Eliška Jiráňová

Abstract

This study deals with the topic of chronicle novel. At the beginning, there is explained the term chronicle novel and various conceptions. Then follows the profile of Dobrica Ćosić and Väinö Linna (authors chosen for excerption), short introduction of their pieces and description of action of their novels. The pieces are examined with due regard to action (both taking into account the historical situation at the time, the family and human situation) and characters; then follows spatiotemporal concept of the novels. Throughout the work, the novels are subject to comparison and the author tries to find out, what these novels have, despite the fact of area and conditions of origin, in common and what makes them different.

Keywords

novel, chronicle novel, Dobrica Ćosić, Väinö Linna, Serbia, Finland, comparison

Důvodem pro sepsání této práce bylo (a je) studium srbské a finské literatury a hledání spojitostí mezi těmito na první pohled vzdálenými národními literaturami vznikajícími v rozdílných areálech. Sekundárním důvodem byla také absence studií na téma srbských a finských paralel v literatuře; existuje jen minimum prací, pokud nebudeme brát v potaz práce věnující se vlivu Vuka Stefanoviće Karadžiće na básníka finského národního obrození Johana Ludviga Runeberga.¹ Při bližším zkoumání zvolených románů vyšlo najevo, že mnohé rysy jsou podobné či až společné (alespoň co se týče vybraných dvou excerpovaných románů). Oba státy pojí obdobná historická zkušenost, kdy daný národ žil po dlouhá léta pod područím jiného státu; svým způsobem je pro ně společné i odcizení se vládnoucím elitám a diametrální rozdílnost pojetí vesnického a městského života. Společným rysem je také pokus o uchování tradičního způsobu života, odolávání modernímu a nastupujícímu pojetí nově vznikající vzdělané, proevropsky a politicky zaměřené generace, pro kterou je však typické i hledání vlastního místa ve společenském systému a ve světě jako takovém. Oba autoři podrobení zkoumání, Ćosić i Linna, jsou tradičními představiteli románové kroniky v dané literatuře, jejich volba tedy byla nasnadě. Románová kronika v srbském a finském prostředí hraje významnou roli, protože se zaměřuje nejen na historické téma, ale také na sociokulturní aspekty života, dění ve společnosti, vztahy či názory jednotlivých představitelů atd. a předkládá tedy čtenáři komplexní pohled na dané období. A právě to je úlohou románu, který by měl podat totální obraz světa. Navíc díla obou autorů jsou považována za jedna z nejhodnotnějších děl dané národní literatury; proto nelze vybraným románovým kronikám upírat jejich význam.

Na úvod je třeba definovat pojmy, které se týkají problematiky a které budou v práci užívány. Pojem kronika, který vychází z řeckých slov chronos a chronika (tedy čas a věci časové), označuje žánr typický pro středověkou literaturu, kdy jsou dané jevy zapisovány dle časové osy; pokud se však na kroniku budeme dívat širší optikou, můžeme tak nazvat všechna díla beroucí v potaz časovou osu.

Literární vědec Ivo Pospíšil, odborník na románovou kroniku, se tomuto žánru věnuje již od dob svých studií.² Zpracoval materiál několika národních literatur a upozornil na to, že „hybatelem tohoto literárního tvaru je obecně platný rozpor žánru a jeho metody: napětí mezi nimi se vybíjí také tím, že metoda a žánr koexistují v kontrastním propojení“ (POSPÍŠIL, 2010, s. 62–63). Definoval čtyři typy kroniky, které však mají společný základ, obdobné vidění světa; jednotlivé typy jsou podrobněji rozepsány v díle Labyrint kroniky (POSPÍŠIL, 1986, s. 20).

