Abstrakt:

Tato stať si klade za cíl postihnout některé problémy, které se váží k otázce národní literatury a k označení toho či onoho autora coby národního spisovatele. Na třech příkladech z oblasti finské literatury se pokusím – s poukazem na koncept meziliterárnosti Dionýze Ďurišina – ilustrovat některé nešvary, které vyvstanou, když se pokusíme jednotlivce či skupiny zařadit do té či oné literární tradice pouze na základě země, ve které žijí, či jazyka, kterým píší. Dále se zamýšlím, nakolik hraje při zařazování určitého autora do národní literatury roli jeho sebeidentifikace, tematika jeho prací či hledisko čistě pragmatické, konkrétně potřeba volit kandidáty výročních cen za literaturu v jednotlivých zemích.

Meziliterárnost a pojem finská literatura

V současném myšlení o literatuře se v mnoha ohledech odráží postoje a koncepty, jež bychom mohli nazvat dědictvím romantismu, potažmo konce 18. a celého 19. století. Kromě představy o jakési „výlučnosti” spisovatele-umělce – jejíž základy bychom však mohli stopovat až do antiky –, se v této době vlivem politicko-kulturní konstelace rodí pojem národní literatury jakožto svébytné entity, vážící se k obyvatelstvu té které země.

Přemýšlení a bádání o literatuře se od té doby v evropském a potažmo celosvětovém kontextu  dlouho  neslo  téměř  výhradně  v  duchu  studia  jednotlivých  národních  literatur  jako víceméně oddělených jednotek, tedy aniž by byl brán hlubší zřetel na jejich vzájemné vazby a interakce. Toto pojetí je však od 2. poloviny 20. století postupně nahrazováno komplexnějším pohledem na vztahy mezi „jednotlivými literaturami“ i diskuzí nad samotným obsahem pojmu národní literatura. Badatelé se snaží literární vědu osvobodit zpoza hranic tvořených hranicemi státu a jazyka tím, že zkoumají vzájemné vztahy v rámci tzv. meziliterárních společenstev, které Dionýz Ďurišin v kolektivní práci Osobitné medziliterárne spoločenstvá definuje jako „medzistupne literárného vývinu […] spoločenstvá národných literatur, predstavujúce na platforme poznávacieho procesu zvláštne jako pomocnú kategóriu medzi jednotlivými a všeobecným“.

Navzdory těmto  konceptům,  které se snaží  v  jistém slova smyslu spájet jednotlivé činitele  a  procesy  národních  literatur  k  sobě,  v  podvědomí  široké  společnosti  stále  přetrvává kategorizace na úrovni jednotlivých národních literatur. Domnívám se, že k přežívání a petrifikaci tohoto rozdělení přispívá i udílení cen za literaturu v jednotlivých zemích.

Mnohdy se ale při snaze naplnit pojem „národní literatura” konkrétním obsahem dostáváme když ne přímo do slepé uličky, tak alespoň do značných nesnází. S podobným stupněm nevyhraněnosti pojmu národní literatura jako v klasických případech, na které Ďurišin se svými kolegy upřel pozornost nejdříve (společenství literatur v němčině, literatur ve Švýcarsku atd.), se setkáváme i ve Finsku.

V této práci uvedu tři příklady meziliterárních procesů týkající se literatury Finska. Tento termín (fin. Suomen kirjallisuus) je používanější než paralelní „finská literatura” (fin. suomalainen  kirjallisuus).  Toto  užití  má  své  pragmatické  důvody;  odkazuje  totiž  k  veškeré literatuře, která byla napsána na území dnešního Finska. Ačkoli se jedná o zdánlivý detail, je nutné si uvědomit, že do literatury Finska se řadí díla psaná ve vícero jazycích, a to hlavně švédsky a v rozličných sámských jazycích. Pojmenování literatury pomocí zeměpisného názvu se proto jeví jako udržitelný kompromis mezi dostatečně úzkým geograficko-politickým, ale současně patřičně širokým kulturně-jazykovým vymezením.

Na příkladu Finska se pokusím naznačit možné odpovědi na otázku, která je dle mého názoru  při  studiu  meziliterárních  společenstev  více  než  relevantní,  jelikož  se  snaží  pochopit podstatu toho, co meziliterárnost není, tedy konkrétních národních literatur. Je nasnadě se ptát, co určuje příslušnost spisovatele k literatuře té které země, zda je to jazyk, ve kterém píše (myslí?); autorova oficiální národnost či jeho sebeidentifikace; či, v neposlední řadě, zda je důležitější po vzoru  pozitivistů  pátrat  spíše  po  spisovatelově  kulturním  a  sociálním  zázemí  či  se  ve  snaze přiřknout autora té či oné zemi nemáme zabývat především tematikou jeho děl a zkoumat, zda a popřípadě jak reflektují určitou společnost a kulturu.

