František Všetička: Německo literární. O německých spisovatelích, ale rovněž o jinonárodních, kteří byli s německou zemí spjatí. H&H, Praha 2023. ISBN 978-80-7319-147-4.

Spis O Německu (D l’Allemagne, 1810, 1813) napsala baronka Anne Louise Germaine de Staël-Holstein, obvykle nazývaná Madame de Staël, (1766–1817), intelektuálka a francouzsko-švýcarská spisovatelka, která toho napsala více a asi i podstatnějšího, ale právě tento esej bývá spojován s vlivem německé „romantiky“, ale ještě spíše preromantismu, hnutí Sturm und Drang, kde se mihnou skvělá kulturní centra německojazyčné Evropy jako Výmar, Berlín, Vídeň, a je z její tvorby nejslavnější. V první kapitole druhé části klade autorka otázku: Pourquoi les Français ne rendent-ils pas justice à la littérature allemande? A snaží se tuto nespravedlnost napravit a mezeru zacelit. U paní de Staël jde o hluboký rozbor německého kulturního a hlavně literárního života a vědy (J.-J. Winckelmann).

Kompozitolog evropského formátu, básník, prozaik, literární vědec a topolog, autor místopisných literárních esejů, v nichž mapoval místa spojená s životem a dílem slavných i méně slavných spisovatelů, mimo jiné v Rakousku, Polsku, na Moravě, ve Slezsku, ale také v Olomouci, dochází nyní k Německu – všude František Všetička (roč. 1932, stále svěží, každý rok vydávající jednu i více knih) byl, všechno projel a prošel, vše dokumentoval a komentoval s obrovskou faktografickou a kontextovou znalostí. Německo je rozhodně zemí vrcholné kultury, i když jeho dějiny jsou – stejně jako v případě některých dalších zemí – značně rozporné a dvojznačné. Německojazyčný prostor zabíral velkou část Evropy od Francie po severní Itálii až k Baltii, celou střední Evropu, když nepočítáme menšinové ostrovy německé populace na Balkáně a v Uherské kotlině, kde však narážel na Slovany, Romány a Maďary, s nimiž v politickém, hospodářském a kulturním vlivu po staletí soupeřil a soupeří. Německo se snažili dostat na západoevropskou kulturní a literární úroveň hlavně francouzskou, také italskou a anglickou a místy i španělskou, velcí duchové minulých dob, zejména filozofové a literáti, mimo jiné z řečiště sentimentalismu (Empfindsamkeit), preromantismu (hnutí Sturm und Drang) a básníků a univerzitních myslitelů tzv. rané německé romantiky/romantismu a jistě v tom své udělal Johann Wolfgang von Goethe, jak píše jeden americký germanista, „vynálezem“ výchovného románu, kterým chtěl Německo definitivně dostat do světové literatury. Když si představíme obrovské rozpětí germanofonní Evropy, byť tehdy, tj. v 18. století, nesjednocené v jeden stát, vidíme, že Všetičkova kniha pokrývá jeho podstatnou část a o to je cennější. Navíc, jak v podtitulu uvádí, pojal do svého okruhu i ty, pro které bylo Německo nebo německojazyčný kulturní prostor zemí zaslíbenou. Jak autor píše, byla kdysi v 90. letech minulého století radost jezdit po Německu, ale to se nyní nepříznivě změnilo různými omezeními, zejména ve městech; knihu, kterou věnuje Ireně Šenkové, doprovází velké množství autorových fotografií, takže celek je neocenitelným dokumentem, k němuž se řada čtenářů bude neustále vracet.