Heslo románová kronika můžeme nalézt v mnoha slovnících či encyklopediích, např. v Lexikonu literárních pojmů (PAVERA – VŠETIČKA, 2002, s. 308) či v Encyklopedii literárních žánrů (MOCNÁ – PETERKA, 2004, s. 693), kde je románová kronika popisována jako skladba románového typu, která sleduje události určitého (uzavřeného) subjektu, tedy rodu, rodiny či např. vsi, v určitém chronologickém čase – a právě chronologičnost je důležitá. Mohou se však vyskytovat vedlejší děje či odbočky od hlavního děje – obojí doplněné o popis postav, prostředí apod. Oba zdroje však uvádí, že hlavním cílem je postihnutí zvoleného časoprostoru a zaznamenání jeho proměn v čase.

Jak však vnímat románovou kroniku? Milan Pokorný (2002, s. 7) uvádí, že existují dva přístupy, tedy že lze románovou kroniku pokládat za variantu žánru románu nebo za samostatný žánr. V českém prostředí převládá vnímání románové kroniky jako žánru, což můžeme ilustrovat např. prací Iva Pospíšila věnující se románové kronice; tyto tendence však můžeme vidět i u některých mladých literárních badatelů, např. v práci Jitky Paškové (2011). Nicméně Pospíšil si všímá i změn žánru – v některých případech jsou zachovány základní signály žánru (jako např. kronika jako dílo letopisce), ale dochází zároveň k rozpadu kronikální pulzace (do syžetu dané lokality je „vtaženo“ i světové dění [POSPÍŠIL, 1984, s. 49–50]).³

Románová kronika patří mezi nové druhy románu, které se objevily již na sklonku 18. století; k expanzi tohoto žánru však došlo až během 20. století (POSPÍŠIL, 2014, 44–45). Románovou kroniku jako takovou Ivo Pospíšil vnímá jako útvar na pomezí autobiografického románu a memoárů. Problematické může být vnímání románové epopeje vs. románové kroniky – obojí se totiž jeví velmi podobně, oba žánry je možno srovnávat. Nicméně lze však rozdíl vidět v tom, že stavebním kamenem románové epopeje může být románová kronika; logicky však není možné zvolit opačný postup (POSPÍŠIL, 1986, s. 24–28). Dále Ivo Pospíšil uvádí také pojem generační kronika, v níž je osud rodiny jádrem románu, a právě tento osud zrcadlí společenské dění a proměny (POSPÍŠIL, 1984, s 51).

Označení románová kronika nemá platnost pevně fixovaného termínu a lze sem tedy zařadit díla, která se v mnohém překrývají s podobně dosud nevyjasněnými pojmy (nap. román-řeka, cyklický román). Navíc do tohoto žánru, kvůli nedostatečnosti a neúplnosti charakteristiky, mohou být řazena i díla, jejichž autoři je sami jako kroniky neoznačují – např. dílo Saltykova-Ščedrina (VLAŠÍN, 1977, s. 326). Problém však také může být v tom, že v dané literatuře románová kronika existuje, ale byla však na základě různých kritérií řazena k jiným typům (POSPÍŠIL, 1983, s. 16–17). Tolik tedy alespoň v krátkosti o žánru a jeho specifikaci.

Výše uvedené, tedy nejasné zařazení díla do kategorie románové kroniky, však nehrozí u děl vybraných pro komparaci v rámci této práce. Jak dílo Dobrici Ćosiće, tak Väinä Linny je exemplárním příkladem žánru románové kroniky. Oba zkoumané romány pronikají za hranice dané vsi a rodu, jádrem příběhů ale zůstávají osudy ústředních aktérů (ovlivněné soudobým děním v daném geopolitickém uskupení, ale i děním světovým). Toto je patrné zejména v románu Dobrici Ćosiće, ve kterém je patrné výraznější zaměření na členy rodiny a ve kterém je více upozaděno ostatní dění, na rozdíl od Väinä Linny.

