Arnošt Vašíček: Lovec záhad. Česká televize v Edici ČT, Praha 2023.

Na pěti stech stránkách líčí známý český záhadolog, patrně i významná evropská a světová osobnost v tomto žánru Arnošt Vašíček (roč. 1953) všechno to, z čeho čerpal materiál desítek svých knih, které se od 90. let minulého století začaly objevovat v jeho nakladatelství Mystery Film a poté i péčí České televize, která se postarala i o filmovou podobu jeho záhadologie i beletrie. Na jedné straně je Vašíček, o kterém jsem mnohokrát psal, autorem, jenž se pokouší, a často velmi úspěšně, odhalit tajemné jevy, události, většinou spojené s působením hypotetických mimozemšťanů, což ovšem není jen okrajová zajímavost a laciná popularita, ale něco, co už dnes mění náš pohled na dějiny, jak se vykládají dětem a studentům ve školách obecných i odborných. Tím si vysloužil v naučných heslech kritické věty, které si žádný tzv. oficiální vědec nevysloužil. Vašíček je znalcem mnoha oblastí, ale nečiní si nárok na definitivní poznání a své názory pokládá za více či méně podložené hypotézy, vyjadřuje se obezřetně a co je pro literaturu hlavní, umí psát. To prokázal i ve svých beletristických pracích, jimiž se někdy, byť ne zcela odchýlil od svého původního zaměření – najdeme tu i detektivní příběhy, někdy i poněkud hororového založení. Další vlastností, kterou Vašíčkovi nelze upřít, je smysl pro humor, jenž se projevuje vlastně všude, ale s mírou vlastní dobrému koření: když je ho málo, chybí, když příliš, přebývá. Vůbec smysl pro řád a míru činí z Vašíčkových knih skutečnou intelektuální četbu, i když se tak netváří, nic nepředstírá, působí sympaticky a vnáší do lidského života pohodu, která by bez tajemství ani nebyla úplná.

Přítomná kniha mapuje Vašíčkovy cesty po světě, jichž bylo opravdu mnoho a kde všude sbíral informace, podněty, zážitky pro pátrání po příčinách dosud nevysvětlených a někdy i nevysvětlitelných jevů. Toto autor napsal v úvodu: „Tahle knížka není klasickým cestopisem ani typickou autobiografií. Přináší směsici vzpomínek a postřehů, veselých i dramatických historek, svědectví o podivuhodných setkáních, a především záznamy překvapivých a někdy i velmi tajemných událostí, které se na jednotlivých výpravách přihodily.“ První kapitola se týká Turecka a my už z Vašíčkových knih víme o obrovských podzemních městech spojených s tajemnými Chetity, jejichž písmo sice Bedřich Hrozný nerozluštil, jak se často nepřesně traduje (šlo již v jeho době o rozluštěné písmo klínové), ale došel k názoru, že jde o jazyk nikoli semitský, ale indoevropský (z anatolské skupiny vymřelých indoevropských jazyků, snad první zaznamenaný indoevropský jazyk) a založil obor chetitologie. Cesta se odehrála 1979 a jezdit do Turecka jedním ze čtyř vlakových spojů, které směřovaly do İstanbulu ze západní a střední Evropy, nebylo obvyklé. Také první zkušenosti s Orientem byly nečekané, ale později se autor obrnil trpělivostí, a hlavně nabýval stále více zkušeností. Doba, v níž své cesty zahajoval, nebyla pro ně nejpříznivější, takže jeho vyprávění je také svědectvím o tehdejších poměrech; jak je viděl, může pamětník zkonfrontovat s vlastními vzpomínkami. Na plachetnici se dostává později do Egypta, to se psal rok 1985 a zase popisuje, co tam viděl, včetně velké pyramidy a egyptské záhady, jak je popsal ve dvou knihách, takže pilný čtenář může krok ta krokem jeho výzkumy sledovat. Pouští a pralesem, aluze na dnes poněkud kontroverzní román nositele Nobelovy ceny Henryka Sienkiewicze (nikoli náhodou je Vašíček Ostravák), zase líčí dobrodružství v Africe, kde se to stopami po mimozemšťanech jen hemží; další kapitoly nepomíjejí ani Skandinávii (expedice Viking 1989), o rok na to, již po převratu, je to Izrael, jihovýchodní Asie, Sýrie, Jáva a Bali, Madagaskar a Mauritius – a to už jsme v roce 1993. I když je Vašíček jinak ke svým kritikům tolerantní a v názorech na ně až neuvěřitelně zdrženlivý, neváhá se hned v prvním intermezzu ohradit, když oponent překročí všechny meze (Setkání s tajemnem), skvělá je kapitola o cestě kolem světa, kterou autor podnikl s Petrem Tylečkem, v Mali sleduje kontakty s bytostmi ze Síria, v Kolumbii a Ekvádoru zase dračí entity, fantastická je partie o Indii a Šrí Lance – Jeskyně upálených), v druhém intermezzu píše o ozvěnách záhrobí a poltergeistovi; roku 1996 se ocitá v povodí Orinoka a na proslulém Velikonočním ostrově, za lovci lebek se vypravil na Kalimantan a zase se vrací do Ameriky (Mexiko, Peru) a nakonec se vrací do Malajsie, a to roku 2000.

Pozoruhodný je také epilog Život je jen náhoda? Na několika příkladech ukazuje, jak zdánlivá potíž či neúspěch ho nakonec přivedl k novému objevu. Říká tomu osud a na náhodu samozřejmě nevěří. Asi patří on i někteří jeho spolupracovníci k vyvoleným. Je to možné. A i když to tak zcela není, určitě je Arnošt Vašíček vyvoleným v spisovatelském řemesle, které zvládl na výbornou. Vynalézavé jsou již názvy jednotlivých kapitol, často literárních aluzí, např. Bylo nás pět, Velká žranice, Mimozemšťan, kam se podíváš, Miss mokré tričko, Bohyně, nebo astronautka, Pod knutou extáze, Ta váha si mě neváží. Čtenáři to ocení i tentokrát, stejně jako kdykoli v minulosti. Kniha je v jistém smyslu tečkou za obrovitou sérií knih, které vycházely z autorovy vlastní cestovatelské zkušenosti. Přál bych si, aby Česká televize pokračovala ve spolupráci s autorem, jehož publikace a scénáře jsou zárukou nejen vysoké sledovanosti, ale také svátkem inteligence a poutavosti.

Ivo Pospíšil