Disputace českobratrského kazatele Jana Rokyty s carem Ivanem IV. je celkem dobře známá a spolehlivě doložená. Především se zachoval opis Ivanovy odpovědi na 84 listech pergamenu v ozdobné kazetě, kterou car Rokytovi předal. Za druhé: vyslání delegace polského krále Zikmunda II. Augusta do Moskvy, jejímž byl Rokyta členem, bylo dosvědčeno nejen bezprostředními účastníky, ale též pozdějšími badateli. Psali o ní například historici Wladyslaw Serczyk, Nikoletta Marchalis anebo Nikita Romanoff a Rudolf Payne a zmiňují se o ní také spisovatelé zabývající se dějinami Jednoty bratrské, jako např. Jaroslav Bidlo a Rudolf Říčan. Přesto se domnívám, že tato historická epizoda stojí znovu za zmínku, protože byla ohniskem, v němž se krystalicky zračil střet dvou kultur.

Kdo byl Jan Rokyta? Byl jím českobratrský kazatel, teolog a pedagog, diplomat a účastník disputací, který nejednou reprezentoval Jednotu bratrskou na zahraničních misích, neboť dobře znal cizí jazyky. Pocházel z Litomyšle a získal výborné vzdělání v Sasku a Švýcarsku, kde se na předních univerzitách seznámil s humanistickými myšlenkami evropského protestantismu. Při studiích ve Wittenbergu roku 1544 zastihl ještě dva roky před smrtí Martina Luthera (1483–1546), který se stýkal s českými bratry, jichž si velmi vážil. Údajně o nich řekl: „Nepovstali od dob apoštolských lidé, jejichž církev by se víc přiblížila učení a řádům apoštolským, než čeští bratři.“ Zveřejnění 95 Lutherových thesí v r. 1517 ve Wittenbergu bylo v době pobytu Jana Rokyty žhavě diskutovanou událostí. Rozchod Lutherových stoupenců s katolickou církví byl dokonán, když na sněmu v Augsburku v r.1530 za přítomnosti císaře Karla V. evangelické stavy odmítly nařčení z bludů a přijaly tzv. augsburské vyznání.

V českých zemích byla situace složitější. V r. 1526 byl zvolen českým králem Karlův bratr Ferdinand I (1503–1564). Když mu protestanti odmítli poskytnout zemskou hotovost v jeho střetu se Šmalkaldským evangelickým spolkem, Ferdinand I. se pomstil. Šel najisto, když se rozhodl zakročit proti Jednotě bratrské, neboť z osmičlenného výboru těch, kdo se postavil králi na odpor, bylo šest českými bratry. Čtyři z nich byli popraveni a představitel Jednoty, biskup Jan Augusta (1500–1572), byl vsazen do vězení na Křivoklátu.

Zákonný rámec pro pronásledování Jednoty byl dán obnovením Svatojakubského mandátu proti pikartům v r. 1547. V Čechách byly bratrské kostely uzavřeny a bratři z Mladé Boleslavi, Litomyšle, Turnova, Chlumce nad Cidlinou, Brandýsa n. L. a Nového Bydžova odcházeli do ciziny. Do zahraničí odešlo asi 800 osob a centrum Jednoty bratrské se přesunulo na Moravu, kam její pronásledování tolik nedoléhalo a kde zůstalo asi 80 bratrských sborů hlavně na panství pánů ze Žerotína a z Pernštejna. Mnozí bratři z Čech se uchýlili do Pruska, protože požívali důvěry vévody Albrechta Hohenzollernského (1490–1568), původně velmistra rytířského řádu, který však vyřešil spory řádu s polským králem tím, že přijal luteránskou víru, neboť sympatizoval s myšlenkami Luthera, jehož osobně znal. Prohlásil se světským vládcem a jeho země se stala polským lénem. Collegium Albertinum v Královci proměnil r. 1544 na univerzitu a podporoval vydávání knih v polštině.

Když se do svého bratrského sboru vrátili studenti z Wittenbergu, bylo jim doporučeno, aby pokračovali ve studiích na univerzitě v Královci. Jelikož však v r. 1549 vypukl ve městě mor, bratrský synod se usnesl, aby studenti přešli na univerzitu ve švýcarské Basileji. Kalvínova Ženeva, Zwingliho Curych i univerzitní Basilej silně ovlivnily mladé české bratry, neboť pochopili, že teologická dogmata nejsou zjevenou pravdou, ale podléhají zkoumání a diskusi.