Pro lepší porozumění románům je třeba uvést alespoň základní informace o autorech. Dobrica Ćosić, účastník národněosbovozeneckého boje⁴ v roce 1941, kritizoval v roce 1968 poměry v Kosovu a upozorňoval na krizi v oblasti, následně (jak to sám označuje), začalo jeho disidentské období, kdy však nebyla omezena jeho literární činnost. Na krátkou chvíli působil i jako prezident Svazové republiky Jugoslávie (1992–1993), je považován za jednoho z tvůrců nové srbské národní ideologie. Právě v románu Kořeny (1957) popisuje na pozadí bohatého selského rodu dramata společenského a rodinného života Srbska na konci 19. století (DOROVSKÝ – DOROVSKÁ, 2001, 106–107). Dobrica Ćosić tímto románem započal tvorbu cyklu románů, které všechny dohromady tvoří romantizovanou historii srbského národa (DERETIĆ). Stejně jako Dobrica Ćosić měl i Väinö Linna⁵ osobní zkušenost s druhou světovou válkou (konkrétně s tzv. pokračovací válkou⁶ v letech 1941–1944), zkušenosti z vrcholné politiky však neměl a nikdy se politicky neangažoval. Během války si však zaznamenával útržky dění a vzpomínky. Tyto skici z válečného života se však nikdy nepodařilo vydat, proto se Väinö Linna rozhodl pro románovou tvorbu – prvním počinem bylo dílo Neznámý voják. Přestože Väinö Linna napsal pouze čtyři romány, mnozí Finové jej označovali za legendu již během jeho života (zemřel v roce 1992), která určila vývoj finské prózy v 50. a 60. letech 20 století. Pro jeho dílo je typický otevřený antimilitarismus a pacifismus, pro nějž bývá někdy srovnáván s E. M. Remarquem (HARTLOVÁ – ČERNÍK, 1998, s. 300–301). Pro tuto práci je však stěžejní jeho dílo Pod Severkou – román je třídílný a vyšel krátce po vydání Kořenů – jednotlivé díly vyšly v roce 1959, 1960 a 1963. Popisuje osudy rodiny Koskelů od konce 19. století, tedy dobu stejnou jako Ćosićovy Kořeny, pokračuje ale mnohem dále, třetí díl zasahuje až do počátku 50. let 20. století. Oba autoři byli za svá díla oceněni cenami, Väinö Linna získal Cenu Severské rady pro literaturu (1963), Dobrica Ćosić Literární cenu NIN (1954).

Pro oba romány je důležité, že sledují osudy rodiny v proměnách času. Jak uvádí Krejčí (2014, s. 250) k románové kronice: „Rodinu, která tímto obdobím prochází, autor jednoznačně pojímá jako rodinu typickou pro danou společnost. V průběhu vyprávění je zvýrazněn moment úpadku, který spojuje úpadek rodiny a konec dějové linie. Úpadek rodiny není dán úpadkem materiálním, ale spíše postupným zánikem určitých společenských rysů, které rodinu řadily k příslušnému typu.“

Co se týče časové kontinuity, je striktně posloupně dodržována pouze v románu Linny, kde není vyprávění prostoupeno dalšími časovými liniemi a nevyskytují se zde historické exkurzy. Ćosić však syžet prostupuje dalšími dějovými linkami, narušuje temporalitu, dílo je vystavěno na principu asociace, je protkané retrospektivními epizodami (např. když otec Aćim vzpomíná na svého syna Vukašína, jak synovi financoval studium a jak se k němu choval, když byl mladý, nebo pobyty jeho druhého syna Djordjeho v Bělehradě, který zde vyhledával milostná dobrodružství).

