Tereza Bartoňová

Existuje v současné popkultuře archetyp superhrdiny, který hájí pouze dobro a spravedlnost, aniž by se hranice zla, proti kterému bojuje, rozplývaly v mlze pluralit významů? Stejně jako komiksový žánr i superhrdina a jeho nepřítel ušli od roku 1938 dlouhou cestu. Současný „moderní“ superhrdina (pokud ho tak lze stále nazývat) má o mnoho víc problémů. Musí být schopen promlouvat k mnohem širšímu a odlišnému publiku, které už nezahrnuje pouze mladší americké děti, tj. původní cílovou skupinu Zlaté doby komiksu. Nynější superhrdina zároveň ztrácí a získává nepřátele – jeho předchozí protivníci, kteří reprezentovali konkrétní společenský problém (popřípadě národního protivníka), se rozmělnili podobně jako jeho publikum. Není možné najít jednoho představitele veškerého zla, soupeři přibývají a nestojí vždy na opačné straně, binární opozice již totiž neplatí. Největším problémem, který dle mého nyní superhrdinové řeší, je především (oproti minulosti) jejich nečitelná motivace. V tomto článku se pokusím shrnout hlavní z motivů, které za změnou motivace stojí. Své závěry vystavím na teorii kultury Jurije Lotmana. Ačkoli se tento ruský sémiotik přímo komiksem nezabýval, jeho dílo směřovalo k zájmu o okrajové jevy a díla, která přinášejí recipientovi nový zážitek. Komiks jako svébytný žánr používající text a obraz zcela ojedinělým způsobem mezi takové formy umění rozhodně patří.