Po návratu z Basileje působil Rokyta jako pomocník biskupa v Kwidzyně, načež se stal kazatelem v Kožminu na panství Jakuba z Ostrorogu, kde mu také byla svěřena výchova dětí. Člen Jednoty bratrské Jakub z Ostrorogu se stal v r. 1566 jedním z nejvýznamnějších polských šlechticů, když byl jmenován velkopolským starostou k údivu luteránů i katolíků, protože pomáhal králi Zikmundu II. Augustovi při rozvodu s manželkou Kateřinou Habsburskou.

Na synodě v Kožminu v r. 1555 byl Rokyta vysvěcen na kněze, načež se pravidelně zúčastňoval církevních synod, kde se rozhodovalo o znění bratrské konfese, o vztahu českých bratří k luteránům a kalvínům, o církevních školách a vydávání teologických spisů i o překladech biblických textů, o vydávání kancionálů, o cestách duchovních i studentů do zahraničí atd. Na synodě v Ksiazi r. 1560 například čeští bratři včetně Rokyty vášnivě diskutovali o zasahování světské moci do otázek svědomí, a tedy o poměru světské a církevní hierarchie.

Rokyta se rovněž osvědčil jako teoretik. Polemický text „Proti antitrinitářům“ z r. 1566 byl určen Tomáši Sokolovskému, jemuž Rokyta vysvětloval, jak Jednota bratrská chápe svatou trojici. Byl rovněž spoluautorem „Stručné odpovědi na výtky velkopolských luteránů“ z r. 1567, kde obhajoval originální přínos Jednoty k věroučným otázkám.

Z pověření Jednoty Rokyta podnikl také několik cest do zahraničí. V r. 1557 byl například vyslán do Tubingenu za wuttemberským vévodou Kryštofem, přítelem krále Maxmiliána, aby dosáhl propuštění bratrského biskupa Jana Augusty.

Do úzké církevní rady byl Rokyta zvolen r. 1567, načež se v r. 1569 stal spolustarším čili poradcem biskupa. V Kožminu nedaleko Kalisze, v jednom z nejstarších sborů Jednoty bratrské, pak působil až do své smrti v r. 1591. V Kožminu u Jakuba z Ostrorogu a Leszně na panství Rafaela Leszczyňského byly dvě nejstarší bratrské školy a do Leszna se později uchýlil Jan Amos Komenský.

Poselstvo krále Zikmunda II. Augusta bylo vypraveno do Moskvy na jaře 1570. Bylo vybaveno pravomocemi k jednání, reprezentováno významnými šlechtici a v doprovodu bylo asi 800 členů delegace. Spolu s nimi cestovali i kupci, kteří se chopili příležitosti, aby své zboží nemuseli proclívat a mohli je nabízet jak cestou, tak v Moskvě. Delegaci vedl vojevoda inowroclavský a příslušník Jednoty bratrské Jan Krotowski a v delegaci byli i další stoupenci Jednoty, např. radziejowský starosta Rafael Leszczyňski z Leszna, který přistoupil k Jednotě bratrské v r. 1552 a v r. 1555 zřídil v Lešně pro Jednotu farní nadaci. Jan Rokyta byl přizván do delegace jako teolog, jehož schopnosti ho předurčovaly k úspěšnému vedení disputací s představiteli pravoslaví.

Král Zikmund II. August (1520–1572) byl ke konci své vlády těžce nemocen a jelikož neměl dědice, otevírala se otázka jeho nástupnictví. Zikmundova delegace chtěla zjistit, zda by případná nabídka polského trůnu ruskému carovi mohla vyhovovat polsko-litevským stavům.

