Lenka Odehnalová: Dostojevského Deník spisovatele v kontextech a konfrontacích. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, č. 523, Masarykova univerzita, Brno 2023. ISBN 978-80-280-0213-8.

Lenka Odehnalová, roz. Paučová, školením rusistka a germanistka, se Dostojevským zabývala řadu let. Vyplynulo to do značné míry z faktu, že jejím učitelem v Nitře byl špičkový slovenský rusista a dostojevskolog Andrej Červeňák (1932–2012), zakladatel Klubu F. M. Dostojevského, vlastně v tematickém zaměření slovenský partner Čecha Františka Kautmana (1927–2016). Dva roky po slavných výročích (1821–1881), patrně největšího ruského a snad i světového romanopisce a novelisty, vychází tedy kniha, která dílo tohoto slovesného umělce nahlíží často z nečekaných stran a zorných úhlů. To, co je pro knihu L. Odehnalové příznačné, je právě kontinuita bádání, dnes tak vzácná, a to nejen návaznost na zmíněné dva literární vědce, ale také na světovou dostojevskologii, včetně kyjevského, rusky píšícího Němce, později žijícího mimo jiné a převážně v Praze, muže tragického osudu, jenž položil základy českého a československého, možná i vskutku světového bádání o ruském velikánovi Alfreda Bema (1886–1945?; zmizel beze stopy po zatčení sovětskými oddíly SMERŠ a ani pátrání v 90. letech 20. století nepřineslo výsledky).

Jádrem výzkumu mladé badatelky bylo dílo, které jako by dlouho stálo na okraji zájmu literárních vědců vlastně až do poslední doby, kdy se objevují dvě invenční knihy Američana Garyho Saula Morsona o žánrovém specifiku některých ruských literárních artefaktů – Vojny a míru, a právě Deníku spisovatele. Kdysi jsem se pokusil srovnat tento typ žánru u Dostojevského s francouzským katolíkem Léonem Bloy (1846–1917) a českým/moravským knězem a inspirátorem české básnické avantgardy (Nezval) Jakubem Demlem (1878–1961); článek vyšel ve Slovenské literatuře roku 1990. Autorka spojuje vnitřní a vnější pohled, vidění jakoby z nitra ruské literatury a jejích souvislostí a ze zorného úhlu širšího, evropské a světové literatury. Jak v úvodu píše, „…Obsah knihy tvoří zkoumání Dostojevského Deníku spisovatele ze čtyř aspektů – tematického, žánrového a z aspektů motivů a recepce […]. Odpovíme na otázku, jaké místo zaujímá deník v systematice autobiografických žánrů a jaké jsou základní rysy neboli atributy jeho žánrového typu – tzv. spisovatelského deníku; a zdali je žánr deníku propojen i s jinými literárními žánry […] V centru zájmu budou literární žánry, které Dostojevskij do Deníku spisovatele vložil, přičemž se zaměřením na umělecké žánry (střední epika s fantastickými rysy), tzv. pomezní žánry (esej, dopis, memoáry) a žánry věcné literatury (kritická stať).“ (s. 10–11). Odehnalová konstatuje, že o Dostojevském bylo napsáno mnoho prací různé národní provenience, ale o Deníku spisovatele je lze – podle autorky – spočítat na prstech obou rukou. Zdá se, že právě žánrová problematika může být scelujícím momentem pro různé sféry tematické, ale také poetologické a metodologické. Potřeba klasifikace je nutkavá, ale problém je možná také v tom, že tyto žánry „na okraji“, neboť na okraji není jen tato partie textu, ale také tyto žánry, se prolínají tak, že je vlastně nelze exaktně zcela od sebe oddělit, ale jako pomocný prostředek poznání je taková klasifikace samozřejmě užitečná. V určení žánru díla se autorka opírá o genologii jakožto teorii a historii žánrů. To, co je podstatné, souvisí s mimořádným důrazem, který autorka klade na terminologii a různé termíny v různých národních prostředích (českém, slovenském, ruském, polském). Autorčiny závěry shrnují různá pojetí a přinášejí vlastní, neotřelá a často dosti původní řešení, pokud jde o charakter deníku jako žánru i specifikum Deníku spisovatele: úzké propojení s osobností a tvorbou spisovatele, protože tento žánrový typ představuje jakoby jeho „tvůrčí dílnu“; stylizace, jež souvisí se záměrem autora svůj deník publikovat, například ve spisovatelském deníku pozorovat její větší míru než například v intimním deníku, vícežánrovost, ich-perspektiva, charakter zpovědi, subjektivita, útržkovitost.