Švédskojazyčné základy literatury Finska

Důležitou okolností při psaní historie literatury ve Finsku byl fakt, že Finsko v půlce 12. století dobyli a ovládli švédští králové, kteří zemi vládli až do roku 1809, kdy země v důsledku napoleonských  válek  připadla carskému  Rusku.  V nejstarším  období se tedy na území Finska používala coby literární jazyk univerzální latina spolu se švédštinou, jež se postupně stala hlavním jazykem státní správy. Z 15. století také známe jméno prvního (samozřejmě švédskojazyčného) autora, Jönse Buddeho. Během reformace se dostává do popředí finština a vznikají první překlady náboženských textů určené k šíření mezi prostým lidem.

Finsko nicméně zůstává administrativně a z velké části i kulturně součástí Švédska, které se během 16. a 17. století stává severskou velmocí. V oblasti kultury dochází k rozvoji, avšak nikterak dramatickému. Ve Finsku jsou počátky literatury spojeny s činností švédských básníků sdružených při univerzitě v Turku (zal. 1640). Právě o tyto švédskojazyčné básníky (Kellgren, Franzén, Creutz) posléze probíhal mezi literárními historiky obou států boj: na jedné straně stál fakt, že se narodili ve Finsku; Švédové si je ovšem „přivlastňovali“ na základě toho, že se později do Švédska přestěhovali a samozřejmě kvůli tomu, že psali švédsky a finsky ani neuměli. Jejich případ je každopádně typickou ukázkou toho, o čem Ďurišin hovoří jako o literární dvojdomosti, tedy o příslušnosti autora ke dvěma národním literaturám.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, romantismus přinesl v chápání literatury podstatnou změnu; ta na sebe ovšem ve Finsku nechala chvíli čekat. Proto taky mohl „národní básník“ Finska – Johan Ludwig Runeberg (1804−1877) - psát švédsky, ale také prohlašovat, že švédština ve Finsku jednou vymře. Byl typickým představitelem své generace v tom smyslu, že spolu se svými souputníky psal švédsky „pro celý národ”, aniž by si uvědomoval, že tento „národ” začíná objevovat svoji druhou tvář a s ní i druhý jazyk – finštinu. Neměl snahu se jakkoliv vůči svým čtenářům vymezovat a snad i toto mu přineslo jeho pozici vskutku celonárodního klasika finské literatury – a v jeho případě snad můžeme tohoto termínu použít beze strachu z „kulturní nekorektnosti”.

Identita švédskojazyčné menšiny ve Finsku (tzv. finských Švédů) se začala konstituovat až ke konci 19. století, ruku v ruce s vrcholícími emancipačními snahami finskojazyčné většiny. Uvědoměním si nutnosti programově se odlišit od ostatních – finsky hovořících – Finů byl dán základ k tomu, aby se nenaplnily Runebergovy předpovědi o smrti švédštiny a bylo zajištěno i její používání coby literárního jazyka. I když v současnosti švédskojazyčné obyvatelstvo tvoří jen asi 6 % celkové populace Finska, je mezi 29 držiteli nejvyšší finské literární ceny Finlandia (udělované od roku 1984) šest švédskojazyčných autorů, což odpovídá asi 20 % laureátů. Toto číslo svědčí jak o relativně velké literární plodnosti švédských Finů, tak o schopnosti a ochotě reflexe švédsky psané literatury na území Finska.

Estonská Finka - Finská Estonka?

Jako další příklad kulturního prolínání v rámci baltského regionu nám může posloužit Sofi Oksanenová (nar. 1977), jež je dcerou Fina a Estonky, která v 70. letech emigrovala ze SSSR do Finska. Oksanenová je díky své matce bilingvní estonsko-finská mluvčí a její znalost estonské literatury je taktéž známá. Slovy Ďurišina bychom tedy mohli konstatovat, že se jedná o bilingvní a zároveň biliterární autorku.

