Maroš Melichárek, Mikuláš Jančura, Martin Pekár: Československo a Juhoslávia medzi ideologickými prienikmi, kultúrnou dynamikou a historickými interakciami. Východoslovenský historicko-výskumný inštitút, o. z., Košice 2024. ISBN 978-80-973227-1-7.

Evropanství, oscilace mezi principem suverenity národních států a federalismem až konfederalismem nebo unitářským celkem, slova a ideje, které dnes zaznívají v celém světě a zejména v Evropě, měly své předchůdce ve vzniku nástupnických států po roce 1918 na troskách habsburské monarchie. Ozývají se dnes hlasy, které litují zániku podunajské říše, ale historické okolnosti jejího vzniku a zániku ukazují, že v daný moment zlomu, jímž byla Velká válka, nebylo možné tento státní útvar zachovat, neboť všechny kroky zúčastněných stran již přišly pozdě. Snahy o zaplnění nebezpečného vakua střední Evropy mezi Německem a Ruskem se pokoušely zacelit po roce 1918 a před nástupem německého nacismu středoevropské snahy; své k tomu několikrát řekl a napsal Milan Hodža (1878–1944); důležitým centrem se stala Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, kde se konala pravidelná setkání, jichž se zúčastnili odborníci českoslovenští, maďarští a rakouští, jak o tom píše brněnský hungarolog Miroslav Jeřábek (roč. 1971) ve své knize, v níž se věnuje zejména tvorbě maďarského ekonoma Eleméra Hantose (1880–1942), zakladatele Středoevropského institutu ve Vídni (1929), Brně (1929) a Budapešti (1930) a Středoevropského studijního centra v Ženevě, který ve svých většinou německy psaných (a jedné francouzské) knihách analyzoval de facto všechny sféry tohoto prostoru.¹

Středoevropskou dimenzi má jistě i otázka československá a jugoslávská, kterou se relativně mladí historici v recenzované útlé knížce zabývají (M. Melichárek je ročník 1984, M. Jančura roč. 1984, Martin Pekár roč. 1975). Syn ruského emigrovavšího profesora Sergije Vilinského (1876–1952) Valerij (1903–1955), muž složitého, a nakonec tragického osudu, věnoval problematice meziválečného Československa monografii, patrně nejlepší analýzu česko-slovenského vztahu a praxe čechoslovakismu, snad kromě tehdy v Bratislavě bydlícího Josef Jiráska (1884–1972): oba pokládali čechoslovakismus za lakmusový papírek nadnárodního evropanství². Ukázalo se však, že jak jugoslavismus, tak čechoslovakismus byly slepé vývojové uličky, nicméně jako idea setrvávají v politickém, a ještě více v kulturním prostoru, neboť zanechaly v intelektuálním životě poměrně silné, byť rozporné, stopy. Srovnání čechoslovakismu a jugoslavismu tvoří jedno z jader této knihy, která se od politické orientace poněkud odklání a koncentruje se na kulturu, cestování a sport. Jde o spíše populární publikaci, která vzešla z grantového projektu; ten se konfrontoval také s českými studiemi, jež byly zaměřeny podobně, je jich více, ale autoři v předmluvě zdůrazňují jednu.³ Problematika má středoevropsko-balkánský charakter, neboť se dotýká právě těchto dvou geopolitických a kulturních areálů, v nichž se obě koncepce realizovaly. Vycházely z poměrně velkých státních útvarů, jež vznikaly dílem přirozeně, navazujíce na starší pojetí 19. století, a ještě starší slovanskou jednotu nebo blízkost, jednak do značné míry uměle, neboť braly méně v úvahu historické okolnosti minulé doby, zejména začlenění do celku rakousko-uherského, event. osmanského. První kapitola knihy Juhoslavizmus – myšlienka, koncept a jeho premeny je politologickým rozborem jugoslavizmu, jeho kořenů a také současných přístupů k němu. Vychází se přitom z některých pojetí, např. Dejana Djokiće, který jako jednu z příčin neúspěchu ideje jugoslavismu uvádí její neurčitost a chybějící definici; samozřejmě lišil se jugoslavismus krále Alexandra I. a Josipa Broze Tita, nemluvě o Miloševićově, jenž však zůstal mimo předmět přítomné publikace. Srovnání čechoslovakismu a jugoslavismu je poněkud neurčité, opakuje převažující slovenské jasně negativní hledisko, ale současně připouští dobovou funkčnost pojmu, který se však neměl stát v přesvědčení některých politiků realitou jako v případě československého národa, československých dějin nebo dokonce československého jazyka o dvou větvích – české a slovenské. Také vznik obou států měl jiné historické kořeny, ale tato otázka je dosud tak citlivá a pro všechny zasažené národy delikátní a také značně složitá, a proto ji ponecháváme stranou. Druhá kapitola se velni chytře a funkčně zabývá rozvojem cestovního ruchu mezi tehdejším Československem a Jugoslávií v meziválečném období, a to je známá věc a je dobré ji popisovat a analyzovat. Chtělo by to však poněkud hlubší záběr do minulosti, tedy především do vývozu českého kapitálu ještě za Rakouska-Uherska na Balkán a není přehnané tvrdit, že meziválečná ČSR vybudovala základy dnešní chorvatské turistiky, rekreačního průmyslu, cestovního ruchu a pobytů u moře – nešlo pouze o stavby, ale také o samu ideu cestování, mentalitu, která k tomu směřovala a finanční zázemí – to všechno tehdy začalo ovládat západní Evropu a USA a přenášelo se dál; musí být zajisté zahanbující, když sem nyní rekreanti z ČR a SR jezdí a cítí se většinou chudými příbuznými; nicméně stejně jako za první ČSR sem jezdí spíše střední nižší vrstvy, střední vyšší a skutečně bohaté jezdily na francouzskou Riviéru, pokud ovšem do tehdejší Jugoslávie nejezdili z důvodů slovanské vzájemnosti.

