Jakub Marek

Abstract

This article examines the concepts of literary history of the two most important representatives of the Czech National Revival – Josef Dobrovský and Josef Jungmann. The beginnings of the process of revival (the last third of the 18th century) included, inter alia, reconstruction efforts for Czech science – especially linguistics, critical historiography and literary history. The history of the Czech nation was an important starting point for the process of national revival, because history could show the greatness and the fame of the Czech nation, which could help in the emancipation process from the Germanic influence. The past of Czech nation was a basis for Revival’s opinions. In the first part of the study, we deal with historiographical works of Josef Dobrovský, the second part focuses on the literary history of Josef Jungmann. There are many differences between these concepts of literary historiography. And therefore in the following section we compare the two concepts, name differences and mention disputes.

Key words

Czech National Revival, historiography, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, literary history

Abstrakt

Tento článek se zaměřuje na koncepce literární historie vypracované dvěma nejvýznamnějšími představiteli českého národní obrození – Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem. První fáze obrození (poslední třetina 18. století) zahrnovala, mimo jiné, snahy o znovuobnovení české vědy – zejména lingvistiky, kritické historiografie a literární historie. Dějiny českého národa se staly důležitým východiskem pro proces národního obrození, neboť právě historie mohla připomenout velikost a slávu českého národa a tím napomoct emancipačnímu procesu namířenému proti germanizačním vlivům. Minulost českého národa byla základem pro obrozenecké idey. V první části studie popisuje historiografické práce Josefa Dobrovského, zatímco druhá část se věnuje literárním dějinám Josefa Jungmanna. Jelikož literárněhistorická pojetí obou těchto vědců vykazují mnoho odlišností, následující kapitola obsahuje jejich komparaci, pojmenovává diferencující znaky a upozorňuje na rozpory.

Klíčova slova

české národní obrození, historiografie, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, literární historie

Úvod

Tento text se bude zabývat pojetím literární historie dvou nejvýznamnějších představitelů českého národního obrození – Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Národní obrození hraje významnou roli při formování novodobého českého národa (konec 18. a začátek 19. století). Literatura má přitom v tomto procesu zásadní postavení, neboť až ona přináší národnímu hnutí obsah. Tato situace je v dějinách jiných literatur poměrně jedinečná – vyplývá ze specifické historické situace, spočívající v národní nesvobodě a s ní související absenci politických institucí a v podstatě i jakéhokoliv kulturního a vědeckého života. Neexistence těchto entit, o které by se jinak národní hnutí mohlo opřít, zapříčinila, že roli „mluvčího“ národního obrození převzala právě literatura. Počátky obrození, spadající do poslední třetiny 18. století, se mimo jiné nesly ve znamení snah o obnovu české vědy. Zejména se přitom jednalo o jazykovědu, kritické dějepisectví a právě literární historii.

Významným východiskem procesu národního obrození byly dějiny českého národa, které měly v této době potenciál ukázat slavnou českou historii, čímž mohly pomoci v emancipačním procesu od germánského vlivu. V minulosti obrození hledalo základ pro svá stanoviska. Významnou roli pro národní obrození tedy zcela zákonitě hrála i nově vznikající česká historiografie.

Literární historiografií se vedle dlouhé řady dalších aktivit zabývali i oba velikáni českého obrození – Josef Dobrovský, největší osobnost první obrozenecké generace, i o generaci mladší Josef Jungmann. Oba autoři zastávají pro dané období zcela zásadní a jedinečnou roli. Dokládá to i fakt, že někteří autoři literárněhistorických prací užívají jejich jména při periodizaci národního obrození (období Dobrovského, období Jungmannovo apod.).¹ Jednou z významných aktivit obou vůdčích osobností národního obrození je přitom i práce literárněhistorická, k níž položili základy, z nichž mohli budoucí badatelé následně čerpat a vycházet.