Abychom lépe pochopili dnešní neurčitou pozici hrdiny, je třeba stručně projít vývoj superhrdiny od jeho počátku – i se změnami motivací. Ačkoli byl komiks v polovině 20. století stále poměrně krátce žijícím médiem, některé jeho rysy již směřovaly k pevnému ukotvení: měnila se jeho podoba, měnil se i styl zpracování z výtvarného hlediska, příběhy byly stále pečlivější a detailnější. A především docházelo k ustanovením týkajícím se obsahu: nejvýraznější byla stabilizace právě superhrdinského žánru. Během Zlaté éry komiksu, která se obvykle řadí do let 1938–1945, došlo k zformování určitého typu superhrdinů, jakéhosi ideálu. Model superhrdiny jako uvědomělého, nebojácného a morálního vzoru stojícího vždy na straně dobra se ukázal jako velmi funkční, čtenáře přitahoval a zároveň do určité míry vychovával. Další superhrdinové, kteří vznikali v tomto období, víceméně podléhali této šabloně: do těchto let patří postavy jako například Kapitán Amerika (1941), Wonder Woman (1941) nebo Flash (1940). Tito superhrdinové mají zcela nesobeckou motivaci, jde jim především o zachování všeobecného dobra bez nároků na odměnu. Během 50. let se začal celkový trend měnit. Po druhé světové válce se vydavatelé pokoušeli čtenářům komiksu nabídnout i jiné, „nové“ žánry: westernové, hororové, dobrodružné i detektivní či romantické. Vydavatelé se začali orientovat na starší čtenáře a prodej komiksů se superhrdiny rychle klesal. Tento pohyb ale zarazil roku 1954 tzv. Comics Code. Comics Code Authority byl vytvořen Comics Magazíne Association of America jako reakce na stále hlasitější stížnosti ohledně obsahu komiksových knih a jejich škodlivému dopadu na čtenáře. Zakazoval zobrazovat násilí, sexuální narážky, perverze, abnormality, znásilnění, nelegální sexuální vztahy, nechutné obrazy, zombie, upíry a další podobná stvoření, příliš hororové scény, trestné činnosti nebo zobrazování policistů, vojáků apod. takovým stylem, který by otřásl úctou čtenářů k těmto autoritám, a mnoho, mnoho dalších věcí. Celé řady komiksových sérií tak byla zcela zrušeny nebo se staly neoblíbenými pro svá omezení. V roce 1971 byl Comics Code přepracován, avšak tendence z počátku 50. let byly potlačeny – a tak se superhrdinové vrátili. Stříbrná éra komiksu, 60. a 70. léta, přináší významný posun: především byla zdůrazněna lidskost těchto postav. Fakt, že superhrdinové byli zároveň lidmi, přinášel nové možnosti – protože byli hrdinové lidštější, mohli být i „temnější“. Již nemuseli být zcela oddáni dobru, měli své chyby a slabosti. Mohli (a také to dělali) pochybovat o svém poslání, být sobečtí, uchýlit se k násilí nebo zradit lidi ve svém okolí. Dvojí život, o který se superhrdinové často pokoušeli, s sebou zároveň nesl odcizení a trápení. Role kostýmu, který byl znakem jejich abnormality, dostával najednou i negativní konotace. Hrdinové byli rozpolcení, jejich identita byla roztržena. Museli fungovat v normálním životě jako obyčejní lidé a zároveň v kostýmu jako superhrdinové a často skrývat své alter ego před svými blízkými. Své mise začali chápat spíše jako břímě než poctu. Mezi takové můžeme začlenit např. Fantastic Four, Hulk, Spiderman, X-men, Avengers nebo Justice League of America. Pokračováním trendu problémových superhrdinů byla zpočátku 80. let kniha Tajné války superhrdinů Marvel, jeden z prvních velkých crossoverů. Dominantním motivem se ukazuje být to, že hranice mezi dobrým a špatným už není jasně vyměřena a že mnoho tzv. padouchů vůbec nezastává postoje a hodnoty diametrálně odlišné od těch, které jsou důležité pro hrdiny bojující na „správné“ straně. Další velká změna se týká rozběhnutí času a jeho vlivu na superhrdiny – na rozdíl od 40. let, kdy v komiksu panovalo téměř absolutní bezčasí. Superhrdinové chápou své povinnosti, najdeme u nich ale pochyby a kolísání ohledně jejich poselství. Tyto tendence dosahují vrcholu v 80. letech, která můžeme celkově nazvat jako završení dekonstrukce superhrdinského mýtu. Komiksy Killing joke (1988), Superman: Co se stalo s mužem zítřka? (1986) a Watchmen (1986) scenáristy Alana Moorea a Návrat Temného rytíře (1986) Franka Millera tomuto modelu odpovídají do detailů.? Role viny a neviny je v těchto komiksech velmi zdůrazňována a probírána. Násilné chování samozvaných superhrdinů v knize Watchmen je pro čtenáře překvapující a celá idea sebekritického superhrdiny z pozdních 30. let se ztrácí. Zlidštění hrdinů dosáhlo vrcholného bodu – tyto postavy již nejsou nad obyčejnými lidmi, jsou stejní jako oni a v některých případech jsou dokonce ještě horší. Konec 80. let předznamenává novou éru superhrdinů, kde byla všechna stará pravidla porušena a nyní je čas tvořit jinak. Jejich motivace je povětšinou založená na sobeckých touhách. Postava se odklání od vzoru chování spíše k začlenění mezi „obyčejné“ smrtelníky, je jeden z davu. Silně také reaguje na čtenářské požadavky. Rozklad původního konceptu pokračoval i v 90. letech a vymezení pozice superhrdiny začalo být komplikované. Už proto, že díky násilnému chování a egocentrickým stimulům se nabízí otázka, zda současnou podobu hrdinů lze stále označovat pojmem superhrdina.

Jak je vidět, na začátku 21. století byl archetyp superhrdiny z 30. let silně pozměněný a otevřený dalším možnostem vývoje. Superhrdinové už neoperují tolik individuálně, spíše se formují do týmů, do jakýchsi komand „dobra“. Bitvy jsou důležitým motivem příběhu, megalomansky zobrazené a s prostorem zaplněným válečnou vřavou. S tím se pojí i rozkreslování na mnoho stran: nejen bitvy se rozléhají, i další situace, často zcela zběžné, jsou „roztáhnuty“: výjimkou nejsou celostránkové scény běžných pohybů, které zdůrazňují určitou chvíli v příběhu. S každodenním nebezpečím terorismu, mezistátními konfrontacemi a „obyčejnými“ problémy stojí superhrdina tváří v tvář hrozbě vlastního selhání, faktu, že už nemusí v každé akci fungovat na 100%, naopak může přijít nejen o bezejmenné lidi, ale i o své blízké. Opět se vynořuje otázka ohledně směřování superhrdiny i pojetí jeho poselství. Těžko již může plnit roli ochránce společnosti, když to není jeho prvotní motivace. V tuto chvíli je vcelku těžko čitelná, protože se do konání superhrdinů míchají další vlivy (především negativní), kterým podléhají.