Kromě toho delegace chovala naději, že ruský car se může stát spojencem západních zemí v boji s Osmanskou říší a záštitou před její expanzivní politikou. V době Sulejmana I. (1494–1566, sultánem od r. 1520) byla Osmanská říše přední jihovýchodní mocností a její loďstvo bylo dominantní silou ve Středomoří. Bylo vyzbrojeno lepšími děly než byla děla protivníků a jeho armáda byla početnější. V r. 1526 osmanské vojsko porazilo u Moháče Ludvíka Jagellonského, který v bitvě zahynul, v r. 1529 Osmani oblehli Vídeň a poté ji znovu ohrožovali v r. 1532, přičemž pustošili Moravu. Po obsazení Budína v r. 1541 byl v Uhrách zřízen Budínský pašalík a dokonce i Filakovo patřilo od r. 1550 k tureckému vilajetu. Nehledě na to, že v r. 1562 již byl uzavřen mír, hned po smrti Ferdinanda I. v r. 1564 vypukly nové boje. Evropské mocnosti se tudíž právem obávaly rozpínavosti Osmanské říše i nespolehlivosti mírových ujednání a hledaly vhodné spojence. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že protestanti i katolíci hledali smír mezi sebou navzájem i pochopení u východoevropského pravoslaví.

Car Ivan IV. (1530–1584) na svém dvoře nebyl zvyklý řešit problémy kompromisem. Po porážce Kazaňského a Astrachaňského chanátu v letech 1552 až 1556 se domníval, že vítězství mu bylo dopřáno díky jeho oddanosti křesťanské víře a že tedy je jeho posláním šířit křesťanství mezi svými poddanými. Ten, kdo chtěl uspět u dvora, mohl tak učinit v případě, že přijal pravoslaví. Z islámu ke křesťanství přestoupil například bývalý obránce Kazaně chán Jediger Machmet, který po křtu v zimě 1553 přijal jméno Semjon. Rovněž druhá Ivanova manželka, čerkeská kněžna Kočenej Temgrjuk, jejíž doprovod byl tatarský, sice neměla výhrady proti tomu, aby přistoupila k pravoslaví, ale své zvyky nezměnila. I nadále byl její nejmilejší zábavou lov na medvědy. Třetí postavou, která spojovala carský dvůr s tatarským prostředím, byl synovec carevny Kočenej - Sajin Bulat, který po křtu změnil jméno na Simeon Bekbulatovič (zemřel 1616). Ve zvláštním hnutí mysli car v jeho prospěch uvolnil trůn od podzimu 1575 do podzimu 1576.

Je možno předpokládat, že slyšení polské delegace u Ivanova dvora probíhalo nejen za vnímavé pozornosti pravoslavného duchovenstva, ale že tento ceremoniál upoutal pozornost všech přítomných Tatarů. Nebylo nutno, aby tito posluchači byli zasvěceni do problémů evropského křesťanství. Stačilo, aby vnímali ovzduší, v němž audience probíhala.

Polská delegace dorazila do Moskvy brzy na jaře 1570 po mnohých útrapách, které zdolávala na zasněžených cestách v zimním nečase. Car v té době však nebyl přítomen, protože se zúčastnil trestní výpravy proti Novgorodu. Zmasakrováním jeho obyvatel chtěl zastrašit každého, kdo by mu snad vypověděl poslušnost. Ve městě i jeho okolí zahynuly tisíce lidí. Je nepravděpodobné, že by zprávy o těchto hrůzách nedolehly až k vyslancům z Polska, jejichž nálada a obavy se stále zhoršovaly.

Po dvouměsíčním čekání pak byla delegace přijata. Místnost byla vybavena stupínky s koberci a sedadly pro Rokytu a jeho doprovod a car seděl na vyvýšeném trůně. Rozmluva probíhala ve „slovanském jazyce“, tedy zřejmě v kombinaci polštiny a ruštiny s příměsí církevní slovanštiny. Na carovy otázky ohledně evangelické víry podal Rokyta ústní vysvětlení, načež si car vyžádal také písemný text. Poté se na Rokytovu hlavu snesla nejhorší možná obvinění a urážky. Car se snažil bombastickou řečí dát najevo své mimořádné znalosti bible, ironizovat svého oponenta a získat tak obdiv všech přísedících. Hrubé nařčení z nevěrectví jistě nemohlo být vnímáno ani Poláky a Litevci, ani pravoslavnými hodnostáři či případně skupinou Tatarů jinak než tak, že delegace upadla v nemilost. Na obzoru se nerýsovaly kontury míru, ale války. Bylo naivní pomyšlení, že by carův postoj mohl být uvážlivý a smířlivý, jestliže dosud jeho politika nesla typické rysy hrůzovlády. Ani později doručená písemná carova odpověď, koncipovaná již s chladnou hlavou, nepřispěla ke sblížení názorů. Ivanův traktát končí těmito slovy: „Pro mne jsi, Rokyto, kacíř, poněvadž kázání tvé je převrácené a učení křesťanskému naprosto odporné. A nejsi jen kacíř, ale i služebník antikristův od ďábla povzbuzovaný. Pročež zapovídáme toto učení ve svých krajinách hlásati.“ (J. Bidlo: Jednota bratrská v prvním vyhnanství, díl III., str. 138)