Dobrovský jako první sepsal české literární dějiny pojaté jako komplexní chronologicky zpracovaný projekt, který zahrnoval informace o jazyce a literatuře od nejstarších dob až po autorovu současnost (Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur; v češtině Dějiny české řeči a literatury).² I Jungmannovi pak můžeme připisovat jisté prvenství – jeho Historie literatury české³ je první takto rozsáhlou syntetickou prací, jejímž základem je soupis veškeré české literární produkce (knižní, časopisecké i rukopisné) a která je psaná česky. V obou případech se jedná o historiografická díla pro českou literární historii zcela zásadní, o jistou prvotní oporu, od níž se bylo lze odrazit k dalšímu vývoji.⁴

Josef Dobrovský

Josef Dobrovský (1753–1829) byl českým filologem (zvl. bohemistika, slavistika),⁵ historikem (politická, kulturní, církevní i literární historie), publicistou, teologem, zabýval se i editorskou a textologickou činností. Byl vrcholným představitelem českého osvícenského racionalismu a kriticismu. České kulturní prostředí ve svých pracích analyzoval za užití světových vědeckých metod. Kontinuálně kriticky sledoval nově vznikající domácí literární produkci, teoreticky se zabýval i prozódií. Velevýznamné je jeho dílo jazykovědné, zaměřené na ustálení spisovné normy českého jazyka. Josef Dobrovský pod vlivem klasicismu požadoval, aby byl jazyk národní literatury kultivovaný a stabilní (slovně i tvarově) a aby byl zároveň přirozený, významově přesný a účelný.

K české literatuře se Dobrovský vyjadřoval jako historik, kritik i teoretik. Vydání jeho Dějin české řeči a literatury (1792) tak předcházela dlouholetá průběžná činnost (viz autorovy monografické studie i drobnější články) a celková materiálová příprava.⁶ Jedná se o první práci na toto téma – literárněhistorické dílo syntetického charakteru, v němž autor reflektuje pouze literární texty psané českým jazykem. Pouze takové totiž Dobrovský považoval za českou literaturu – v jeho koncepci nezávisel pojem „česká literatura“ na hledisku teritoriálním, a nezahrnoval tedy texty, které vznikly v Čechách, ale byly napsány německy či latinsky.

Sám Dobrovský však psal většinu svých textů, Dějiny české řeči a literatury nevyjímaje, německy. Důvod byl prostý: autor nevěřil v úspěch národního obrození, v záchranu českého jazyka. Karel Tieftrunk o něm napsal: „(…) při vší lásce k řeči mateřské neměl Dobrovský, za příčinou smutných národních poměrů své doby, žádné naděje v opětné vzkříšení literatury vědecké. (…) A hle, právě tento muž spisy svými nemálo přičinil k novověkému českému písemnictví vědeckému“ (TIEFTRUN, 1876, s. 114–115). Dobrovského skepsi můžeme ostatně vyčíst i z jeho vlastních slov, které najdeme v závěru jeho Dějin: „Zda nyní všemi těmito novými povzbuzeními, úsilím, podniky a zájmem několika vlastenecky smýšlejících Čechů se česká řeč dříve nebo později povznese k znatelně většímu stupni dokonalosti, než byl onen, jehož dosáhla ve svém zlatém věku za Maxmiliána a Rudolfa II., o tom nechám rozhodnout budoucnosti, protože to závisí na tolika okolnostech, které nejsou v naší moci. Při nařízení, platném od 1780, podle něhož se žádnému Čechu, který není znalý německé řeči, nedovoluje vstup do latinských škol, je to zajisté sotva již možné“ (DOBROVSKÝ, 1951, s. 138–139).

Dobrovský ve svých Dějinách rozebral texty dochované v rukopisné či knihovědné formě a zpracoval je ve chronologickém sledu. Zahrnuty jsou texty napříč historií – od nejstarších dob až po autorovu současnost (druhá verze, která vyšla v roce 1818, je stručnější – nese název Dějiny české řeči a starší literatury a její výklad končí rokem 1526).

První časopisecky vydaný náčrt díla, který vyšel již v roce 1791, nese titul Dějiny české řeči. Jak napovídá již název této původní varianty, v Dobrovského pojetí dějin hraje jazyk podstatnější roli než literatura. To, ačkoli se slovo literatura v jejím titulu již objevuje, platí i pro finální verzi Dějin. Jazyk je pro Dobrovského hlavním nositelem vývojového dění a základním kritériem pro hodnocení kvality a stupně vyspělosti literatury. Ta je zde sledována na základě toho, v jakém stavu je v dané epoše čeština, jaké je aktuálně její společenské uplatnění (zda je čeština mluveným i psaným jazykem nejušlechtilejší a nejosvícenější části národa) a zda je v takovém stavu, že dokáže plnit nejnáročnější funkce. V Dějinách se tak např. zabývá i slovní zásobou. Autor tedy sleduje rozvoj literatury a jazyka jako objektivní proces, který do jisté míry závisí na celkovém historickém dění, vždy s akcentem dění a stavu jazykového. Také periodizace literárních dějin, již Dobrovský používá, vychází z tohoto pojetí.

