Heimito von Doderer: Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let. Přeložil Ondřej Sekal. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3146-4.

Překladem zásadního díla rakouské literatury, jímž je román Heimito von Doderera (1896–1966) Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let z roku 1951, splatilo nakladatelství Academia dluh, který jsme měli vůči středoevropské próze. Svým tématem, stylem spojeným s racionální analýzou i rozsahem (téměř 800 stran) navazuje Doderer na klasická díla H. Brocha a R. Musila. Detailistická evokace monarchistické Vídně může připomenout také podobně rozsáhlou Vévodkyni a kuchařku od Ladislava Fukse.

Román se odehrává ve dvou časových rovinách, v prvním desetiletí upadající rakouské monarchie a ve dvacátých letech, kdy se formuje rakouská republika. Tyto dvě časové roviny, vzdálené 14 let a oddělené válkou, jsou propojeny vzpomínkami a vztahy několika postav. Próza se soustřeďuje na postavy, které tvoří pilíře monarchie i republiky, příslušníky armády a byrokracie. Jejich setkávání se odehrávají ve vídeňských kavárnách, na výletech do horské přírody a velmi často v parku na skutečných Strudlhofských schodech. Na mapě si můžeme ověřit, že jde o „schodiště, které spojuje Boltzmanngasse – teprve za republiky v roce 1918 byla pojmenována po velkém matematikovi – a Liechtensteinstrasse a představuje střed této části Strudlhofgasse.“ (s. 42) Nejde ani o centrum, ani o periferii Vídně, ale ze schodů je dobrý výhled na celé město a odehrávají se tu klíčové scény románu. Umístění postav v horní nebo dolní části schodů má symbolickou roli, zvyšuje nebo snižuje jejich pozici, přestože jsou si v ulicích Vídně rovni. Podrobná topografie má v románu stěžejní roli, protože „kulisy se hodí nevýslovně dobře k tomu, co se hraje.“ (s. 127)

„Poručík, nadporučík, hejtman, major, úřední rada s prvními zárodky civilního rozumu“ (s. 323) Melzer je v první části románu především pasivním pozorovatelem, kolem něhož se odehrávají především intimní vztahy několika vedlejších postav. Důležité místo zaujímá spíše jeho intelektuálně zaměřený přítel René Stangeler. Pro Melzera je středobodem všeho konání dodržování řádu, které ho činí naivním a bezbranným. Až v závěru románu se jeho postava osamostatňuje a stává centrem příběhu. „Majorův duch (neboť i major ho má) byl zdravý a kráčel či stoupal podle přirozeného řádu poschodími a stádii, z nichž jedno výše položené tvoří právě dialektika a vlastní myšlení, ačkoli zdaleka ne to nejvyšší.“ (s. 594) Melzer překoná citové zmatky a unikne nástrahám utajených dvojčat švýcarského původu Edity a Mimi, které se s německým důstojníkem Eulenfeldem pokoušejí o celní podvod. Jeho poctivost je korunována happy endem, sňatkem s Theou. Podle Stangelera je Melzerova osobnost „naprostá poctivost, ze které je možné všechno. I ten největší krok ke géniovi. A která si přitom stále sama sobě stojí v cestě, protože se zalekne všeho, co není jednoduché (s. 440). Nyní ovšem „místo jiným nedůvěřuje raději sám sobě.“ (s. 556) Soustředěním na význam Melzerovy postavy můžeme Strudlhofské schody chápat jako vývojový román.

Příslušníci Melzerovy generace jsou charakterizováni jako vzdělaní nekrofilové přítomní při zániku monarchie, „mrtvé milující… S mrtvým si tykáme. Živé nás udivuje“ (s. 167–168). O válce najdeme v románu jenom matné vzpomínky několik postav. Pouze René Stangeler se k důvodům jejího vzniku vrací v souvislejší úvaze: „Nikdy neexistovala evropská situace, která by dříve či později musela vést k válce. To jsou slavnostní výmysly lidí, kteří na tom mají zájem, profesionálních politiků, generálů, pánů důležitých či historiků, či výpary oněch lidí, jimž řeč novin šplouchá mozkem jako voda záchodovou mísou. Tím však ovšem spláchnou všechno.“ (s. 428) Román byl vydán těsně po druhé světové válce a tato úvaha může být chápána jako autorova aktualizace vůči historii nacismu.

