Jack Kerouac: Duluozova marnost. Přel. Hana Zahradníková. Argo, Praha 2024. ISBN 978-80-257-4368-3.

I když překlad tohoto zvláštního textu vzešel z amerického vydání roku 1994, dílo vznikalo, jak se uvádí, už v 60. letech a zachycuje vzpomínky, úvahy a příběhy odehrávající se v letech 1935–1946, přičemž je zjevné, že jméno z titulu je viditelně autor On the Road sám. Je to soubor třinácti knih, z nichž může být běžný čtenář v rozpacích, ale nikoli ten, kdo zná z Kerouacova díla více než jeho zmíněnou erbovní knihu. Kdysi v 90. letech minulého století, kdy u nás probíhala první velká konjunktura jeho děl, neboť český čtenář znal v té době jen dva tituly, z beatniků obecně pak výbor z poezie Obeznámeni s nocí v překladu Stanislava Mareše (1934–2005; emigroval do Austrálie, kde také zemřel) a Jana Zábrany (1931–1984) z roku 1967 a pak něco z Ginsberga a Ferlinghettiho, a to se změnilo až v 90. letech. Vydávání Sebraných spisů, kam tento svazek patří, za editorství Petra Onufera, je v českém prostředí velkou událostí. Autor doslovu k přítomnému svazku Josef Rauvolf přesně Kerouacův styl v této knize vystihl výrazem, že to Kerouac hned „rozbalí“.

Ty zmíněné čtenářské rozpaky mohou plynout z toho, že jde o chaotickou změť zážitkových textů, prostě tak, jak to autorovi – obrazně řečeno – vypadlo z pera, jak si první věci vybavoval a pospojoval, bez ohledu na vnímatele, který mnoho jmen nezná a obávám se, že ani americký čtenář z 60. let 20. století, natož dnešní americký, o českém nemluvě, intertextualita na samém Warholově počátku postmoderny, literární verze pop-artu, něco ze surrealistického automatického psaní. Když si to však člověk přečte vícekrát, zjistí, že leccos z toho je relativně dobře promyšleno a textová tkanina, síť nebo pavučina se soustřeďuje kolem několik významových jader. Především je tu motiv neustálého stěhování, „on the road“ už v raném mládí permanentní stav pohybu, neustálenosti, nezakotvenosti, který tomuto údajnému bretonskému šlechtici, jehož jméno se uvádí jako Jean-Louis Lebris de Kerouac, umožňuje především někdy až šokující senzitivitu a skvělé postřehy tehdejší americké skutečnosti před válkou, za války a těsně po ní, kdy vrcholí první rozklad jeho osobnosti vlivem drog a alkoholismu. Scelujícím momentem narace je vypravěč, jehož jméno se objevuje v titulu, u něhož Kerouac vytváří zjevný interval k samému sobě, i když je zjevné, že jde o text patrně stoprocentně autobiografický, určený jakoby jeho ženě, která ho později opustila. Třetí ukotvení spočívá v momentkách, koho potkal, s kým mluvil, jen tak mimochodem se tu objeví válečný emigrant Thomas Mann, kdysi také československý občan, což po válce už údajně nezmiňoval, Thomas Wolfe, ovšem i jeho nejbližší, a především svět knih, které bere neustále s sebou i za války jako mariňák na plavbu do Murmanska, ale jak přesně to probíhalo, se už nedovíme, i když se virtuálně pohybujeme od New Yorku po Virginii, Anglii, dovídáme se o vypravěčově buddhismu.

Můžeme Kerouacův text chápat i jako reflexi USA ve zmíněném období, např. postoje některých Američanů k účasti USA ve druhé světové válce, jak to údajně vyjádřil Duluozův otec v tom smyslu, že by spojenci Američanů měli být spíše Němci, a nehezky se vyjádřil o prezidentu Rooseveltovi, jeho ženě a jejich politické přesvědčení označil termíny z nacistického slovníku; i taková otevřenost, která ovšem znalce politiky neohromí, je jedním ze znaků této prózy. Zajímavá jsou také vypravěčova vyjádření k dobovému zaujetí marxismem, ale jsou jasně negativní. K složitě vrstvenému textu nutno asi pro lepší vnímání a chápání všeho, tedy hlavně aluzívní intertextuality, přiložit autorův životopis a publikační činnost, která je obrovská.

Kerouac vyrůstal z americké tradice samouků, kteří se psát učí psaním na bázi četby (také i tu to poněkud šustí papírem), věnují se shromažďování životních zkušeností (vzpomeňme na život Marka Twaina, Walta Whitmana nebo Jacka Londona, na Twainovy romány Život na Mississippi / Life on the Mississippi nebo Jak jsem se protloukal / Roughing It nebo Londonova Martina Edena, tam je toho psaní i nasávání literatury i životních zkušeností mnoho – viz odkazy na skeptickou poezii času, moře a smrti Algernona Charlese Swinburna), ale Kerouac toho stihl opravdu hodně, tři manželství a jednu dceru, alkoholismus, ale hlavní zůstává jeho život s literaturou a v literatuře a hlavně řada světově uznávaných próz, od raného díla Říjen v cizí zemi, přes Podzemníky, Dharmové tuláky, Osamělého poutníka, Anděle zoufalství / pustiny k Tristesse a hlavně Maloměstu, velkoměstu a Knize snů. Před poměrně dlouhým časem mě Kerouac zaujal svou knihou Satori v Paříži (1965, česky 2004), což je přesně to, co mnoho amerických spisovatelů hledá: své předky a rodinné kořeny na evropském kontinentě a na ostrově Velká Británie. Těmi jsou pro Kerouaca Bretaň a on jako satori (japonské buddhistické osvícení) objevuje tak trochu sama sebe. Přítomný text, který se mnozí budou jistě ostýchat nazvat románem, může zaujmout právě svou podivuhodnou románovostí, neboť tím základním znakem, snad i jednoduchou definicí románu, která je dostatečně široká, je úsilí o celistvost, holistické vidění člověka a světa, a to zde rozhodně jako snahu najdeme. Chce to však značné vzdělání, abychom rozuměli alespoň části kulturních a literárních aluzí, ale i dobových reálií. A potom nás nepřekvapí slovo „marnost“ z titulu a ani poslední věta díla, následující po uvedení toho, co v tomto díle popsal, s průhledným odkazem k starozákonnímu Kazateli / Kohelet / Ecclesiastes: „Žádná generace není ,nová’. ,Nic nového pod sluncem‘, vše je marnost.“ (s. 296).

Ivo Pospíšil