Vymezil celkem šest období: 1. r. 550 až 900 – doba, kdy se kmen Čechů již oddělil od ostatních západoslovanských kmenů a kdy již měla čeština základní vlastnosti jazyka současného; 2. r. 900 až 1311 – období končící korunovací Jana Lucemburského; 3. řelom 13. a 14. století až r. 1410 – doba od nástupu Lucemburků do doby Jana Husa; 4. období do r. 1520; 5. období do bitvy na Bílé hoře; 6. období do osmdesátých let 18. století. Toto autorovo rozdělení dějin se stalo východiskem i pro řadu budoucích badatelů.

Vzhledem k výše naznačenému jazykovému kritériu je pro Dobrovského nejvýznamnějším obdobím české literární historie rudolfínská doba. Tu označuje za „krásný neb zlatý věk české řeči“ (DOBROVSKÝ, 1951, s. 109) a je pro něj dobou, v níž dosáhl český jazyk dosud nejvyššího stupně svého vývoje (za Rudolfovy vlády u nás mluvila česky šlechta i inteligence a česky se psala i „vysoká“ literatura; jedná se také o období rozšiřování knihtisku a tedy i do té doby nevídaných možností rozšiřování literatury): „Knihařství se šíří v Čechách a na Moravě a jím nyní přicházejí do oběhu duchovní plody starých a nových, domácích i cizích spisovatelů. Celá masa národa je vábena ke čtení a vybízena k přemýšlení. Nejvzdělanější část myslí a píše svobodně“ (DOBROVSKÝ, 1951, s. 109). S přihlédnutím ke stavu jazyka hodnotí Dobrovský kladně také husitské období. Velmi negativně (ve srovnání s pozitivně hodnocenou rudolfínskou epochou) naopak vnímá dobu od bitvy na Bíle hoře až po svou současnost. Toto období vidí jako dobu vylidnění země a přerušení kulturních tradic. V této epoše dochází podle něj k „úpadku české řeči“ (DOBROVSKÝ, 1951, s. 124). I literaturu své současnosti (sklonku 18. století) hodnotil Dobrovský veskrze záporně, neboť český jazyk podle něj nedokázal v této době plnit náročnější požadavky vědy a krásné literatury. Dobré vyhlídky nespatřoval ani v budoucím vývoji českého jazyka a literatury. Čeština pro něj byla takřka mrtvým jazykem a byl toho názoru, že postavení jazyka i kultury se může změnit jen společně se změnou společenské základny. Přitom zatím neviděl žádné signály, které by takovou změnu naznačovaly.

Funkcí studia historie bylo podle Dobrovského uvědomit si současný stav vzdělanosti a literatury (a příčin, proč tento stav nastal) a také poznat literární dědictví, které by v ideálním případě mohlo vést ke zvýšení kvality nové literární produkce. Toto své pojetí realizoval Dobrovský právě svými Dějinami české řeči a literatury.⁷

Podstatná byla pro Dobrovského pojetí i objektivní pravda. Dějiny se proto snažil „očistit“ od všech neúplných pravd, legend a smyšlenek (viz jeho spory o Rukopisy či některé legendy) a nezdráhal se být ve své literárněhistorické práci jakkoliv kritický.

Josef Jungmann

Josef Jungmann (1773–1847) byl o dvacet let mladší než Dobrovský. Pole jeho působnosti zahrnovalo jazykovědu, literární historii, teorii i kritiku, publicistiku, vlastní básnickou tvorbu a významná je také jeho překladatelská činnost. Byl hlavní osobností vlasteneckého okruhu, jenž formoval program jazykově české národní kultury. Pro úspěch národního obrození je zcela zásadní vydání jeho Slovníku česko-německého (Slovník česko-německý 1–5, vycházel v letech 1834–1839.), jímž prezentoval lexikální bohatost češtiny, která díky ve Slovníku zaznamenané slovní zásobě mohla obstát i v nejnáročnějších komunikačních situacích. Jungmannovu literárněhistorickou práci lze brát jako nezbytný doplněk k jeho slovníku, neboť lexikografická práce by bez důkladné znalosti česky psané literatury nebyla dost dobře možná.