Syžet děl je, až na výjimky, nedramatický a je volně složený a propojený z příběhů, které se odehrávají ve stejném prostoru a čase. Vzhledem k širokému rozpětí času (typicky po několik generací) lze polemizovat, zda lze stanovit jedinou hlavní postavu celé románové kroniky. Je však možné stanovit tzv. ústřední postavu (případně ústřední postavy) románu, tedy takové, kterých se týká většina děje a které do něj významněji zasahují. V románu Kořeny bychom takto mohli uvažovat o postavách Aćima Katiće, jeho syna Djordje a snachy Simky, v románu Pod Severkou tvoří ústřední postavy Jussi Koskela a jeho syn Akseli a Aleksi, případně i krejčí Halme. Jak je však již uvedeno výše, s ohledem na rozličnost a sestavení jednotlivých příběhů postav do románového celku i s ohledem na velké časové rozpětí nelze ani v jednom z románů stanovit jedinou hlavní postavu. Můžeme však polemizovat s Mocnou, podle které se nejedná o ústřední ani hlavní postavy, ale spíše komparz doplňující děj jako takový; navíc dle jejího pojetí se jednotlivé postavy vůbec nevyvíjí (MOCNÁ – PETERKA, 2004, s. 594). Pokud se zaměříme například na Akseliho Koskelu, na počátku románu vystupoval jako poslušný syn, postupně se však před očima čtenáře proměnil ve vzpírajícího se potomka a horlivého socialistu, a nakonec od myšlenky socialismu ustoupil a upřednostnil klidný rodinný život. Jeho postava je důkazem rozvoje postavy, nicméně Väinö Linna se postavám nevěnoval po psychologické stránce a nemůžeme tedy sledovat vnitřní monology a myšlenky tohoto hrdiny, ani dalších postav v románu.

Pokud bychom se ve stručnosti zaměřili na dění v obou románech – s ohledem na životy členů rodiny, ne na politiku a historické dění – je následující:

• Ústředním motivem Kořenů je spor dvou rodů, Katićů z Prerova a Tošićů, tedy radikálů a liberálů. Dobrica Ćosić děj umístil do druhé poloviny 19. století a přelomu 19. a 20. století – v tomto období se odehrály mnohé pro Srbsko důležité historické události. Kořeny navíc popisují nejen historické proměny, ale také společenské, ekonomické a politické souvislosti. Na počátku románu je umístěn kronikářský zápis Nikoly, sluhy radikálního a bohatého sedláka Aćima Katiće, Ćosić se věnuje dopodrobna životu Katićů, zejména Aćima, jeho syna Djordje a snachy Simky, kteří se již 15 let potýkají s problémem nemožnosti počít dítě. V menší míře se román věnuje druhému synovi Aćima Vukašínovi, vzdělanci a světoběžníkovi, který si i přes nesouhlas otce prosadil sňatek s dcerou jeho politického nepřítele, liberála Tošiće. Problém Djordjeho a Simky nakonec dospěl ke zdánlivě šťastnému konci – narodil se jim sice syn Adama, ten však není Djordjeho vlastní krve. Na konci románu Simka umírá a sluha Nikola odchází od rodiny Katićů a opouští Prerovo.

• Román Pod Severkou se zaměřuje primárně na osudy rodiny Koskelů ze vsi Pentikulma. První výraznou postavou je otec rodiny, Jussi Koskela – torppar, který si vlastními silami vybudoval hospodářství, když vyklučil močál. Další generaci zastupuje jeho syn Akseli; oba s otcem bojují proti otročení na panských statcích a proti postupnému omezování vlastnění půdy, které prosazuje církev. Třetí generaci rodiny zastupují potomci Akseliho a jeho ženy Eliny. Třídílný román se věnuje historické a společenské události Finska od konce 19. století až po 50. léta 20. století.

