Miroslav Hlaučo: Letnice. Rozpomínání na konec světa. Praha: Paseka, 2024. ISBN 978-80-7637-463-8.

Román Miroslava Hlauče Letnice s podtitulem Rozpomínání na konec světa se odehrává v horském městečku Svatý Jiří v roce 1903 (s vyústěním v roce 1904), tedy na sklonku rakousko-uherské monarchie. Na obálce má sebevědomě uvedeno, že využívá „prvky magického realismu a odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristama Shandyho“. Díla magického realismu jsou charakterizována několika společnými rysy. Především zobrazují uzavřený prostor, v němž se projevuje jednota lidské komunity a přírody, soulad lidí, zvířat a rostlinného světa. Proto bývají tato díla umístěna většinou do vesnického prostředí, které kontrastuje s městskou civilizací. V době směřující ke globalizaci ovšem neexistuje absolutní izolace, uzavřená komunita se nevyhne konfrontaci s moderní civilizací, což vytváří významové i formální napětí. Zde bychom mohli využít pojem I. Pospíšila časoprostorová pulzace, který autor použil při definici románové kroniky, tedy žánru, který je také vymezen pevně zakotveným místem. Jednota přírody a člověka vytváří prostor pro magii a mytologii, příroda je personifikována a člověk je naturalizován. V tomto druhu epiky nejde o vývoj individualizovaných postav, subjektem dění se stává celá uzavřená komunita, nejde o společnost (Gesellschaft), ale o společenství (Gemeinschaft); například Sto roků samoty G. Garcii Marqueze nevyjadřuje izolovanost jedince, ale komunity žijící v lůně pralesa. S uzavřeností prostoru souvisí uzavřenost času, který neprobíhá dynamicky a lineárně, ale pozvolna a cyklicky. Je to čas postavený mimo dějiny a je určován více přírodním cyklem, střídáním ročních období, přirozeností rození a smrti, které jako celek utvářejí neměnnost života. Výjimečnost uzavřeného prostředí vede k tomu, že realistické, mimetické zobrazení ustupuje metaforičnosti, symbolická funkce folkloru a magie zmnožuje reálný svět o svět skrytých významů, které posilují vědomí ritualizované jednoty a uzavřenosti prostoru a času. Díla magického realismu lokalizovaná do přírodního a vesnického prostředí, mimo historický, lineárně ubíhající čas, se odehrávají většinou v minulosti, mimo „krátké 20. století“. U magického realismu můžeme najít využití motivů tradičních pohádek, které vycházejí z lidové ústní tradice, stejně jako popkulturního žánru fantasy.

Magie má v Letnicích konkrétní podobu, obyvatelé městečka chodí po hladině rybníka, rozmlouvají s rybami, stromy a kameny, na návsi se každou neděli v době mše usazuje neškodná vlčí smečka. Jména zemřelých nesmějí získat jejich potomci, proto mají postavy jména odvozená z antické a biblické mytologie. Výjimkou je místní kněz Metoděj třiačtyřicátý, jehož jméno vyjadřuje kontinuitu z dob Velké Moravy. Do rodné obce se po mnoha letech strávených v cizině vrací Odysseus Pastýř, který se pokouší ve spolupráci s knězem připravit místní komunitu na příchod moderní doby. Modernitu zde představuje centralistická byrokracie, kterou se obyvatelé Svatého Jiří snaží obelstít hrou na normálnost a solidnost a skrýváním místních magických jevů. Nehybnost času je vyjádřena okamžikem, kdy se Odysseus po návratu z ciziny setkává se svým bratrem Tomášem a dalšími obyvateli Svatého Jiří: „Mluvilo-li se v obci o neděli jako o dnu nehybnosti, pak tento pondělní okamžik byl nehybností samotnou. Nikdo neví, jak dlouho trval. Možná celou věčnost, možná patnáct let a možná jen několik vteřin. Takové okamžiky nemají míru, která by je změřila.“ (s. 65) Odysseův bratr Tomáš žije ahistorickou věčností: „Jako všichni v tomto údolí i on byl poznamenán představou, že s každou věcí, s každou okolností je spojena věčnost. Nenapadlo ho, že tato představa se změnou, kterou včera předestřel Odysseus, vzala definitivně a navždy za své. Nikoho kromě Odyssea a Metoděje to zatím nenapadlo, přestože už se to zrovna dělo před jejich očima, přestože se právě oddělila od věcí a od lidí, kteří ji žili.“ (s. 194) Důležitou roli v románu vedle zápisků Metoděje třiačtyřicátého hrají Odysseovy deníky, v nichž se objevují vzpomínky z jeho cest po Evropě a v zámoří.