Historie literatury české, základní syntetické literárně historiografické dílo Josefa Jungmanna a první česky psaná práce svého druhu, vyšla v roce 1825, v přepracované podobě pak v roce 1849 a její podtitul zněl Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Jak je již patrno z názvu, dílo je založeno na soupisu české literární produkce (rukopisné, knižní i časopisecké) a vedle toho pojednává v každém ze šesti oddílů o historii, vzdělanosti, stavu jazyka a slovesnosti. Úvodní kapitoly tak čtenáři přinášejí „krátkou historii národu, osvícení a jazyka“ (tak zní i druhý podtitul díla).⁸

Jungmann tedy na rozdíl od Dobrovského bral v potaz i chronologii literárního procesu jako takového a zabýval se i tím, jaké souvislosti měla literární tvorba s dobovou společenskou situací.

Exponována je zde česká literatura od počátků až do Jungmannovy současnosti. Jungmann, stejně jako Dobrovský, rozlišuje šest vývojových období: první období u něj trvá od nejstarších dob po vymření Přemyslovců (1306), druhé končí dobou Jana Husa (1311–1409), třetí rozšířením knihtisku (1526), čtvrté Bílou horou (1527–1620), páté trvá od Bílé hory do „uvedení němčiny ve školách a kancelářích“ (1621–1774), šesté období pak končí až v Jungmannově současnosti (1775–1846).

Jako nejkrásnější období vývoje české literatury hodnotí autor dobu nejstarší, tedy epochu raného křesťanství a původního českého básnictví, do níž byla datována i rukopisná falza. Jednalo se podle něj o věk „převyšující všecko, což v potomních časích až do obnovení literatury složeno“ (JUNGMANN, 1849, s. 15). Kladně pak posuzuje i svou současnost, která se podle něj kvalitou své literatury onomu vrcholnému dávnověku blíží či jej dokonce rozmanitostí a kvantitou („hojností plodů“) převyšuje (JUNGMANN, 1849, s. 360). Hlavním znakem období nové české literatury (od roku 1774) je pro Jungmanna utváření nového básnického a vědeckého jazyka, v němž spatřuje velký potenciál a naději: „(…) básnictví české v té době znamenitě postoupilo, obsáhši všecky téměř druhy a formy Evropanům obvyklé“ (JUNGMANN, 1849, s. 360).

Nejkladnější hodnocení tedy Jungmann přisuzuje dvěma obdobím: své současnosti a době nejstarší české literatury. Pokud si uvědomíme, že ve druhém případě jde o dobu, o níž se autor domníval, že je dobou vzniku rukopisných padělků (které ve skutečnosti vznikly v době Jungmannově), vidíme, že Historie směřuje ze všeho nejvíc k vyzdvihování kladů literatury současné.

Literaturu Jungmann vidí jako zrcadlo myšlení a charakteru národa. Každá národní literatura má podle něj osobitý charakter, který je vytvářen povahou národního osudu. Dějiny Jungmann staví především do služeb soudobého obrozeneckého úsilí. Obraz vývoje literatury, který je v Historii utvářen, poskytuje soudobé literatuře jisté historické zakotvení a jejímu dalšímu vývoji dává naději a podporu.

Druhé vydání Jungmannova historiografického díla vyšlo až po autorově smrti (1849). Redaktorem byl V. V. Tomek a dílo obsahovalo značně rozšířený bibliografický soupis. Tato konečná verze pak hrála významnou roli pro další směřování české literární historie. Až do poloviny 70. let 19. století⁹ byla pro ni základním faktografickým východiskem, přičemž nové poznatky o starší literatuře vycházely většinou jen jako dodatky a opravy této Jungmannovy práce.

Srovnání obou pojetí, odlišnosti a spory

Prvním, na první pohled zřetelným rozdílem mezi Dobrovského Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur a Jungmannovou Historií literatury české je v jazyce. Dobrovský napsal své dějiny německy, neboť k záchraně češtiny byl ještě skeptický. O generaci mladší Jungmann již spatřoval pevné základy, které připravila generace buditelů okolo Dobrovského, a na úspěch obrození se díval již s optimismem. I proto je jeho historiografické dílo již v češtině.

