárodního postavení nového státu nasměrovat svoji pozornost na připravované rokování mírové konference v Paříži. S tím souvisí i potřeba ustavení československé státní hranice a k tomu i následně probíhajících diplomatických jednání. Následně si všímá této nové projednávané reality a dílčími vstupy zkoumá jako taková dílčí témata náhledy na měnové, zemědělské či průmyslové reálie tehdejšího dění.

Shrnující sedmá poválečná kapitola zkoumá aspekty poválečné situace na proměněné situaci nově formující se Evropy. Rozpory souvisely především s tím, že došlo k řadě dramatických změn, které vedly k proměně mezinárodních vztahů a Československo zde bylo jejich aktivním spolutvůrcem. Takovéto nahlížení s sebou přineslo nové náhledy nejenom ve smyslu vojensko-politickém, nýbrž významné ovlivnilo diplomatické vztahy o mezinárodní uznání a zajištění další existence v roce 1918 do nové situace vzniklého Československa.

Závěrečná část knihy přesvědčivě vyzdvihuje roli E. Beneše, který se tehdejším politickým velmocenským tlakům snažil čelit politickými prostředky. Současně však byla jeho pozice ovlivněna obavami z vývoje v okolních státech a zejména reflektuje potenciální nebezpečí z budoucího Německa a vývoje v SSSR. Praktické naplnění koncepce dalšího vývoje státu tedy záviselo na stabilitě vnitřních poměrů a mezinárodním postavení Československa i dalšího celkového vývoje mezinárodní situace v Evropě. Poslední část knihy je potom vyhrazena pro prezentaci široké palety autorem použitých zdrojů a její součástí je také bohatý jmenný rejstřík.

Pro recenzenta byly inspirativní i některé vedlejší náhledy prezentované v knize, které stojí nepochybně za nové promýšlení. České a slovenské představy o společném státu se po celou dobu jeho existence lišily. Slováci si pod tím nepředstavovali jeden centralizovaný stát, rozhodně ne český stát historicky rozšířený o Slovensko, ale dva státy spojené do unie jako Rakousko-Uhersko.

Je možné podotknout, že kniha významným způsobem přispívá k oživení historického bádání v oblasti zkoumání mezinárodních souvislostí při vzniku a formování samostatného Československa v reáliích poválečné Evropy dvacátých let 20. století. Téma tak skýtá mnohému soudobému badateli-doktorandu mnoho podnětů k úvahám a nejedno historické poučení. Z toho bych chtěl vytknout jakési resumé spočívající v tom, že uvedené téma je dosud pro badatelskou veřejnost v mnoha ohledech otevřené a jistě v sobě skrývá jako další podpoložky nové náměty vhodné k dalším úvahám a novému historickému bádání.

Jaroslav Lehečka