Antoni Matuszkiewicz: Pod Wielką Sową. Echa z Gór Sowich (z Věrą Kopecką), OKiS; Stowarzyszenie Komitet Obywatelski Ziemi Kłodzkiej, Wrocław – Nowa Ruda 2017, ISBN 978-83-65892-03-4.

Antoni Matuszkiewicz: Znad Czarnego Wierchu (fot. A. Matuszkiewicz, Věra Kopecká), Broumov 2015 ISBN 978-80-88040-05-7.

Antoni Matuszkiewicz: Wieszczyna i okolice, Krzeszów 2023, ISBN 97883652669401.

Antoni Matuszkiewicz se sice narodil ve Lvově (roku 1945), ale rodina krátce nato musela město opustit a ocitla se v Dolním Slezsku. Za jistých okolností to lze považovat za štěstí, poněvadž dolnoslezské prostředí z něj udělalo básníka a vtisklo jeho poezii dominantní téma, jíž je krajina a příroda. Zejména ta horská a lesnatá krajina, jež přiléhá k české hranici. Toto zaměření napovídají už některé tituly jeho děl – Z Černého vrchu (Znad Czarnego Wierchu), Pod Velkou sovou (Pod Wielką Sową) nebo Wieszczyna a okolí (Wieszczyna i okolice). Výčet těchto děl je sice náhodný, ale do značné míry určuje způsob tvůrcovy výpovědi, neboť první titul jsou deníkové záznamy, druhý je žánrově nejednoznačný, ale převažují v něm verše aforistického rázu, ani třetí sbírka není žánrově jednotná, ponejvíce obsahuje básně s volným nerýmovaným veršem. Matuszkiewicz píše dále ještě dramatické texty, čímž je v podstatě jeho druhové a žánrové rozpětí určeno.

Krajina a příroda představuje Matuszkiewiczův stěžejní tematický okruh, básník je sice krajinář, ale daleko spíše je mu krajina místem pro rozjímání, meditace, hledání jistot a konstatování nejistot. Celý soubor Z Černého vrchu má takovýto charakter, v daném případě prozaický, ve sbírce Pod Velkou sovou naopak veršovaný:

Vyhlížíme z mlhy

z níž jsou strany

průsmyku třpytivé

svahy zatáček

tam půjdeme

odtamtud jdeme

nevíme zda to

je minulost nebo

snad budoucnost

…

Patrzymy z mgły

z której są strony

przełęczy lśniące

stoki serpentyny

to tam pójdziemy

stamtąd idziemy

nie wiemy czy to

przeszłość czy to

może przyszłość

Další Matuszkiewiczúv tematický okruh má sakrální, spirituální charakter. A opět se obráží v názvech jeho sbírek – Eden, Básně o zemi a nebi (Wiersze o ziemi i niebie) a …tehdy by se přes nás převalily vzduté vody (…przeszłyby nad nami wody wezbrane). Poslední titul je nejpříznačnější, poněvadž jde o verš 124. žalmu (česká verze názvu je dle ekumenického překladu). Matuszkiewicz několikrát zmiňuje Kristův příběh, inspiruje se biblí, církevními svátky a církevním životem, sakrální architekturou, sochařstvím a malířstvím, křesťanskými umělci a vlastními kontemplacemi. Spirituální svět je mu blízký, myslí v jeho pojmech a představách. Za všechny alespoň tato bez názvu ze sbírky Ultima Tholen:

Ubičovaný pro ni nikdy ne mrtvý

na svém vozíku plakala nad Ním

jako matka sestra Marie Magdalena

člověk nad člověkem Samaritán

kdosi jako On jí blízký ji hladil po hlavě

po tváři jako děcko toužil utěšit

…

Ubiczowany dla niej nigdy nie umarły

na swoim wózku płakała nad Nim

jak matka siostra jak Maria z Magdali

człowiek nad człowiekiem Samarytanin

ktoś jak On jej bliski głaskał ją po głowie

po twarzy jak dziecko pragnął uspokoić

Roku 2008 se Matuszkiewiczovi přenesli do Čech na Broumovsko, a tak se začal odvíjet básníkův třetí tematický okruh, český. Matuszkiewicze fascinují nejrůznější osobnosti české dávné i nedávné minulosti. Tak v Básních o zemi a nebi najdeme verše o Arnoštovi z Pardubic, Matyášovi Braunovi, Bohuslavu Reynkovi a Josefu Toufarovi. V prozaickém deníku Z Černého vrchu pak poeta vzdává hold zapomenutému Sigismundu Bouškovi. Vedle čelných postav stojí očarován před krásou Krkonoš a Kuksu, před tragickou minulostí broumovského kláštera (Básně o zemi a nebi), stejně jako před pražským palácem Kinských (Ultima Tholen). Ani ne tak před palácem, jako před obrazovým bohatstvím, jež objekt skrývá. Báseň je rozsáhlá, tak alespoň její počáteční verše:

Práce Josefa Šímy který viděl

oheň z nebe klesající svahem

lidské torzo dubu zasaženého bleskem

obrazy Jana Zrzavého obrazy Toyen

sny halucinace mýty probíjející

kamennou slupku Prahy děje země

kontinentu zahleděné do mě

přese mě z nejsoucích očí

…

Prace Josefa Šimy który widział

ogieň z nieba schodzący zboczem

ludzki tors dębu rażonego gromem

obrazy Jana Zrzavego obrazy Toyen

sny halucynacje mity przebijające

kamienną skurę Pragi dzieje kraju

kontynentu wpatrzone we mnie

przeze mnie z nieistniejących oczu

České posvěcení tím zdaleka nekončí. V Písku pokory (Piasek pokory) sám Matuszkiewicz přiznává, že k volbě titulu sbírky byl inspirován jedním esejem Karla Čapka. V neposlední řadě nelze pominout básnířku Věru Kopeckou, která v jedné knize s Matuszkiewiczovou sbírkou zveřejnila obdobný cyklus pod názvem Ozvěny v Sovích horách (Echa z Gór Sowich). Věra Kopecká je ovšem také překladatelka, a jakoby dvorní překladatelka Matuszkiewiczova, z jehož tvorby pořídila už dva výbory. Ona je také tvůrkyní všech citovaných překladů v tomto fejetonu.

Byla řeč o tematice, ale daleko problematičtější je Matuszkiewiczova poetika. Pokud jde o poezii, má v podstatě dvojí podobu. Na jedné straně volný nebo uvolněný verš bez rýmového sepětí (Wieszczyna a okolí, Ultima Tholen), na straně druhé verše, obvykle dvojverší nebo trojverší, aforistického rázu (cele v Písku pokory, částečně v …tehdy by se přes nás převalily vzduté vody). Obé pak bez interpunkčních znamének; na druhé straně je interpunkce pro Matuszkiewiczův způsob výpovědi potřebná, neboť její absence vede k neporozumění textu. Tu aforistickou variantu výpovědi označoval František Halas, mimochodem vynikající překladatel Adama Mickiewicze, za lyrické smetí. Paradoxem je, že mnohé z tohoto lyrického smetí knižně publikoval, podobně jako Matuszkiewicz. Aforistické povzdechy a pocity mají mlžný, mlhavý, převážně znejisťující charakter. Cesta vedoucí sbírkami Ultima Tholen a Wieszczyna a okolí je naopak nejen schůdnější, ale také emotivnější, a především básnická.

František Všetička