Kateřina Judith Krulišová

Revoluční tématika se v ruské literatuře začíná objevovat po roce 1861, kdy bylo reformou cara Alexandra II. zrušeno na Rusi nevolnictví a do literatury tak vstoupili zástupci národa, bojovníci za svobodu i profesionální revolucionáři, kterým bylo přisuzováno kladné hodnocení v případě propagandistických povídek a narodnických črt, i veskrze negativní v případě postav antinihilistického románu. Už poezie Michaila Lermontova, Alexandra Puškina, Kondratije Ryleeva nebo Pavla Katenina ale odráží revoluční náladu ve společnosti. Čtyřicátá léta devatenáctého století přinesla do literatury změnu ve formě předehry k rozvoji revolučního tématu v podobě hrdinů, tak zvaných «лишных людей». Šedesátá léta patřila nihilismu, sedmdesátá léta se stala symbolem narodnictví a osmdesátá dovršením snah teroristů revolucionářů úspěšným atentátem na cara Alexandra II. roku 1881. Revoluce jako téma si s revolucemi let 1905 a 1917 vybudovalo v ruské literatuře poměrně silné postavení. Téma revolucionáře a jeho boje za vyšší ideje se neustále vyvíjí a v nejrůznějších modifikacích napříč styly a žánry se s ním setkáváme i ve současnosti. Co to ale vlastně revoluce je a kdo je její protagonista – revolucionář?

Bouřlivá doba revolucí je typická pohledem upřeným jednak zpátky, do minulosti, jejíž systém hodnot má být přepracován, svrhnut nebo obohacen, jednak do budoucnosti, která je v přítomném okamžiku důležitější než současnost.

Pro budoucnost jako abstraktní princip, neustále se měnící s každou další vteřinou mezi včerejškem a zítřkem, je v době revolucí, přeměny společenského řádu, obětováno mnoho a přitom nikdy ne dost. Budoucnost se stává mýtem, jehož podoba se neustále mění pod vlivem bouře, která následuje po dobách zdánlivého klidu. Gejzír myšlenek je upřen právě k tomu místu za přítomností, v jehož jménu se dává, bere, obětuje, hledá, ztrácí a přehodnocuje. Rytmus doby udávají hesla nabádající ke vzpouře proti starým pořádkům.

Revolucionář je aktivní účastník revolučního hnutí, stoupenec revoluce jako masivního sociálního hnutí směřujícího k převzetí politické moci rozložením společnosti.¹ (Davies, 109). Této náhlé a významné změny vládních struktur je typicky dosahováno násilnými metodami.² Revoluce vlastně neztratila příliš mnoho ze svého primárního významu, který odkazoval k astronomii. Stejně jako planeta ve vesmíru opisuje i společnost pohlcená revolucí kruh. Jedna forma vlády je nahrazena jinou a společnost, obohacená změnou, se tak vrací do výchozího bodu.

Člověk nespokojený se stávajícím společenským řádem se proti němu bouří jako otrok, který celý život přijímal rozkazy od svého pána, ale v jediné vteřině si uvědomuje, že už další příkaz vyplnit nemůže.³ (Camus, 10). Z otroka se stává rebel, který od chvíle, kdy poprvé vyjádřil nesouhlas, nemůže svůj vnitřní hlas umlčet a začíná svět kolem sebe podrobovat kritice. Podle Alberta Camuse, který vzpouře a jejím aktérům zasvětil svůj esej The Rebel, by rebelie nemohla existovat, pokud by ten, jenž se bouří, nebyl kdesi v sobě přesvědčen o správnosti svých myšlenek a z nich vyplývajících činů. Vytváření nového systému hodnot, s nímž by se mohl konečně ztotožnit, ho vede k radikálnímu přijetí principu „všechno nebo nic“, který aplikuje především na sebe ve snaze identifikovat se s oním vším.⁴ (Camus, 11). Rebel chce být pohlcen tím, co považuje za dobré. Chce být považován za ztělesnění vyššího dobra, v jehož jménu se rozhodl bojovat, ničit, zabíjet a obětovat se. Rebel musí ve správnost svých činů věřit i v situaci, kdy se principy, které se rozhodl hájit nebo jejich přítomnost znovu nastolit, vyskytují ve společnosti ve velmi limitovaném množství.

Rebel se mění v revolucionáře s příchodem revoluce, kdy je zpochybňován samotný princip, na kterém je společnost postavena. Revolucionář sice využívá autoritu legendárních tyrano-borců a vytváří z nich své předchůdce⁵ ( Одесский, Фельдман, 86), avšak jeho historická role je v mnohém převyšuje. Revolucionář nehodlá odstraňovat následky, ale zaměřuje se na příčinu problému. Revolucionářovým cílem není odstranit vládce, jehož selhání je lidské povahy. Nehodlá ho nahradit jiným vládcem, ale útočí na princip, podle kterého je společnost vystavěna. Z tohoto hlediska je převratným rok 1789, tehdy se totiž poprvé objevila myšlenka, že „the throne could remain empty forever.“⁶

Velká francouzská revoluce se stala symbolem přeměny rebelie na revoluci. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy vzpoury měl pochopit i francouzský král Ludvík, kterému vzbouřenci oznámili: „No, sire, this is not a rebellion, it is a revolution,“⁷ čímž vyjádřili své stanovisko ohledně transformace společnosti. Vláda neměla být vyměněna, měla být zničena, aby na jejích troskách vzniklo zcela nové společenské uspořádání. Revoluce je rebelie bez kompromisů.