Vynikající je partie, kde autorka hledá spisovatelovy motivy k psaní deníkového žánru a hledá ji v jeho vnitřním ustrojení, ale stejně tak v době, která takovým žánrovým typům přála. Velmi případně mluví o tzv. přesazích Dostojevského díla a komunikaci se čtenáři, tedy – dnešními slovy řečeno – jakési interakci, jež nebyla ani v té době výjimečná, ale právě tento žánr k ní vede zcela přirozeně. Historicko-sociologický ráz má část o Deníku a jeho době. Je zřejmé, že všechny události, hlavně mezinárodně politické, se v Deníku odrazily, zejména tzv. východní otázka. Zde se autorka noří do podrobností, jež jsou někdy překvapující a ukazují na obrovité tematické rozpětí Deníku spisovatele.

Čtvrtá část čtvrté kapitoly se týká většinou značně opomíjené problematiky, a totiž názvu, počátku díla a jeho závěru. Snad i podrobnější mohla být partie o času, prostoru a syžetu, ale o tom se mluví i dříve a později v jiných souvislostech.

Deník spisovatele F. M. Dostojevského pokládá Odehnalová za jádro své práce. Jde po stopách pomezních autobiografických žánrů, deníku a současně zkoumá jejich specifika v Dostojevského podání, střední epiku s rysy fantastiky, možná bych spíše řekl „přízračnosti“, esej a jeho poetiku, memoárovost Deníku, shrnuje i mozaikovitost žánru jako takovou.

Šestá kapitola, ideově tematická, zkoumá reflexi společenských a politických událostí v Deníku, což je zvláště z dnešního aktuálního hlediska asi nejkontroverznější sféra Deníku, ale o to důležitější je právě tento aspekt díla zkoumat. Považuji tuto kapitolu práce za stěžejní – ovšem kromě již zmíněných (a další ještě přijdou); její výsledky nemůže opomenout nikdo, kdo chce porozumět Rusku zmíněného období z hlediska nejen literární vědy, zejména historie a kritiky, ale hlavně sociologie, sociální psychologie a politologie. (Rusko a Západ, Dostojevskij a „západní Evropa“, Rusko versus Západ). Důležitou myšlenkou je chápání proslulých Zimních poznámek o letních dojmech.

Vzhledem k postavení tehdejšího hlavního města Ruska, carovy rezidence, a také z pozice tematiky ruské literární klasiky, je takřka klíčové téma Sankt-Petěrburgu. Těch kapitol a dílčích problémů je v knize ještě řada, např. motivy živlů, téma dítěte, nahodilé rodiny; rodina, rodinný život a rodinné štěstí vůbec… Najednou se nám Dostojevskij v podání Lenky Odehnalové zjevuje v jiném světle a nastavuje nám jiné hrany, než bylo a je obvyklé. A ovšem je tu ještě motiv snu, o němž kdysi tak zasvěceně a sugestivně, řekl bych dokonce na pokraji racionality, psal autorčin nitranský učitel Andrej Červeňák.

Pro českého a slovenského čtenáře je důležitá část, v níž autorka pojednává o přijímání díla Dostojevského obecně a Deníku spisovatele zvláště v českých zemích a na Slovensku. Ukázala na shody a rozdíly v přijímání Deníku spisovatele, ale i Dostojevského jako takového v českém a slovenském prostředí, které jsou dány jiným charakterem kulturního prostředí.

Bylo by ovšem možné takřka ke každému závěru této fundamentální, průkazné a invenční knihy mít nějaký komentář, většinou souhlasný. Jistěže by bylo možné vidět některé věci jinak nebo s určitými posuny: to se v mém pohledu týká například některých partií poetiky, žánru, kompozice, stylu a jazyka. S tím se budou muset vyrovnat další, neboť nápadů, podnětů a koncepcí je tu mnoho a některé jsou vskutku důležité. V současné době a napjaté a tragické situaci válečného konfliktu bývá dílo Dostojevského – vzhledem k některým jeho názorům – ukazováno i negativně, ale to je součástí každého kulturního výtvoru, který je dobově určován, a tudíž včera i dnes nevyhovuje všem – lidská díla třeba asi brát s tím vším, co obsahují, ať již s tím souhlasíme nebo nikoli, ovšem zdůraznit v nich to, co dnes pokládáme za kladné a přijatelné, neboť vše je ve vývoji, je historicky vymezeno, včetně našich současných pohledů. Dalším obecnějším rysem monografie je její kritická návaznost na tradici bádání o Dostojevském a přímo i Deníku spisovatele. A hlavně to, že autorka – jakkoli její práce přesahuje do jiných věd, nejen humanitních, ale i sociálních a využívá celé palety různorodých metod, aby do díla co nejhlouběji pronikla – zachovává tradiční filologické východisko i cíl, skutečnou jednotu jazyka, stylu, kompozice a textu. Současně jako Slovenka využila své znalosti k analýze slovenského aspektu práce a česko-slovenského srovnání, a to v práci napsané brilantní češtinou. Asi vedle jedné ukrajinské práce vydané v Polsku (Olha Červinśkaja – Roman Dzyk: Dialog: Pro (Za) Dostojevskogo, 2021) jde v poslední době o nejvýznamnější dílo o Dostojevském.

Psáno pro Novou rusistiku

Ivo Pospíšil