Na životě a díle v současnosti sedmatřicetileté Oksanenové se odráží přímé i nepřímé zkušenosti s životem na obou stranách Finského zálivu. Její knihy (mezi nimi i do češtiny přeložené Stalinovy krávy, Stalinin lehmät, Očista, Puhdistus, a Čas ztracených holubic, Kun kyyhkyset katosivat)  zpracovávají  pohnuté  události  z  dějin  Estonska  20.  století  (a  okrajově  také  Finska, pakliže se dotýkají osudů jeho jižního souseda). Jak tematika, tak také díla samotná vzbudila v obou zemích rozruch, který přesáhl rozměry běžné čtenářské reflexe, jakkoli rozporuplné: šlo zaslechnout i hlasy ptající se, zda má autorka právo vyjadřovat se k (stále ještě citlivým) bodům estonské historie, když sama nemá s popisovanými událostmi přímou zkušenost. Objevily se i reakce, podle kterých toto právo nemá, jelikož není Estonka.

Diskuze tedy probíhala hlavně o dvou tématech, které byly mnohdy spojovány dohromady, ačkoliv spolu nutně nemusejí souviset, i když v tomto případě bychom mezi nimi jistý přímý vztah našli. První z nich je klasické téma o právu spisovatele na vlastní invenci a o tom, na co všechno se ona jeho „básnická licence” vztahuje. V tomto ohledu je v našem případě zajímavé snad jen to, že jako jeden z největších odpůrců Oksanenové v této diskuzi vystupoval Jaan Kaplinski, známý estonský básník a prozaik.

Z hlediska meziliterárnosti je mnohem zajímavější druhá úroveň debaty kolem díla Sofi Oksanenové: to, zda má coby „ne-Estonka” právo psát o historii země, ve které nežije, ačkoliv jí s ní pojí neopomenutelné pouto ve formě estonské matky. Dotýkáme se zde otázky, zda a popřípadě nakolik jsou historické zkušenosti jednoho národa jeho vlastním majetkem, který můžou (většinou s – patřičným časovým, méně s adekvátním osobním – odstupem) zpracovávat jen „národní spisovatelé”.

Tvrzení, že národní historie je „historií národa“, přičemž cítíme, že druhá formulace v sobě obsahuje také myšlenku přivlastnění si, se zdá být přirozené. Zatímco literární žánry jsou de facto celosvětovým majetkem – v tom slova smyslu, že si na ně žádný národ nenárokuje vlastnické právo –, vlastní “národní realitu” coby studnici námětů na literární zpracování si každý národ hýčká coby rodinné stříbro.

Již zmíněný Jaan Kaplinski je dobrým příkladem takto literárně rozkročeného spisovatele: od svých studií na Tartuské univerzitě, kde studoval románskou filologii, orientalistiku, lingvistiku, sociologii i ekologii, byl fascinován Orientem. Tento vliv je patrný již v Kaplinského druhé básnické sbírce Tolmust ja värvidest (1967, Z prachu a barev), v níž básník splynutí člověka s přírodou. Jedním z vrcholů autorovy básnické tvorby je pak sbírka Valge joon Vőrumaa kohale (1972, Bílá čára nad Vőrumaa), v níž se skrze své lyrické miniatury, připomínající japonské tanky, nejvíce přiblížil japonské a čínské lyrice. Již jen z titulu druhé zmíněné knihy je jasné, že Kaplinskému slouží coby hlavní zdroj inspirace realita jeho domoviny; Vőrumaa v názvu odkazuje ke kraji v jihovýchodním Estonsku, jenž je i v současnosti považován za uchovavatele starých

estonských tradic. Zřejmě by nikoho ani nenapadlo považovat Kaplinského za japonského či čínského spisovatele; a to ani na základě toho, že ve své tvorbě využívá struktur a částečně i námětů typických pro tyto literatury. Jakožto rodilého Estonce píšícího estonsky a – jak jsme viděli výše ve sporu o Oksanenovou – hájícího „zájmy” Estonska si již dávno vydobyl neotřesitelnou pozici estonského klasika. Proč tedy táhnout do boje proti Fince píšící o estonských dějinách?