Oba autoři zahrnuli do svých historiografických děl literaturu od nejstarších dob až po svou současnost a relativní shodu Dobrovského s Jungmannem nalezneme i v její periodizaci. Dobrovský jako první vymezil šest vývojových období (viz výše), stejný počet pak použil i Jungmann. Toto rozdělení bylo pak inspirací i pro další badatele – obdobnou periodizaci najdeme i u Šafaříka či Šembery.¹⁰

Podstatný rozdíl můžeme shledat v míře „vědeckosti“ prací. Zatímco Dobrovský píše dějiny v duchu osvícenství, u Jungmanna převládá nacionálně romantický historismus. Dobrovský využívá pod vlivem osvícenství striktně vědecké, racionální a objektivní metody, v Jungmannově pojetí převládají nad vědeckostí obrozenecké snahy. Jungmann se sepsáním dějin spíše snažil zbavit národ pocitu méněcennosti a skrze minulost upevnit hrdost národa, z čehož nutně pramení i jeho více či méně závažné zkreslení minulosti ve prospěch současnosti.

Konkrétním příkladem toho může být rozdíl v popisu prvního období. Dobrovský hodnotí tuto dobu negativně: český národ byl ještě národem nevzdělanců, čemuž odpovídal i jeho jazyk a literatura. Naopak Jungmann tento dávnověk vyzdvihuje a označuje za „nejpěknější periodu“ a Čechy této doby za „národ prostý, pracovitý, hostinný, upřímný a věrný, vojny nehledající, ale v obraně sebe mužný, udatný, krádeže nenávistný, veselý, zpěvu milovný“ (JUNGMANN, 1947, s. 23). Tento zjevný rozpor mezi oběma autory je nepochybně způsoben odlišnou oporou o dobový textový materiál. Zatímco Dobrovský neměl k dispozici žádné literární doklady, které by ho mohly vést k pozitivnímu hodnocení daného období, Jungmann se ve svém hodnocení opíral o texty z rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tyto textové zdroje pro něj byly v tomto ohledu zcela zásadní, a to bez ohledu na jejich pravost.

S tím ostatně souvisí i fakt, že oba autoři hodnotí rozdílně také literaturu své současnosti. Dobrovský ji spojuje se situací pobělohorskou (a hodnotí tedy negativně), Jungmann naproti tomu současnou produkci velmi oceňuje a považuje ji za jeden z vrcholů dosavadního vývoje.

V hodnocení některých etap se však Jungmann s Dobrovským přeci jen shodují. Obdobně oba autoři vidí zvl. dobu veleslavínskou (rozkvět jazyka) a baroko (úpadek). U obou autorů hraje nejpodstatnější úlohu při hodnocení zkoumaných skutečností jazyk. Dobrovský sleduje výhradně stav jazyka (včetně jeho stavu v odborné literatuře), u Jungmanna však v tomto ohledu přeci jen převažuje opět hledisko obrozeneckých snah. Vidět to můžeme na hodnocení současné české literatury. Dobrovský hodnotí novou českou literaturu veskrze negativně a k jejímu dalšímu vývoji je spíše skeptický. Jungmann na druhé straně hodnotí soudobou literaturu pozitivně a naději spatřuje i v jejím budoucím směřování. Pro Jungmanna byla zkrátka ze všeho nejdůležitější současnost – té měla sloužit i historie.

S tím souvisí i do jisté míry rozdílný pohled obou autorů na rudolfínskou dobu. Ta byla pro Dobrovského zlatým věkem, jednoznačným jazykovým vzorem a opozicí k negativům češtiny na sklonku 18. století. Josef Jungmann uznával, že se jednalo o období rozkvětu češtiny, a klady této epochy si uvědomoval, zároveň však pro něj byly nedostatečné – jejich omezenost by podle něj brzdila další rozvoj současné české literatury a kultury.

Odlišnosti mezi pojetími literární historie u Dobrovského a Jungmanna můžeme sledovat nejen komparací jejich historiografických děl z dnešní perspektivy. Rozdíly byly totiž patrné již za jejich života. Ve 20. letech 19. století se Dobrovský a Jungmann, respektive oba autoři jakožto představitelé dvou po sobě následujících generací, dostali do vyhrocených sporů. Rozepře mezi mladší „jungmannovskou“ generací a staršími badateli, jejichž čelním představitelem byl Dobrovský, byly motivovány zejména dvěma aspekty: tyto dvě generace se nemohly shodnout na tom, jakou roli má hrát v české kultuře tradice, a jak by měl vypadat estetický kánon.