Pokud bychom se zaměřili, alespoň v krátkosti, na historické podloží zaznamenané v románech, jedná se o následující:

• v románu Pod Severskou je historie mnohem více patrná a je vidět, jak moc ovlivňuje život na vsi. Od konce 19. století se setkáváme se vzpourou torpparů proti otročení na panském hospodářství, ⁷ atentátem na ruského generála Bobrikova – zástupce ruské moci ve Finsku, ⁸ finskými volbami; následují události vedoucí k první světové válce, rozdělení společnosti na rudé a bílé⁹ a občanská válka (2. díl románu). Následuje dění až po druhou světovou válku (ve 3. díle románu) a popis prvních poválečných let.¹⁰

• Dobrica Ćosić se věnuje období knížecího Srbska, od Karadjordjova povstání proti osmanské nadvládě¹¹ přes dělení společnosti na přehnaně bohaté, kam právě spadají i Katićové, a znatelně chudší, až po tyranii z vlastních srbských řad (čímž Ćosić myslí vládu Obrenovićů¹²), která vyvrcholila atentátem na knížete Michala roku 1868. Román je tedy zaměřen na druhou polovinu 19. století v Srbsku.

Oba autoři velice dobře reflektují postupné rozvrstvování společnosti na bohatší a chudé, a to i s ohledem na politickou (případně církevní) příslušnost. Různé vrstvy společnosti jsou konfrontovány, pokaždé však z jiného pohledu. Román Kořeny líčí společnost z pohledu bohatého a vlivného sedláka, pro kterého není nic problematické a vše lze zařídit, román Pod Severkou zase nabízí pohled chudého torppara, který se sám vlastními silami musel propracovat na hospodáře a musí neustále čelit tlaku druhých na získání jeho majetku. V obou dílech jsou však vůči sobě postaveny protipóly a sledujeme, jak se s tím jednotlivé postavy vyrovnávají.

Rozdílně je v dílech pojata pozice vypravěče. Zatímco Väinö Linna zvolil pro svůj román nezaujatého vypravěče, který vše líčí v er-formě a nezasahuje nijak do děje ani nepředkládá vlastní myšlenky, Dobrica Ćosić postupuje odlišně. Ćosićův vypravěč mnohdy nechává promlouvat další postavy: několikrát totiž můžeme text číst z pozice Simky či Aćima. Ti nabízí čtenáři svůj pohled na situaci a své myšlenky, odhalují před ním své nitro, můžeme sledovat jejich vnitřní pochody, a tedy i částečný vývoj postav. Linnův vypravěč je objektivní, nehodnotí, ovšem Ćosićův vypravěč mnohdy ustupuje a nechává částečně rozvíjet psychologii ústředních postav, a to i pomocí narace v ich-formě. Dalším rozdílem je, že Väinö Linna se v podstatě nevěnuje ženským postavám, jejich nitru, snům, myšlenkám či touhám. Naproti tomu Dobrica Ćosić neváhá zprostředkovat svět viděný ženskýma očima. V Linnově díle jsou ženy brány a vnímány jako bytosti stojící neochvějně po boku muže (což je samozřejmě i srbská vize), nicméně ženám, jejich touhám a myšlenkám není dán takový prostor, který jim nabízí Dobrica Ćosić. Pokud bychom se na věc dívali z hlediska genderových rolí, ženy jsou vnímány jako hospodyně a muži jako živitelé rodiny. Z hlediska mezilidských vztahů a sexuality se oba autoři neostýchají a popisují milostná vzplanutí, a to i z ženského pohledu – právě Dobrica Ćosić popisuje Simku jako ženu, která se snaží vzepřít konvencím, je sebevědomá, snaží si stát si za svým názorem a neostýchá se ani sexuality. Podobné pojetí bychom však v románu Väinä Linny hledali marně.