Domnívám se, že důvodů pro toto tažení je několik. Tak trochu skrytě se v případě Oksanenová ze strany Estonců projevuje jistý – zřejmě nevědomý – úžas: je skutečně možné, že by Finka chtěla psát o naší zemi? Estonci na Finy dlouho pohlíželi – a i nadále v mnohém pohlíží – jako na svůj bratrský národ, svého „velkého bratra” v dobrém i ve zlém, kterého se jim ale nikdy nepodaří dostihnout. To, že by se měly role byť v malém měřítku obrátit, je pro mnohé Estonce stejně  nepředstavitelné,  jako  kdyby Češi  najednou začali  masivně sledovat  slovenské televizní vysílání.  Knihy Oksanenové,  která líčí  coby pozadí  svých  próz  dějinné události bez příkras a sentimentu, mohli navíc mnozí Estonci pochopit také jako v určitém smyslu slova výsměch tragičnosti situace, ve které se jejich země v minulosti ocitla. Z tohoto pocitu nepochopení – či spíše předpokládaného nedostatku empatie – pak mohou tryskat ony vášně, jejichž terčem se autorka po vydání svých knih opakovaně stává. Zřejmě nejzávažnější důvod pro odmítání díla Sofi Oksanenové byl již naznačen: zpracování důležitých okamžiků vlastních dějin „outsiderem” nezapadá do dlouhodobého vlastenecko-dějepisného plánu, podle kterého si nutně každý národ postupem času vytváří určitý obraz o sobě samém. Interpretace vlastních dějin (například formou románového zpracování) tvoří důležitou součást tvorby vlastní národní identity, která by z podstaty věci neměla být tvořena faktory stojícími vně daného společenství.

Případ Oksanenová zřejmě nemá jednoznačné řešení: jedním z možných by bylo – řečeno s trochou nadsázky – „udělat” ze Sofi Oksanenové estonskou spisovatelku. Ačkoliv se to může zdát jako absurdní a za vlasy přitažený nápad, přece jen podle mého názoru stojí za uváženou, zda fakt, že spisovatel píše o určité kulturně a historicky ukotvené realitě, z něj v podstatě nedělá spisovatele té či oné země. Tedy v našem případě: zda v Oksanenové její knihy o Estonsku – spolu s jejím původem, znalostí jazyka a tamější literatury – nečiní estonskou spisovatelku.

Slovenské Finsko

Ve stejné době, kdy si obyvatelé obou stran Finského zálivu vyměňovali polemické názory kolem  osoby a  díla  Sofi  Oksanenové,  vyšla  ve  finském  nakladatelství  Teos  románová prvotina Alexandry Salmely 27 eli Kuolema tekee taiteilijan (česky posléze vyšlo roku 2012 pod názvem 27 aneb smrt vás proslaví). Příběh o mladé imigrantce, která se snaží proniknout do tajů finské společnosti, vzbudil nečekaný zájem. O knize se mluvilo jako o adeptu na nominaci na již zmíněnou cenu Finlandia. Pak ale vznikl problém: jak se popasovat s tím, že autorka knihy, žijící v Tampere, má slovenské státní občanství?

Do jisté míry je případ Salmela srovnatelný s případem Oksanenová: obě spisovatelky vzbudily nečekanou pozornost jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu; v obou případech se pak diskuze nad jejich dílem přenesla do obecnější roviny, která spíše než s literaturou jako takovou souvisí s vnímáním národní kultury a identity obecně. Jakkoliv si Salmela nečiní nárok na přivlastňování  si  finské  reality (protagonistka  jejího  románu  je  cizinka,  která  mnohému,  co  ji obklopuje, nerozumí), je nepochybné, že k jisté interpretaci Finska a Finů v její próze dochází a nutně docházet musí. Finové se s tímto “pohledem zvnějšku” však dokázali popasovat se ctí. Svědčí o tom i fakt, že přes vlnu negativních reakcí na internetu – nesoucích se povětšinou v duchu

„Nejdřív kradou naši zemi a naše sociální dávky, pak náš jazyk a teď chtějí i naše literární ceny” –, se rada udělující Finlandii nakonec rozhodla o změně pravidel pro její získání. Zatímco dříve cena připadla spisovateli za „nejlepší román, napsaný finským občanem” („Suomen kansalaisen kirjoittamasta ansiokkaasta romaanista”) – což byla formulace, které měla vycházet vstříct hlavně švédským   Finům   –,  do   budoucna   bude   udělována   autorovi   za   „nejlepší   finský   román” („ansiokkaalle suomalaiselle romaanille”). Zůstává otázkou, jestli nová formulace nemůže přinést ještě  více  potíží,  než  kolik  by znamenalo  například  hypotetické  odmítnutí  nominace  Salmely. Jinými slovy: kdo bude posuzovat „finskost” navrhovaných děl? A splňovala sama Salmela podmínky, které kvůli ní byly formulovány? Stačilo, že knihu napsala finsky? A o kolik více finskou spisovatelkou by se stala, kdyby si zažádala o finské občanství?