V pozadí intimních vztahů mezi postavami občas vystoupí na povrch dobová nejistota a úvahy o civilizaci, připomínající Musilovu analýzu Rakouska v Muži bez vlastností. V rozhovoru s Melzerem vyjadřuje poválečný zmatek René Stangeler intelektualizovaným abstraktním jazykem: „vyplanuly nutnosti, vytanuly otázky, dostavily se problémy, které neexistují, mnohé se s mnohým propojilo jako plst, a jedno závisí na druhém. Aparát tak dlouho nepřiměřeně osvětlený a udržovaný v evidenci se se svými automatismy splašil, vlečou nás za sebou, nolentem fata trahunt. Ale nejsou to žádná fata, žádné skutečné osudy. Fata morgana. Už myslí pouhá hmota, zatraceně, tady má ten prédicateur des concierges pravdu. Myslí šílenství, nesmysl, ale řádně a systematicky, a logika a rozumnost se spolu s nutností, právě platnou – neboť nyní již existuje – proměnily v Erýnie, ve fúrie, které nás nyní štvou. Těsně nás obemyká stěna aparatur, a až na dno necudná epocha vchází se svými takzvanými vědami jako šroubováky a plochými kleštěmi do tohoto pralesa, který se sám stvořil, aby vytvářela světliny v tom, co za svou existenci vděčí přemíře světla.“ (s. 592–593) Skepse vůči novodobé vědě a racionalitě připomíná Husserlovu fenomenologii.

Ztělesnění tradičního úředníka starší generace představuje vrchní rada Zihal (v jehož příjmení můžeme nalézt český základ), který obhajuje tradiční byrokracii: „Státní správu … je nutno považovat za jednu z nejožehavějších a nejobtížnějších oblastí bytí vůbec. Když dnes někdo říká, že se úřady příliš rozšiřují a všude zvětšují, potom zpochybňuje úřednickou čest. Neboť ta právě spočívá v tom, že všechno setrvává ve skromném rámci čisté účelovosti.“ (s. 630–631) Vypravěč vůči němu přistupuje ironicky a jiné jemu podobné byrokraty označuje jako „zihaloidy“.

Explicitně se projevující vypravěč svými vstupy, cizojazyčnými odkazy a oslovováním čtenáře prózu intelektualizuje a dává rozsáhlému prozaickému textu jednotný racionální a analytický ráz. V románu jsou použity i aktualizace vztažené k době vzniku prózy (např. „když jsem v dubnu roku 1945, pětatřicet let po tomto lovu, ve svém studentském hotelovém pokoji v Oslu o Melzerovi přemýšlel…“ (s. 76) Vnitřní monology postav převažují nad přímou řečí, psychologie postav je přirovnávána k fyzikálním a mechanickým jevům. Podle vypravěče se nás nejhlubší úžas zmocňuje „při setkání s naší vlastní vnitřní mechanikou, která funguje, se svolením či bez něho – a jednoho dne ji náhle poznáme jako cosi samostatného a právě tak málo rušeného našimi úmysly jako parní stroj, když vedle něj někdo hraje na kytaru… to, na čem záleží, zazáří intenzivněji než při jakémkoli hloubavém přemýšlení, zazáří na výhybkách či výměnách, kterými projíždí onen rychlík, přecházeje do příslušných kolejí (to jsou právě ony body obratu či trópoi, jak to nazývali staří).“ (s. 269) Román ovšem není oslavou techniky, ale kritikou mechaničnosti lidského života a „diktatury banality“ (s. 402).

Dění románu je složeno z protikladných elementů. Zatímco až proustovsky titěrné líčení vídeňského prostředí (včetně popisu vůní „Vůně jsou často jako praskající bubliny vzpomínky z hlubin časů, když k nám nečekaně přilétnou, a člověk sotva ví, jestli zvnějšku nebo zevnitř“ (s. 202), působí vedle musilovské analytičnost autenticky, závěrečné rozloučení s postavou Melzera zdůrazňuje naopak její umělost a vykonstruovanost: „My Melzerovo křestní jméno neznáme. Ne, autor nezná křestní jméno své postavy, opravdu je nezná… Byl to prostě pořád „Melzer“. K čemu by měl zapotřebí křestní jméno?“ (s. 766) Román polemizuje s pokleslostí, přitom využívá motivů z pokleslé literatury (záměna sester, happy end se svatbou).

Osudy postav Strudlhofských schodů pokračují v ještě rozsáhlejším epickém útvaru Démoni (1956), který zatím nebyl přeložen do češtiny. V překladech se můžeme seznámit s autorovými romány Merovejci (1962, česky 1969) a Vodopád (1963, česky 1975).

Vladimír Heger

PaedDr. Vladimír Heger je absolventem Masarykovy univerzity. Působí na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, zabývá se mediálními kontexty literatury a literární komparatistikou.