PROUDY

polský hřbitov v Montmorency, kde společně odpočívají (na témže hřbitově spočívá rovněž Cyprian Norwid a Aleksander Wat). Původní hrobka Niemcewicze a Kniaziewicze v katedrále se zachovala. Oba jsou na ní sošně vyobrazeni v ležící poloze.

Adam Mickiewicz

Básník v osamocení má ponejvíce nejblíže zase k básníkům. A básník v exilovém osamocení má k ním dvojnásobně blízko. Tak tomu bylo i s Adamem Mickiewiczem v době, kdy navždy opustil svou pokořenou a mezi sousední mocnosti rozchvácenou vlast. K emigraci se definitivně rozhodl po porážce listopadového povstání roku 1830-1831, o jehož možném úspěchu od počátku pochyboval. S příslušníky poražené povstalecké armády se setkal v Drážďanech, mezi nimi také se Stefanem Garczyńským.

Garczyński prodělal povstalecké tažení, což podstatným způsobem poznamenalo jeho zdraví. Byl stižen tuberkulózou a na tuto nemoc také v emigraci zemřel. Léčil se ve švýcarských Alpách a Mickiewicz delší dobu o něj pečoval. Viděl v něm hrdinu povstání, jehož se sám nezúčastnil. Stefan Garczyński skonal v září 1833 a po celou dobu jeho nemoci připravoval Mickiewicz jeho básnickou tvorbu k vydání. Svazek jeho poezie vyšel až posmrtně a Mickiewicz na jeho závěr zařadil svoji báseň Ordonova baterie (Reduta Ordona), kterou napsal ještě v Drážďanech podle přítelova vyprávění. O Mickiewiczově vřelém vztahu ke Garczyńskému svědčí vedle edice jeho básní i dobová kresba J. Kurowského zobrazující autora Dziadů stojícího nad hrobem povstaleckého básníka.

Edici Garczyńského básnických textů připravoval Mickiewicz v Paříži, kam se poprvé dostal v květnu 1831 a podruhé v srpnu 1832. Druhá návštěva francouzské metropole měla již trvalý charakter, jenž byl nadále přerušován z důvodů existenčních a vlasteneckých. Z existenčních příčin přesídlil na jistou dobu do švýcarského města Lausanne, kde na místní akademii přednášel dějiny latinské literatury. Na sklonku svého života se pak v Garczyńského duchu zapojil do boje za osvobození okupované vlasti – poprvé v Itálii roku 1848, kde se postavil do čela polské legie, a podruhé v Turecku roku 1855, kdy chtěl tento osvobozovací pokus během krymské války zopakovat. Při tomto nesnadném a náročném úsilí však v listopadu téhož roku zemřel.

Druhým básníkem, jehož smrt na něj drtivě zapůsobila, byl Alexandr Sergejevič Puškin, jehož poznal za svého vyhnanství v Rusku. Zpráva o jeho skonu jej zastihla v Paříži a Mickiewicz si při ní uvědomil, jaká veliká ztráta dolehla jeho odchodem na intelektuální Rusko. Napsal o svém příteli nekrolog do listu Le Globe a podepsal jej kryptonymem Puškinův přítel.