Na počátku stojí postava Čecha Aleše Andryszáka (vyslovuje se však „nepravidelně“ jako „Andryščák), hudebníka, literáta a filozofa. Další v řadě je Bertolt Brecht, jeho Berlín s Berliner Ensemble v nynějším středu Berlína na Bertolt-Brecht-Platz; autor prochází jeho pokusy o román a vzpomínky včetně amerického exilu a působení v někdejší NDR. Pozadu nezůstává ani lužickosrbská literatura, konkrétně Beno Budar, po němž následuje Hanns Cibulka. Německo se stalo zemí, kde zemřel i světový americký protiválečný prozaik Stephen Crane (1900 v Badenweileru na Badstrasse 2, který se stal osudovým i pro A. P. Čechova), autor proslulé novely Rudý znak odvahy (The Red Badge of Courage), ale i jiných. Jak Všetička uvádí, malý pomník ruskému klasikovi Čechovovi, který v Badenweileru – bydlel v hotelu Römerbad – zemřel roku 1904, zde vybudovali obyvatelé ze Sachalinu v upomínku na Čechovův pobyt na jejich ostrově a jeho kritický obraz v románu Ostrov Sachalin (1891–1893), i když je pohřben na hřbitově Novoděvičího kláštera, jestli mě paměť neklame, hned vedle hrobu N. V. Gogola (ten byl původně pohřben v únoru 1852 v Danilově klášteře v Moskvě, ale po jeho likvidaci roku 1931 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov Novoděvičího kláštera, kde byl zřízen žulový pomník; roku 2009 byl hrob obnoven v podobě bližší původnímu pomníku s Golgotou a křížem). Vždy jsem se divil tomu, jak vláda tehdejší Ruské sovětské federativní republiky vybudovala již tehdy vznosný a drahý pomník autorovi, který opěvoval na konci prvního dílu Mrtvých duší imperiální velikost Ruska, na rozdíl od skromného pomníku racionálního kritika carského režimu, skeptika a melancholika A. P. Čechova.

V kapitole Filozofující slavista se dovídáme o Dmytrovi Čyževském (1894–1977). Měl jsem o něm také příležitost psát v souvislosti s vydáním fundamentální, rusky psané knihy Romana Mnicha (Recepční estetika Dmytra Čyževského, 2021), varšavského profesora, který pochází z ukrajinské Haliče a studoval teorii literatury na východní Ukrajině, jenž spolu s Oxanou Blaškiv napsal také srovnávací studii o Čyževském a Jakobsonovi, editora řady sborníků o tomto klasikovi, jemuž se dnes Ukrajinci intenzivně věnují, např. kyjevský profesor Mychajlo Najenko, mnichovská ukrajinistka Daryna Teteryna a další.

Zde si dovolím osobní exkurs. Když jsem kdysi učil na tehdejší Letní škole slovanských studií (1976) a vykonával zde současně pod vedením druhého ředitele školy (LŠSS), polonisty a bulharisty doc. Jiřího Krystýnka blahé paměti (prvním ředitelem byl prof. Josef Hrabák), funkci tajemníka, učil jsem studenty z SRN (byli to mimochodem také Chorvati, patrně z místních jugoslávských gastarbeiterů), jejichž univerzitním profesorem byl právě Dmitrij/Dmytro Čyževskij/Čyževs‘kyj. To, co jim