Odysseovský motiv putování a návratu v sobě skrývá nadčasové významy a bývá v moderní literatuře spojován s experimentálním Joyceovým Odysseem, ale je využit i v tradičnější próze, například v satirickém románu Jiřího Marka z doby rakouské monarchie Můj strýc Odysseus (1974). Vedle odkazů na klasická díla světové beletrie jsou v textu četné biblické odkazy, k nimž autor přistupuje s nadhledem, ironicky až humorně (např. Jonáš, který se zjevuje na rybníku). Odkazy u jmen postav (učitel Amos, židovský hospodský Mojžíš Krčmář) jsou používány důsledně. Hra s různorodými kulturními odkazy vede ke kombinaci vzdálených motivů (součástí Odysseovy cesty po Americe je například příběh Mayova Vinnetoua s biblickým vyzněním).

Nadsázka, aluzivnost a metaforičnost místy nabývají až pohádkových rozměrů, kdy krása splývá s dobrem (například v postavě andělské Julie), vztah Odyssea a Tomáše k Julii je podán v duchu romantických konvencí, které jsou ovšem zároveň ironizovány, jak bývá zvykem při postmoderní hře autora se čtenářem. Ironický nadhled vševědoucího (protože současného) vypravěče nad „světem včerejška“ se projevuje v humoru, který připomíná spíše prózy P. Stančíka než humor cimrmanovský, není to humor slovní, ale epika fabulačně využívající poetické nadsázky. Absurdní situace jsou nositelem zápletky a poskytují rozuzlení (vyšetřování identity údajně dávno zemřelého Odyssea je vyřešené na hřbitově) a happy end.

Volně asociované motivy z různých dob a kultur mohou vést k nevěrohodné artistnosti nebo nezávazné hravosti spojené s popkulturou. Těmto rizikům se autor snaží vyhnout, když vyváženým způsobem zobrazuje napětí mezi izolací časoprostorově uzavřené komunity a okolním dějinným světem. V úplném závěru románu se plně projeví nadhled vypravěče, vyplývající ze znalosti budoucích historických otřesů 20. století: „nové století slibovalo budoucnost, která už nebude potřebovat zázraky, války ani Boha, budoucnost, která nemůže být zářnější.“ (s. 374)

Mimo uzavřený svět Svatého Jiří vstupuje do fikčního světa románu slovenský a uherský městský kontext, motivy Pressburgu, Világose, Ostřihomi naznačují, že děj je lokalizován do Zalitavska, hornouherské části Rakousko-uherské monarchie. Koneckonců, česky píšící Miroslav Hlaučo pochází ze Slovenska. Magický realismus je pojem známý především z latinskoamerické literatury, ale nezávisle využívaný také v dílech slovanských literatur, jejichž magičnost vychází z místní mytologie a tradičního vesnického prostředí. Namátkou je možné uvést Krabata (1976) lužickosrbského spisovatele J. Brězana, díla polských prozaiků T. Nowaka a O. Tokarczukové, slovenskou Tisíciletou včelu (1979) P. Jaroše, současné české prózy P. Stančíka a V. Vokolka. Nesmíme zapomenout ani na díla vzdálenějších východních kultur psaná v ruštině, například Č. Ajtmatova nebo A. Kima. Hlaučův román ukazuje, že i v dynamické (post)moderní době spojené s nebývalou frekvencí dystopií a fikcí žánru fantasy má epika z doby zaniklé monarchie s magickými motivy svoje místo.

Vladimír Heger

PaedDr. Vladimír Heger je absolventem Masarykovy univerzity. Působí na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, zabývá se mediálními kontexty literatury a literární komparatistikou.