Ева Вежнавец: Па што ідзеш, воўча? Пфляўмбаўм, Вільнюс, 2024. ISBN 978-609-96371-6-7.

Kniha E. Vežnavec (pseudonym Světlany Kurs) zaslouženě vzbudila pozornost kritiky i čtenářů. V roce 2020 byla oceněna prestižní Literární cenou Jerzyho Giedroyce a v roce 2023 se dostala do užšího výběru na Mezinárodní literární cenu za současnou zahraniční prózu v Německu. A to není žádné překvapení. Navzdory skromnému rozsahu 140 stran se před čtenářem v textu otevírá celý vesmír – svět, který neláká, ale vtahuje jako rozvlněná bažina. Pro co jsi jdeš, vlku? – to není realita, ve které by člověk chtěl zůstat. Je to propast, která se na vás dívá. Běloruský magický realismus uchvacuje svou temnou magií a nedovolí zůstat lhostejnými.

Příběh knihy se soustředí na téma návratu. Hlavní hrdinka Ryna, žena středního věku, odjíždí z Německa do Běloruska na pohřeb své babičky, ženy s pověstí čarodějnice. Tato cesta se pro ni stává nejen rozloučením s drahou osobou, ale také setkáním s minulostí: osobní, rodinnou i historickou. Ryna čelí nevyhnutelnosti smrti, znovu objevuje svou dávnou lásku a odkrývá zapomenuté stránky historie své rodiny i národa.

Polesí, odkud hrdinka pochází, je oblast močálů, kde se prolínají ukrajinské, polské a běloruské tradice. Německo, kam Ryna emigrovala, se však nikdy nestalo jejím domovem. Její emigrace byla neúspěšná. Návrat do Běloruska se stává hledáním kořenů, ale tento proces je bolestný: minulost plná utrpení ji nešetří. Ryna je alkoholička, prožívá všechny události pod vlivem jakési „narkózy“, která jen zdůrazňuje ostrý střet s běloruskou realitou, před níž se nelze skrýt ani za hustým závojem nevědomí.

Ryna se ponoří do vzpomínek a historek své babičky Darafeji, ženy, která prožila dlouhý a tragický život. Darafeja byla svědkyní dvou světových válek, nekonečných změn režimů a neustálého koloběhu násilí. V jejím osudu se prolínají nejtemnější stránky běloruských dějin: kolektivizace, polská nadvláda, židovské pogromy, vypálené vesnice, války a ekologické katastrofy. Její zkušenost je bolestnou připomínkou toho, jak snadno se objekt násilí mění v jeho subjekt.

Darafejin příběh je pro Bělorusy nepříjemným zrcadlem. Boří obvyklý mýtus o místní toleranci a hrdinské partyzánské povaze. Bělorus se jeví nejen jako oběť, ale také jako lhostejný pozorovatel a někdy i spoluviník zla. Téma antisemitismu je v Bělorusku obzvlášť nepříjemné, jelikož antisemitismus byl vždy brán jako část ideologie nacistů, a ne mírumilovných Bělorusů. I partyzánský mýtus, založený na skutečných faktech odboje, silně kontrastuje s Darafejiným přiznáním: „Nechtěli jsme bojovat proti Němcům. Němec přijde, zůstane a odejde, seď a sklop hlavu.“ (s. 86). Ve výsledku představuje Vežnavec drsný, přímočarý popis běloruských dějin dvacátého století. Její pohled je zbaven ideologických sympatií či přikrášlení, zatímco hlas Darafeji zní jako strašná, ale upřímná pravda, odhalující bolest a rozpornost lidského osudu.

Jak může žena přežít a zachovat sebe samu v nespravedlivém světě, kde jsou utiskovatelé živí a zdraví a nevinní běloruští rolníci leží v zemi? Darafeja tomuto moři krve čelit nemůže – nedovoluje jí to ani její postavení ve společnosti, ani její fyzická síla. Její jedinou zbraní se stávají prastaré lidové rituály a kletby, jimiž se staví proti světu mužské moci a agrese. A to jí umožní přežít všechny její protivníky. Tento dar zdědí i její vnučka Ryna. Musí však najít vlastní způsob, jak ho využít, aby nejen přežila, ale také aby znovu zrevidovala složité dědictví minulosti a našla své místo v současnosti.

Žena to však sama nezvládne. Obraz osudu Běloruska je v knize úzce spjat s konfrontací dvou symbolů: posvátného, ale ztraceného pramene Bělý sloup a vlka, ztělesňujícího nezvratný osud. Vlk, předzvěst neštěstí, který pronásleduje hlavní hrdinku Rynu, se stává nedílnou součástí bažin. Bílý sloup naopak symbolizuje ztracené štěstí a lidovou moudrost. Darafeja říká, že tato studánka měla léčivou moc a pomáhala lidem vyrovnat se s nemocemi. Ve své historii byla mnohokrát zasypána a znovu obnovena, ale nakonec zmizela. Darafeja předpovídá, že Bílý sloup se znovu zrodí díky třem lidem: ochlastovi, zločinci a panně. Role opilce se ujímá alkoholička Ryna, ale její cesta k naplnění proroctví je složitá. Aby mohla Ryna obnovit pramen a získat zpět ztracené spojení s minulostí, musí se setkat se svou dávnou láskou.

Závěr knihy vypadá nadějně, ale jak už to v Bělorusku bývá, všechno dopadne jinak. Bílý sloup, symbol ztraceného štěstí, je nalezen, ale jeho návrat tragédii nezastaví. Po Darafejině smrti, jak předpovídala dávná pověra, umírá sedm mužů. Navíc téměř žádná z těchto smrtí nenastane přirozenou cestou. Zlé fátum zůstává stálou součástí Polesí, stejně jako celého Běloruska.

Podobně jako mnoho dalších běloruských spisovatelů žije Eva Vežnavec (Světlana Kurs) v zahraničí, a to v Polsku. Jestliže dříve byli příčinou emigrace z Běloruska beznaděj, smutek nebo ekonomické potíže, nyní se stala vynuceným krokem k záchraně vlastního života. Vlk, symbol zlého osudu, opět přebírá vládu – Bělorusko zažívá další vlnu násilí, která se přehnala přes zemi i její obyvatele.

Současní běloruští emigranti se na rozdíl od Ryny často nemohou vrátit domů. Jejich spojení s rodnou zemí a kořeny slábne. Knihy jako Pro co jsi jdeš, vlku? se však stávají symbolickou náhradou skutečného návratu – něčím jako návštěva babiččina hrobu, připomínka vlastní historie, svých kořenů a ztracené země.

Tuto knihu však může objevit nejen běloruský, ale i český čtenář – v roce 2023 vyšla v českém překladu Maxe Ščura v nakladatelství Pavel Mervart. Ocení ji zejména ti, kteří si oblíbili román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Tato kniha pomůže hlouběji pochopit, že Bělorusko není jen krajem partyzánů, ale také zemí bažin, záhad a dávných tajemství.

Mgr. Hanna Paulouskaya