Budoucí směřování superhrdinského žánru je nyní vcelku zajímavou otázkou. Je jasně vidět, že koncept superhrdiny se otřásá v základech a není jisté, kudy dále vývoj povede. Pokud ovšem budeme chápat komiks jako umělecký text, jednu z vrstev v umění, je podle Jurije Lotmana zcela logické, že vývoj a změny v něm jsou v prostoru vědy a umění nepředvídatelné. Narozdíl od změn v technice, které odráží praktické potřeby společnosti a jsou tedy očekávané, v umění nelze odhadnout další vývoj. Sukcesivní vývoj kultury podle Lotmana stojí právě na předvídatelnosti a nepředvídatelnosti, přičemž nepředvídatelná změna se realizuje jako exploze. Exploze reprezentuje dynamický proces, který ovšem není destruktivní: naopak má za následek zrození čehosi nového a následnou proměnu struktury života. Prostřednictvím této teorie bychom mohli uchopit také komiks jako jednu z částí kultury, která se posouvá vpřed prostřednictvím nepřetržitých a nepředvídatelných změn, tj. explozí. Tyto revoluce v kontinuálním vývoji by byly reprezentovány změnami obsahovými, tudíž i zmíněnými změnami v motivaci superhrdiny. Po okamžiku exploze se vývoj vydává novou, nepředvídatelnou cestou, v budoucnu se ale události budou vytvářet předvídatelně až do další revoluce, exploze. Vyčerpání exploze znamená dle Lotmana důležitý bod kulturního vývoje – reprezentuje místo sebepoznání a současně i výchozí moment dalšího směřování určité vrstvy umění nebo vědy (v tomto případě samozřejmě umění). Budeme-li se držet tohoto teoretického základu, retrospektivním zkoumáním vytyčíme ve vývoji komiksového superhrdiny momenty exploze i momenty vyčerpání a přechod na další stupeň vývoje pomocí další exploze. Jednotlivé okamžiky revoluce jsou vyplněné předvídatelným kontinuálním vývojem, který je stejnou nutností: bez stabilizujících procesů by exploze nemohly fungovat a stejně to platí i naopak. Jako první explozi bychom mohli označit vznik moderní podoby tištěného komiksu, stejně tak postav Supermana a Batmana, kteří nastavili šablonu „správného“ superhrdiny. Jejich motivace je snadno čitelná, zcela nesobecká. Dalších několik desítek let vznikaly velmi podobné postavy, hlavně co týče vnitřní stavby. Po vyčerpání této epochy došlo k další explozi, což je počátek Stříbrné doby komiksu a za další můžeme považovat zásadní obrat v chování superhrdinů v 80. letech. Všechny tyto momenty se vyznačují nástupem nového druhu superhrdinů, proměnou motivace od naprosto anti-egoistické až po chování pro svůj vlastní prospěch.

Lotman upozorňuje na toto retrospektivní vkládání smyslu do událostí, které nastaly před explozí: například Velká hospodářská krize jako vhodná situace mající vliv na vznik Supermana. Nepředvídatelnost se v tom případě mění na zákonitost, vše, co se v minulosti událo, se nám zdá logické a reálný proces nahrazujeme jeho modelem. Při tomto postupu je tudíž nutné zachovávat objektivitu. Právě takový náhled na vývoj superhrdiny spolu s Lotmanovou teorií naznačuje, že v současnosti nejde o úplné vykořenění superhrdiny jako takového. Jsme však svědky vyčerpání posledního momentu exploze – proto je tento žánr dnes spíše variován a postavy z minulosti jsou využívány k postmoderním hrám na nekonečno způsobů. Cesty k hledání podoby superhrdiny 21. století by v budoucnu mohly vytvořit nový okamžik revoluce a přinést krom soudobé popkulturní recyklace originální stupeň vývoje tohoto žánru i superhrdiny jako takového.

Literatura:

DUNCAN, Randy a Matthew J. SMITH. The Power of Comics: History, Form & Culture. New York: The Continuum International Publishing Group Inc, 2009. ISBN 978-0-8264-2936-0.

KAVENEY, Roz. Superheroes!: Capes and crusaders in comics and films. London: I. B. Tauris., 2008.

KLOCK, Geoff. How to Read Superhero Comics and Why. New York: The Continuum International Publishing Group Inc, 2006. ISBN 0-8264-1419-2.

LOTMAN, Jurij. Kultura a exploze. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-621-1.

REYNOLDS, Richard: Super Heroes: A Modern Mythology (Studies in Popular Culture), University Press of Mississippi, 1994. ISBN-10: 0878056947.