Poláci i Litevci, luteráni i čeští bratři byli nakonec vyléčeni ze snu, že na východě Evropy vznikne mocná, rozlehlá a nábožensky tolerantní křesťanská říše v čele s ruským carem. R. Payne a N. Romanoff v knize „Ivan Hrozný“ na str. 235 dospívají k tomuto závěru: „Zdá se, že Ivanovi uniklo, že kdyby v klidu vyslechl Rokytova tvrzení, zjednal by si úctu polské a litevské šlechty a snad by se domohl koruny Polska a Litevského velkoknížectví. Teologická polemika Rokyty s Ivanem byla politickou událostí první třídy, nicméně Ivan si patrně neuvědomil, kolik politických výhod promarnil, když omlátil Rokytovi jeho víru o hlavu.“

V Ivanovi a Rokytovi se střetly dvojí světonázorové představy: koncepce ortodoxního samovládce a koncepce humanistického myslitele a náboženského reformátora. První se spoléhala na zjevenou pravdu, na trest za provinění a na zázrak jako projevenou milost. Druhá apelovala na lidskou aktivitu a na to, že za stav věcí lidských nese před bohem odpovědnost každý jednotlivec.

Myslím, že je významné především to, jaké události posléze následovaly. Nebylo dosaženo ani spojenectví křesťanských říší, ani jejich mírového zabezpečení. Sedmnácté století je stoletím třicetileté války a lidových bouří, stoletím, v němž se Evropa rozdělí na protestantský sever a katolický jih, čehož využívá Osmanská říše k posílení své role nejsilnější islámské velmoci ve světě a k vyvolávání  nových evropských válek.

Vrátíme-li se do Ruska, je možno předpokládat, že krymský chán Devlet Girej (chánem od 1551, zemřel 1577) měl zprávy z carského dvora z první ruky. Jakmile pochopil, že ze západu nikdo nepřijde carovi na pomoc, využije situace a v r. 1571 podnikne vítězné tažení, které zakončí vypleněním a vypálením Moskvy. V dopise Ivanovi pak píše: „Pálím a pustoším tvou zemi jako odvetu za Kazaň a Astrachaň. Navždy si to pamatuj!“ (Citace z knihy „Kazaň, má láska“, sborník pod redakcí R. M. Musabírové, Tatkniga 2011, str. 104)

Ivanovo úsilí je posléze zaměřeno na znovudobytí toho, co ztratil, a na válečné výboje tam, kde mohl dosáhnout zisku diplomatickým vyjednáváním. Od r. 1576 vládne totiž v Polsku a Litvě energický a pragmatický Štěpán Báthory (1533–1586). Tuší Ivanovu slabost a v několika taženích dobude mnohá města a velkou část ruského území. V Rusku pak dojde k tragédii. Ve sporu o to, kdo povede ruské vojsko proti Báthorymu, Ivan IV. r. 1581 usmrtí svého syna careviče Ivana. Štěpán Báthory, jenž je sice katolík, ale jehož zvolení podpořila také všechna bratrská šlechta v Polsku, vládne ve své zemi úspěšně v duchu racionálně pojaté náboženské tolerance a stavovských svobod.

Zatímco Štěpána Báthoryho je možno považovat za nejúspěšnějšího krále aristokratické republiky, trvající v Polsku a Litvě déle než 200 let, což konstatuje Norman Davis v knize „Polsko-dějiny“ (Prostor 2003, str. 277), Ivan IV. odkazuje svým následníkům smutné období – „vremja smuty“ – naplněné vnitřními rozbroji, selskými bouřemi a válkami s polskými a švédskými útočníky. Jen s velkými obtížemi se ze západu na východ budou šířit myšlenky náboženské snášenlivosti, humanismu a osvícenectví, o jejichž zbrzdění u hranic Ruska se zasadil Ivan Hrozný.

Dana Ferenčáková

Brno, červen 2014

Psáno pro revue AVD.