utkvělo v hlavě, když jsem se na něho ptal, neboť jsem některé jeho dostupné práce už znal, zejména ty, které zůstaly z minulosti v našich knihovnách nebo přišly jako nově publikované z Německa, zejména jeho německy psané Dějiny ruské literatury 19. století – bylo jeho tzv. podivínství. Za zhruba tři čtvrtě roku po této rozmluvě s jeho žáky tento všestranný vědec zemřel právě v Heidelberku, svém posledním působišti. Mnoho let poté, na konci 90. let minulého století, jsem jel s prof. Reinhardem Iblerem z Magdeburgu (ve staré češtině Děvín), hlavního města Saska-Anhaltska, do Halle (Saale), dříve Halle an der Saale, za prof. Angelou Richter(ovou) na Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg, kde se nacházela knihovna Dmytra Čyževského, tehdy – eufemisticky řečeno – poněkud neuspořádaná; to vše je nyní ovšem jinak, vše je s německou důkladností uspořádáno a lze v soukromé knihovně D. Č. hledat a snad i nacházet. V roce 2003 vyšla v redakci Angely Richterové kniha Dimitrij I. Tschizewskij und seine hallesche Privatbibliothek v řadě Slavica Varia Halensia. Ukrajinci Čyževského objevují znovu teprve nyní, resp. před pár lety: narodil se koneckonců na území dnešní Ukrajiny, dříve sovětské, předtím v Ruské říši a působil v Kyjevě, kde se zabýval – alespoň podle publikační činnosti soudě – levicovou politickou publicistikou. Tak se spolu s další četbou pomalu sestavoval můj celistvější obraz tohoto dříve skoro zapomenutého muže (dílem i tím, že vlastně „nikam nepatřil“, tedy k žádné skupině, metodologické nebo vlivové či obojí), filozofa a historika filozofie, literárního vědce, teologa a religionisty, lingvisty a kulturologa. Problém je již Čyževského původ: byl, jak některé prameny o tomto rodákovi z Alexandrije (ukraj. Oleksandrija) v Chersonské gubernii, kde se roku 1894 narodil (Roman Jakobson byl vlastně jeho vrstevník, ročník 1896, ale osobně se neměli rádi) uvádějí, byl polsko-ruského původu; jiní upozorňují na jeho ukrajinské kořeny, a hlásí se k němu kromě Rusů i Němci, kde dlouho a na různých místech působil, a Ukrajinci, na jejichž nynějším území se narodil a kde byl v Kyjevě aktivní na přelomu 10. a 20. let 20. století a o jejichž literatuře kompetentně psal. Svá díla vytvářel v různých jazycích (rusky, ukrajinsky, německy, polsky, anglicky, česky, slovensky). Pro Slovensko, kde na Slovenské (dříve a nyní opět Komenského) univerzitě krátce působil, je důležité, že Čyževskyj ve své publikaci objevil filozofa Ľudovíta Štúra (1941; na Slovensku se objevila tehdy jediná recenze), byla to kniha Štúrova filozofia života. Kapitola z dejín slovenskej filozofie (Spisy Slovenskej učenej spoločnosti, Bratislava 1941; to je ta společnost, která v Bratislavě na jaře 1939 nahradila Šafaříkovu učenou společnost, jež byla rozpuštěna).