Revolucionářem bez kompromisů chtěl být Sergej Nečajev. Ten popsal jedinou možnou revoluci jako tu, která zničí celý systém státu až ke kořenům, které vyrůstají z tradic, náboženství, institucí a společenského řádu. Jen taková absolutní změna bude pro lidi prospěšná.⁸

Nečajev sepsal Katechismus revolucionáře, kde v šestadvaceti bodech popsal nejen strukturu revoluční skupiny a apeloval na její organizaci a disciplínu každého člena, ale charakterizoval také ideálního revolucionáře a definoval jeho vztah k sobě samému, svým soudruhům, společnosti a lidem.

Povinnosti, které vyplývají z účasti revolucionáře v revolučním hnutí, jsou velmi přísné a ve podstatě redukují jeho život na soubor činností směřující k vítězství revoluce. Toho má být dosaženo jakýmikoliv metodami. Byl to právě Nečajev, který prohlašoval, že účel světí a prostředky a uváděním tohoto principu do praxe proměnil zásadně podobu revolucionáře. Revolucionářova budoucnost za toto vítězství sahat nemusí, protože účastník revolučního hnutí musí být připraven zničit všechno, co leží mezi ním a tímto konečným cílem, i kdyby to byl jeho vlastní život. Revolucionář si vytváří nový systém hodnot, novou morálku, odlišnou od té obecně přijímané. Morální je pro revolucionáře vše, co přispívá k triumfu revoluce. Imorální je naopak to, co stojí revoluci v cestě.⁹ Společnost vidí jako bojiště a lidi v ní dělí do několika kategorií podle toho, do jaké míry je může využít pro přiblížení se revolučnímu vítězství. Sám sebe by měl revolucionář vnímat jako ke zkáze odsouzeného bojovníka a nenavazovat tedy vztahy, které neslouží účelům revoluce, nezaobírat se činností, která by přinášela užitek jemu osobně a razantně zavrhovat všechny doktríny.

Přestože se termín nečajevština jako označení vysoce nemorálního chování, kterého se původně dopouštěl Nečajev vůči svým věrným, stal synonymem rozkladu vztahů mezi revolucionáři, symbolem odvrácené strany revoluce a přestože mnozí revolucionáři Nečajevem opovrhovali, principy jeho díla dál uváděli v praxi svými činy.

V Revolučním katechismu Bakunina se autor spíše než na popis revolucionáře jako aktivní prvek přiblížení společnosti k vítězství revoluce zaměřuje na praktické problémy spojené s revolucí a dobu po jejím vítězství. S těmi se však potýká právě revolucionář. Měl by mít proto neustále na mysli, za jaké hodnoty vlastně bojuje.

Konec padesátých a začátek šedesátých let devatenáctého století v Rusku byl spojován s termínem nihilismus. Jeho autorem je Nikolaj Naděždin, který ve své stati «Сонмище нигилистов» popsal nové tendence a směry v ruské literatuře a filosofii své doby, tedy přelomu dvacátých a třicátých let devatenáctého století. Život termínu nihilista v podobě svého literárního hrdiny Bazarova vtiskl až mnohem později Ivan Sergejevič Turgeněv.

Na otázku, co je nihilismus, odpovídá Stěpňak-Kravčinskij: «Это было отрицание, во имя личной свободы, всяких стеснений, налагаемых на человека обществом, семьей, религией».¹⁰ Byl to vyhrocený individualismus, boj za svobodu sama sebe, ke kterému se přidal i boj za osvobození dělnické třídy. Nihilismus šedesátých let devatenáctého století byl radikální formou negace, která odmítala vše, co se nedělo z čistě egoistických pohnutek. Jediná hodnota byla přisouzena rozumu a konání v zájmu sebe sama.

Turgeněvův hrdina románu Otcové a děti Bazarov byl prototypem nihilisty a zároveň ho samotní nihilisté považovali za vzor. Částečně tato postava tedy vycházela z reality, když první nihilisty reprezentovala a částečně realitu zpětně ovlivňovala a dotvářela, když se Bazarov stal definujícím obrazem spíše než pouhým odrazem.