Dobrovský odmítal tendence jungmannovců, podle nichž měla být veškerá národní kultura založená na české jazykové bázi. Odporovalo to jeho humanitním ideálům všestranného rozvoje člověka, respektive tyto tendence stavěly jednostranně (jazykově) pojatý národ nad veškeré ideály osvícenství, humanismu i objektivní pravdivosti. Nejmarkantněji se nám tento spor ukazuje v případě Rukopisu zelenohorského, který Dobrovský označoval za falzum.¹¹ Tvrdil, že se jedná o podvrh, jenž má jen na základě lži vytvořit obraz českého dávnověku, a to takového, jaký se hodí soudobým vlasteneckým aktivitám. Jungmannovci naopak pravost rukopisu za každou cenu bránili. Z obdobných důvodů kritizoval Dobrovský i Jungmannovu Historii literatury české. Ve své recenzi se pozastavoval nad rozporem mezi ideovou koncepcí díla a dobovým stavem vědeckého poznání.¹²

Zatímco Dobrovský (a obrozenci jeho generace) se snažil vetknout literární i jazykové tvorbě jistá pravidla, Jungmann a jeho stoupenci byli naopak spíše proti jakýmkoliv pravidlům, která by autora literatury svazovala, a bojovali za volnost uměleckého projevu. Jungmannovci neviděli jazyk jen jako konvenční entitu, kterou se lze ve společnosti dorozumět, ale jako jistou energii, která dokáže vytvářet neustále nové hodnoty. Na základě toho se mezi jungmannovci objevily snahy o tvorbu vysoké, exkluzivní poezie, založené na výrazné básnické aktualizaci, novosti a neobvyklosti.¹³ Také Dobrovským navrhovaný přízvučný verš byl pro mladší generaci obrozenců příliš jednoduchým a prozaickým. Nahradit jej proto měl verš časoměrný.

Pro svůj vědecko-kritický přístup byl tak Dobrovský druhou generací českých obrozenců označován za „odrodilce“. Oficiální vlastenecká společnost jej nepovažovala za vlastence, Dobrovský pro ně byl spíše jen „slavizujícím Němcem“. Tento pohled na osobnost Josefa Dobrovského pak v české společnosti přetrvával až do závěru 19. století, kdy k ní česká kultura (v čele s T. G. Masarykem) zaujala konečně střízlivější a odpovídající postoj. Společenská debata o smyslu českých dějin, které se vedle T. G. Masaryka účastnil i J. Pekař či později např. E. Chalupný, pak přinesla i přehodnocení přeceňované úlohy Josefa Jungmanna v národním hnutí.

Jakub Marek vystudoval bohemistiku na FF UK, nyní studuje učitelství českého jazyka a literatury na téže fakultě a aktuálně se zabývá zejm. českou toponymií v kontextu kognitivní etnolingvistiky.

Literatura

BALAJKA, B. a kol.: Přehledné dějiny literatury 1. Praha: SPN. 1970.

Dějiny české literatury II: Literatura národního obrození. Praha: Nakladatelství ČSAV. 1960.

DOBROVSKÝ, J.: Dějiny české řeči a literatury. přel. B. Jedlička. Praha: Československý spisovatel. 1951.

JUNGMANN, J.: Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Praha: České museum. 1849.

JUNGMANN, J.: Krátká historie národu, osvícení a jazyka. Praha: Sfinx. 1947.

KŘÍSTEK, V.: Kritéria periodizace českého jazykového vývoje. In: Slovo a slovesnost 37. 1976, č. 3, s. 177–183.

Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 1 (A‒G). Praha: Academia. 2000.

Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 2/I (H‒J). Praha: Academia. 1993.

MECLOVÁ, V. – VANĚK, V. a kol.: Slovník českých spisovatelů, Praha: Libri. 2005.

NÜNNING, A. (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host. 2006.

TIEFTRUNK, K.: Historie literatury české. Část druhá od roku 1620 až do r. 1875. Praha: náklad Dr. Grégra a Ferd. Dattla. 1876.

VODIČKA, F.: České obrození jako problém literární. In: Slovo a slovesnost 10. 1948, č. 1.