Ony základy československo-jugoslávské spolupráce (neměli bychom pominout ani čs. barrandovské filmy, které se zde tehdy točily) vybudované už za monarchie, byly i v minulém režimu předmětem kvalitních analýz, i když dobově poznamenaných⁴, jež zde ovšem nenajdeme; autory však nutno pochválit za vcelku bohatou sekundární literaturu v různých jazycích, která zkoumá stejná nebo podobná či analogická témata – to nebývá v takových publikacích pravidlem a tato vědecká akribie, jež přesahuje popularizující ráz knihy, je její zásadní hodnotou.

Další je nepochybně právě ona odbočka ke kultuře, turistice v druhé kapitole a také třetí kapitola o ideologii, sportu apod. na příkladu známého klubu Hajduk Split – tedy o tom, kterak byl sport zmítán v bouřlivých dobách Jugoslávie, ustašovského chorvatského státu (globální styky se Slovenskou první republikou doložily mj. publikace Jána Jankoviče, 1943–2021) a zase později za Tita, je to značně poučné, neboť spojitosti ideologie a sportu jsou stále aktuální. Kromě vědecké akribie, přístupného výkladu a zmíněné tematiky je přínosem knihy zejména její metodologická důkladnost a obezřetnost a racionálně podložené závěry. Autoři nezapomínají ani na přínos mnoha historiků, kteří se podobnou problematikou zabývali (mimo jiné např. Václav Štěpánek, Jan Pelikán, Jan Rychlík, Ondřej Vojtěchovský, Boris Mosković, Miroslav Sabol, Milan Sovilj, Jiří Šoukal, Silvie Vančurová, Zvonko Taneski), zmiňují i časopis Porta Balkanica, který druhdy založili brněnští studenti balkanistiky, jen mi tu bolestně chybí jméno Ivana Dorovského (1935–2021): jako by ani stovky studií a knih tohoto mezinárodně respektovaného znalce Balkánu a Jugoslávie par excellence autory neupoutaly – alespoň jsou tu tedy jeho žáci. Kromě kladného hodnocení jazyka a výkladového stylu bych si dovolil jednu poznámku: asi bych se snažil vyhnout slovesům jako „pretransformovať“, i když jsme si na takové tvary už zvykli a dnešní nekonečně pružná lingvistika by je asi uznala za správné už kvůli absenci latiny na našich školách. Dobrá práce určená odborné i širší veřejnosti, která zaujme.

Ivo Pospíšil