Vladimir Sorokin: Cukrový Kreml. Přel. Libor Dvořák. Pistorius& Olšanská, Příbram 2023. ISBN 978-80-7579-151-1.

Toto dílo se někdy pokládá za román, ale fakticky jde o volně propojený povídkový cyklus, jehož dominantní představou, resp. obrazem, imagologickým symbolem, je cukrovinka v podobě Kremlu, která se onoho roku 2028 dává dětem, ale jejíž zbytky nacházíme vlastně všude. Vladimir Sorokin (nar. 1955) se stal slavným již v 90. letech minulého století, pokud ne dříve, kdy vydával své věci v zahraničí nebo v samizdatu jako moskevský konceptualista považovaný tradičně za postmodernistu, i když podle mého názoru jde spíše o kvázipostmodernistu, jenž se pohybuje se v úskalích obvyklé postmoderní mezitextovosti/intertextuality. To se projevuje i zde, neboť jeho základní spisovatelskou metodou je zřetězování cizích a vlastních textů, vytváření původních prozaických cyklů. Jestliže Cukrový Kreml (2008), dystopii z hypotetické budoucnosti Ruska, považujeme za volné pokračování Dne opričníka (2006), snad poslední součástí volné trilogie, je román vydaný překvapivě ještě v Moskvě v roce českého vydání Cukrového Kremlu, a totiž Dědictví, podobně koncipovanou součástí také volné trilogie o dr. Garinovi (předcházející díly Vánice, Dr. Garin); jinak řečeno, díla jako Modré sádlo (1999) předjímají tzv. Ledovou trilogii (2002–2005), a to Led, Cesta Bro a 23 000 vydávané v nakladatelství AST (nyní Sorokin publikuje svá díla v nakladatelství Corpus) tvoří jediný celek, který dalšími díly narůstá, vrství se a rozšiřuje, ať již jde o romány nebo to, čemu se rusky říká „povesť“, tedy novela nebo delší povídka (long short story). Kdysi oslnila takřka pornografická Třicátá Marinina láska, jejíž překlad se kdysi obtížně sháněl i v České republice (česky vyšla 1995). Vladimir Sorokin stanul v centru pozornosti. V českém prostředí vznikla o jeho dystopických románech anglicky psaná práce Michaely Peškové (Vladimir Sorokin: The Future of Russia, 2022), kterou v roce 2023 doplnila pojednáním o Sorokinovi a Jáchymu Topolovi, a to dva roky po německém průvodci po Sorokinově díle z pera giessenského literárního vědce Dirka Uffelmanna (anglicky 2020, německy 2021). Německý zájem o Sorokina je dán také tím, že již delší dobu žije v Německu, kde má v Berlíně od počátku 90. let minulého století byt, i jeho postoji k válce na Ukrajině, které ho přinutily opustit Rusko, jak sám říká, natrvalo. Faktem zůstává, že platí to, co mnozí v recenzích a vyjádřeních na sociálních sítích už uvedli, totiž že různá pokračování často znamenají rozmělňování původních nápadů a to se do jisté míry týká i Cukrového Kremlu (Rusové to píší někdy s malým, jindy s velkým písmenem, u nás jednoznačně s velkým; kreml je, jak známo, původně ve středověku označení opevněného jádra ruského města – od „krem“, stejný kořen má např. i české slovo „kromě“ – neopevněná periferie se nazývala, „posad“; nyní jednoznačně, i když „kreml“ se nachází i v jiných ruských městech, jde o symbol ruské státní moci). Nelze pominout, že Sorokin se ani zde nevzdává svých osvědčených postupů: výrazného stylu, zmíněného mezitextového navazování, např. na pitoreskní styl ruských pohádek, onu nasládlost, která skrývá všechny možné hrůzy, výborně postřehl i spojování středověké společenské struktury a supermoderní technologie. Rozdělení na jednotlivé prózy povídkového rázu a celková rozostřenost a „rozbitost“ vyprávěcí stavby dílo klasicky sorokinovsky znejasňuje, chaotizuje, což je ostatně obvyklý rys postmoderní poetiky. Ta vize budoucnosti Ruska – pokud rok 2028 odpovídá času, v němž se děj Cukrového Kremlu odehrává – je velmi temná, ale to mají i jiní ruští postmodernisté rádi; někteří jim připisují značné předvídavé schopnosti. Kdybychom toto Sorokinovo dílo, které se čte jedním dechem, považovali jen za obraz Ruska, bylo by to málo, i když to vydavatelům a čtenářům v Rusku i mimo ně stačí, ale umění i dnes vyžaduje určitý časoprostorový přesah do obecnější roviny a řekl bych, že Sorokinovy romány, novely, dramata i filmové scénáře, jedny více, jiné méně, tyto přesahy potenciálně obsahují, jen je třeba číst pečlivě a s jistou invencí. Myslím, že Sorokin, častý návštěvník českých kulturních akcí, bude i z tohoto důvodu oblíbeným autorem českého a slovenského čtenáře, nehledě na určitou jeho „zaumnost“, a lze očekávat zvýšený zájem o další jeho díla, která se snad objeví i v překladech, např. již zmíněný poslední (Dědictví, naklad. Corpus, Moskva 2023). Právě zde se Sorokin ještě výrazněji vrací k ruské klasice, nejčastěji aluzivně, třeba na Dostojevského (parodovaný výrok o kráse, která spasí svět z Idiota). Motta, která knihu povídek uvádějí, jsou také příznačná a přízračná: jedno je z ruského futuristy a jazykového experimentátora Velimira Chlebnikova („Rusi, ty celá jsi jak v mrazu polibek! Modrají se noční proudy řek…“) a Astolpha de Custine (1790–1857), autora proslulé knihy Rusko v roce 1839 (česky 2015: „Ovšem kolik zvůle skrývá se v tom tichu, které mě tolik mámí, tolik ohromuje! Kolik násilí! Jak jen klamný je ten klid!“), které obnažují dvojznačnost země, která současně přitahuje i odpuzuje, stejně jako Sorokinova groteskně absurdní líčení v Cukrovém Kremlu.

Psáno pro Slovenské pohľady

Ivo Pospíšil