Satoši Jagisawa: Dny v knihkupectví Morisaki. Přel. Olga Drápelová. Dobrovský, Praha 2024. ISBN 978-80-277-2091-0.

Japonský originál byl vydán roku 2010, podle něho byl natočen film a tato vcelku drobná próza se stala bestsellerem a v mezinárodním měřítku patří k tzv. feel-good books, tedy knihám, při nichž se člověk cítí dobře. To je v přívalu dnešních hrůz, nenávisti, zášti a totálního znejistění určitě zajímavý a výjimečný jev. Dovolil jsem si tu krátce prezentovat tento překlad zpoza Moravy, snad právě proto, že nám zprostředkovává zvláštní svět, který snad ani neexistuje nebo jen v autorově fantazii, i když se modlím, aby byl aspoň trošku reálný, a to nejen v Japonsku. Neumím bohužel japonsky a nedokážu srovnat originál s českým překladem, ale ten na mě působí velmi dobře. Ukazuje se, že dějiny sice zastavit nelze, a tedy ani „pokrok“ v literatuře, ale je to právě literatura, jež jako svědectví paměti ukazuje, že „nihil novi sub sole“, že ve změně jsou i opakování a návraty.

V jednoduché stylizaci příběhů dívky Takako, kterou opustí milenec a bere si jinou, se jako v kapce vody zračí prostota, jednoduchost, obyčejnost i v jistém smyslu výjimečnost malého lidského života. V práci, kde se denně se svým bývalým přítelem potkává, už nevydrží a dává výpověď. Toto tíživé mezidobí stráví pak v knihkupectví svého strýčka Satorua v ulici antikvariátů, kde jako by zamrzl čas. Strýčkovi nečekaně utekla jeho žena Momoko, nikdo neví proč. Satoru se zabere do práce, i když v jeho knihkupectví není často co dělat; lidé tam chodí jen část dne, v poledne je víceméně klid, ti, co milují knihy, se dívají spíše na jejich hřbety a o knihách rozprávějí. V poklidném plynutí času se Takako seznamuje s panem Sabu a mladým mužem Wadou, který jí začíná být blízký.

Útlý román můžeme chápat tak, jako recenzi v Los Angeles Times, kde jej doporučují jako vhodnou četbu do parku, ale je to pohled dost povrchní odpovídající dnešnímu světu, jemuž mnohý už dnes ani nerozumí. Naopak vstupem na stránky napsané Sarošim Jagisawou (roč. 1977), který vystudoval vysokou uměleckou školu a tento malý román j jeho prvotina, se doslova propadáme do světa, který je tak vzdálený a současně tak blízký, do světa malých uliček japonského města, které – jako ještě leckde – utvářejí malé, jakoby vesnické komunity, kde se všichni znají, kde platí fixní řád dne, kdy všichni jdou na oběd a odpoledne relaxují v poloprázdných kavárnách a čtou tam knihy, navazujíce nad nimi nové známosti, skutečně staromódní, snad ani neexistující svět – ale někdy jsou i ty nejneuvěřitelnější obrazy pravdivé. V Japonsku, které známe z reklamních šotů již od 60. let minulého století zcela jinak, může existovat svět antikvariátů, zaprášených regálů s knihami a útulných kavárniček. Zapomeneme se zeptat, z čeho takoví lidé vlastně žijí, když se tam skoro nic neprodá, ale u nás jsou takové podniky také, ale zde nás ani nenapadne, že by v tom bylo něco nekalého. Někdy přemýšlím nad tím, jak některé velké národy dávají světu obrovská dobra, ale také velká zla, že je takřka neuvěřitelné, že šlo a jde o příslušníky jednoho národa. Tímto možná záměrně naivním dílem poskytl autor světu velké dobro již proto, že je tu klid, ale současně nikoli pro posezení na lavičce, ale pro promýšlení, jak jednoduchý i složitý je život běžného, „řadového“ občana, tedy nás samotných, kteří ještě čtou knihy. Neboť na zdánlivě poklidné hladině staromódního knihkupectví a kavárniček se zjevují vlnky velkého vnitřního napětí, malá dramata, prozrazující úporné hledání rovnováhy.

Když nyní odhlédneme od tematické a snad i ideové složky díla, musíme se zamyslet nad tím, z čeho vlastně ta slova a věty vyrostly. Je to jistě i nějaká hodně stará japonská tradice jdoucí snad až ke kronikám Kodžiki, k žánru starých kronik vůbec, k deníkům a zklidnělé poezii, neboť japonská literatura je velmi bohatá a různorodá, také vzhledem k několika dějinným zvratům. Ale jsou tu také evropské nebo světové jevy, něco z neoklasicismu, jednoduché věty, průzračný jazyk, návraty k původním významům slov, oproštěnost, ale také sentimentalismus, to, čemu Němci říkají „Emfindsamkeit“, tedy citlivost, citovost, jak označovali právě sentimentální díla 18. století, a proto tu najdeme také lidičky připomínající Gogola a Dostojevského, ale i českého neoklasicistu Karla Čapka nebo Františka Langra, to vše proběhne čtenáři před očima, které bedlivě sledují osudy drobné dívenky, nešťastné a nemocné strýčkovy manželky i rozvíjející se vztah k mladému muži. Nenajdeme tu žádné ornamentální detaily japonských reálií ani zvláštní mentální propasti, všichni jsou lidé jako ty a já, jen jakoby méně zasažení dramatickým prouděním vnějšího světa, a i když prožívají i smutné věci, nechávají se vést plynutím událostí, tím, co je pro Asii a různá její učení typické. Snad to s tím člověkem a světem není přece jen tak zlé.

Ivo Pospíšil