Nihilista hledal osobní štěstí, jehož ideál spatřoval v životě racionálně myslícího realisty. Nepochopení světa, který odmítal, zformuloval do jediné otázky – co dělat? A našel na ni odpověď vyhovující jeho potřebám. Osobní prospěch byl kladen vysoko nad všechno ostatní. V případě nihilismu se sice jednalo o vzpouru, byla to ale vzpoura individuální ve smyslu přizpůsobování společnosti potřebám jednotlivce, či nepřizpůsobování se jednotlivce pravidlům společnosti.

Na stejnou otázku – co dělat? – si socialista revolucionář odpověděl úplně jinak. Vzbouřenec sedmdesátých let devatenáctého století v Rusku si na rozdíl od svého předchůdce nevybral skepsi, ale naději a svůj život zasvětil šíření revoluční myšlenky. Stal se socialistou. Nejvyšší hodnotou revolucionáře tohoto typu je budoucí štěstí ostatních, a tak bez váhání nabízí sám sebe jako oběť. Jeho ideálem je život a především smrt mučedníka a nejvyšším cílem vítězství revoluce.

Na revolucionáře se v tomto okamžiku můžeme dívat prostřednictvím způsobů, jakými svůj odpor proti stávajícímu společenskému řádu vyjadřovali. Odlišné metody boje revolucionářů ze vzbouřence činí buď propagandistu, který se rozhodl bojovat mírnými prostředky, to je agitací, a revolucionáře teroristu, který jako nástupce propagandisty, poučen nepříznivým vyzněním snah svého předchůdce, sáhnul k násilným prostředkům boje.

Revolucionář propagandista na scénu ruských dějin vstoupil na počátku sedmdesátých let devatenáctého století, kdy se cíle domácích i zahraničních revolučních směrů protnuly v jednom hnutí. To svůj počátek spojilo s tak zvaným «хождением в народ». Sami sebe nazývali narodniky již od šedesátých let, ale teprve následující desetiletí znamenalo skutečný průlom z hlediska počtu účastníků revolučního hnutí a jeho rozmachu. V této době vznikaly první pokusy o sblížení vesnice a města, inteligence a bývalých nevolníků. Narodnici chodili přímo za představiteli toho národa téměř mytického charakteru, o kterých toho hodně slýchali, ale jen málokdo z nich byl před začátkem hnutí konfrontován s realitou. Ta byla odlišná od ideálu, který si vysnili. Přesto je srážka s každodenností neodradila od jejich původního úmyslu změnit kurz dějin. Budoucnost Ruska toužili změnit při uplatňování nekapitalistických principů, které jsou podle nich ruskému národu bližší. Možnost dosáhnout tohoto dílčího cíle zapadajícího do většího konceptu rolnické revoluce, ke které chtěli strhnout masy, spatřovali v občině a artělu. Stěpňak-Kravčinskij nadšení mladých revolucionářů vystihuje v duchu svého mýtotvorného souboru črt a revolučních profilů zvoláním samotných propagandistů: «Час разрушения старого буржуазного мира пробил... Новый мир, основанный на братстве всех людей, мир, в котором не будет больше ни слез, ни нищеты, готов уже возникнуть на его развалинах. К делу же! Да здравствует революция, единственное средство осуществления этого золотого идеала!»¹¹

Stěpňak-Kravčinskij revolucionáře propagandistu, který se od teroristy liší pohledem na svět i hodnotami, jež vyznává, a morálními závazky, jimiž sám sebe obtěžkal, charakterizuje takto: «Тип пропагандиста семидесятых годов принадлежал к тем, которые выдвигаются скорей религиозными, чем революционными движениями».¹² Jejich život se spíše než životu bojovníků podobal tomu, který vedli první křesťanští mučedníci. Asketismus a sebeobětování se stalo jejich nejvyšší hodnotou. Revoluci viděl propagandista jako nevyhnutelnost v běhu dějin, které řídil skrytý řád. «Социализм был его верой, народ - его божеством».¹³ Byl poháněn láskou k národu, ale ještě mu chyběla nenávist k vládnímu mechanismu, která se stala hnacím motorem jeho následovníků.

Po roce 1878 a několika ohromných soudních procesech s propagandisty revoluční hnutí vstoupilo do další fáze. A s ním i revolucionář. Ten byl vnějšími okolnostmi přinucen k transformaci. Mohl se buď změnit, nebo zaniknout.¹⁴ (Степняк-Кравчинский, 30). A s ním i odkaz, jehož nositelem revolucionář byl. Ke konci sedmdesátých let dal revolucionář přednost první možnosti.

A tak se objevuje revolucionář terorista. Ani jemu nechyběla víra. Její religiózní charakter ale vymizel a nahradil ho revoluční fanatismus a touha po pomstě. Zemřít pro národ, obětovat se pro budoucnost – tyto hodnoty nezmizely, jen k nim byl přidán dodatek. Terorista počítal se svou vlastní smrtí. Než k tomu ale mělo dojít, hodlal s sebou ke dnu stáhnout co nejvíce těch, v nichž viděl počátek a konec stávající společenské situace, kterou považoval za neúnosnou. S teroristou přichází individuální teror namířený proti konkrétním členům vlády.