V publikaci o literárním Německu nemůže chybět ani hráč rulety F. M. Dostojevskij; ve Wiesbadenu, kde v místním kasinu hrál, se nachází po něm pojmenovaná ulice, ani Theodor Fontane, autor románu Paní Jenny Treibelová; Všetička se tak trochu strefuje nebo uvádí na pravou míru jeho vztah k Polákům (jeho otec začínal lékárnický byznys v Danzigu, dnešním Gdaňsku) a Čechům. Naproti lipské lékárně, kde pracoval, stojí renesanční dům, kde, jak autor uvádí, bydlel další nespokojenec – Rus Alexandr Radiščev. A dále Leonhard Frank, autor Německé novely, který se před nacisty uchýlil do USA, odkud se po válce vrátil do Mnichova, kde je na Nordfriedhof pohřben. Tzv. heimatroman pěstoval Ludwig Ganghofer, zmiňovaný, jak neuvěřitelně sečtělý Všetička hbitě uvádí, kadetem Bieglerem ve Švejkovi v komické scéně válečného šifrování. Symbolista a novoromantik Stefan George, autor rozporného díla Das neue Reich z roku 1928, bývá sbližován, ne zcela neprávem, s Otokarem Březinou, oba se narodili roku 1868; v oblasti Rýna v Bingenu žil a je také pohřben. Ve Frankfurtu nad Mohanem se narodil Johann Wolfgang Goethe, který zde prožil mladá léta a o tom také psal v pamětech Aus meinem Leben – Dichtung und Wahrheit. Těch autorů, jejichž působiště Všetička navštívil a přiléhavě popsal, je však mnohem více. Jen tak namátkou: Jacob a Wilhelm Grimmovi (byli univerzitními profesory v Göttingenu/Gotinkách, sousoší mají v Hanau), Friedrich Hölderlin (1770–1843, Tübingen/Tubinky), Jean Paul, vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter, který na konci 18. století žil ve Výmaru, Franz Kafka, jehož sté výročí úmrtí si roku 2024 připomene asi celý svět a který se léčil v Lahmannově sanatoriu ve čtvrti Bílý jelen/Weisser Hirsch u Dráždan, následují čtenářsky i u nás kdysi úspěšný Erich Kästner (Drážďany), společenský analytik Bernhard Kellermann (1879–1951), jenský student, jak mu zde Všetička říká, český a slovenský básník Jan/Ján Kollár, což byl ovšem klíčový pobyt pro jeho filozofii i básnickou a vědeckou tvorbu, Libor Koval (nar. 1930), muž složitého osudu, literární experimentátor, blízký Jiřímu Kolářovi a – dodávám – Ladislavu Novákovi. Německo bylo do značné míry osudové pro Poláka Józefa Ignacyho Kraszewského, který po neúspěšném povstání roku 1863 odešel z ruského záboru do saských Drážďan, ale ani tam mu pšenka nekvetla, byl zde odsouzen za špionáž a uvězněn v magdeburské pevnosti. Dále tu najdeme partie o Antonínu Kratochvilovi, Karlu Krylovi, Gabrielu Laubovi, Gottholdu Ephraimu Lessingovi, českém filozofovi Karlu Máchovi (Mnichov), Heinrichu a Thomasi Mannovi, jeho synovi Klausu Mannovi, autorovi slavného Mefista, dalším synovi Golovi, skvělém slavistovi a člověku Antonínu Měšťanovi, švábském rodáku Eduardu Mörikem, samozřejmě chybět nesmí ani jednu dobu Berlíňan, Francouz, Angličan, Američan, nakonec Švýcar Vladimir Nabokov; myslíme tím samozřejmě to, že tento Rus, který se dostal do exilu se svým otcem, politikem spjatým s Prozatímní vládou a regionální vládou na Krymu, kam se rodina uchýlila po bolševické Říjnové revoluci, se z Ruska dostal ve věku dvaceti let a v těchto zemích krátce či déle pobýval, žil v Berlíně, studoval v cambridgeské Trinity College, prchl s židovskou ženou do Francie a potom do USA, odkud se vrací do Evropy; Německo bylo pro jeho formování spisovatele důležité. A vedle několikrát na Nobelovu cenu navrhovaného autora Lolity stojí surrealista a experimentátor Milan Nápravník (zemřel v Kolíně nad Rýnem 2017). Následují Dán Martin Andersen Nexö, zakladatel skutečného německého romantismu (die deutsche Romantik) Novalis (Friedrich von Hardenberg), ale také pro Čechy důležitý Anastáz Opasek, muž těžkého osudu, z německé strany zase realista a autor Kroniky Vrabčí uličky Wilhelm Raabe, která mě zaujala, když jsem o tomto žánru kdysi psal, již zmíněný student práv Alexandr Radiščev, autor kdysi bestselleru Válka (Krieg) Ludwig Renn, vl. jm. Arnold Friedrich Vieth von Golssenau, a jeden z osamělých běžců Peter Repka (roč. 1944), kterého Všetička navštívil v Offenbachu nad Mohanem, kde žije, jak známo, s manželkou Angelou, mimo jiné odbornicí na českou a slovenskou literaturu. Další jména jen zmiňuji: Anna Seghersová, Friedrich Schiller, Leo Slezak, Ludwig Thoma, Harry Thürk, Lev Tolstoj (cesta v letech 1860–1861, Bad Soden), Karel Trinkewitz, romantik Ludwig Uhland a – last but not least – Arnold Zweig.

Z rozsáhlého výčtu, který by mohl být také průvodcem podstatnou částí světové literatury a kultury, vyplývá, že jde o směs jdoucí napříč staletími a také různými druhy umění, kde literatura být musí, ale je někdy doprovázena výtvarným uměním, hudbou apod. Jsou tu skuteční světoví velikáni, ale také lidé významní spíše jen pro českého čtenáře, sporadicky pro slovenské prostředí, exulanti, kteří se z Německa vrátili domů nebo naopak v Německu zůstali a zde také zemřeli a jsou i pohřbeni. Je to spravedlivě sestaveno, s Všetičkovými trefnými komentáři, někdy sice spornými nebo příliš přímočarými, z nichž lze lehce vyčíst i Všetičkův morální a politický názor – a ani to není nakonec na škodu. A hlavně je to všetičkovsky stručné, zhuštěné, komprimované: mladistvé formalistické školení se nezapře. Hodnota knihy je ve všech ohledech nesporná.

Psáno pro Slovenské pohľady

Ivo Pospíšil