Pokud se zaměříme na prostor románů, v obou hraje hlavní roli vesnice, do které se však vměšuje mimovesnický prvek. Na počátku románů se seznamujeme s určitou lokalitou, konkrétně s finskou Pentikulmou a srbským Prerovem; celý syžet se odehrává v tomto prostředí, prolínají se do nich však prvky z jiného prostředí. V Linnově románu lze cizí prvek spatřovat v postavě nového faráře, který do vsi nastoupí po smrti svého předchůdce. Nejprve přijede sám, později se k němu připojuje i jeho žena, která je ještě více ovlivněna městem (Helsinkami) a oba se postupně snaží nastolit nové pořádky související s národním obrozením a odmítáním všeho nefinského (z čehož také pramení jejich nechuť ke švédskému baronovi, o jeho postavě viz níže). Částečně lze také spojení vesnice s městem vidět v postavě krejčího Halmeho, pro ves pokrokového a horlivého socialisty, který je zapálený do politiky a socialistickou ideu přicházející z Ruska. Cizí prvek můžeme spatřovat i v postavě švédského barona, který de facto ves ovládá a zčásti i vlastní, slouží mu torppaři, ale lidé ze vsi se proti němu bouří, a to formou odporu ke švédštině a všemu švédskému. Stejné prvky lze vidět i v Kořenech, kde kontakt s jiným státem reprezentuje Vukašín, který se vrátil do vlasti ze studií ve Francii a který se pohybuje v prostředí městské bělehradské elity, stejně jako jeho žena a tchán. Jako u románu Pod Severkou, i v Kořenech je patrný neútěšný osud národa pod područím jiného státu – v srbském případě Osmanské říše – který se na konci 19. století ještě neosvobodil z tureckého jha. Prvek města zaznamenáváme ještě v momentu, kdy Aćim Katić vyráží do Bělehradu, aby se tam setkal se svým úhlavním sokem, politikem Tošićem, tchánem syna Vukašína. Naopak Djordje, Aćimův druhý syn, reprezentuje osobu typicky vesnického sedláka, který by sice rád splnil otcovo přání – dát rodu dědice – avšak není toho schopen (tato skutečnost trápí i jeho ženu Simku, kterou Djordje už dávno nemiluje, podvádí ji, což ona nakonec vyřeší lstí a syna, který Djordjeho není, nakonec za jeho potomka a následovníka rodu prohlásí). Přestože Janáčková tvrdí, že pro románovou kroniku jsou typické statické a podrobněji nevykreslené postavy (JANÁČKOVÁ, 2012, s. 9), můžeme s ní nesouhlasit na základě výše uvedeného, přičemž je nutno vzít v potaz, že nejsou popsány všechny ústřední postavy vystupující v románech. Lze tedy říct, že pokud bychom klasifikovali postavy dle těchto měřítek, mnohé jim neodpovídají, ba i rozporují toto tvrzení. Postavy jsou totiž propracované a zasahují do děje či jej přímo ovlivňují.

V obou románech sledujeme také mezigenerační konflikt. Mladá nastupující generace, reprezentovaná Akselim Koskelou a Vukašínem Katićem, resp. Djordjem Katićem, se vyznačuje odlišným světonázorem, než jaký měla předchozí generace. Zatímco rodiče této nové generace vystupují jako tradiční archetypy tehdejší doby, synové se vyznačují sociální angažovaností, svobodou myšlení, případně vzděláním, čímž se v mnohém od předchozí, ještě velmi konzervativní, generace liší, a také své pozice brání. To můžeme sledovat zejména u postavy Vukašína, který velmi tvrdohlavě odporuje otci – přestože je zčásti tradiční a sedlácký syn, je evropsky vzdělaný, odmítá otcův dlouholetý spor s politickým sokem Tošićem a i za cenu doživotní neshody s otcem prosazuje svůj názor. Navíc oba autoři na tomto příkladu nové generace národa ilustrují, že tato generace musí při budování vlastního života brát ohledy na „dluhy“ předchozích pokolení – to je ukázáno jak na sporu Katićů a Tošićů, který je přenášen na Vukašína Katiće, tak na dluzích Akseliho Koskely, který je zdědil po svém otci, který byl nucen vykoupit močál, aby jej mohl vyklučit, vysušit a vystavět hospodářství.

Jak je vidět, romány se věnují komplexně životu a společnosti doby v nich popisované, a to na prostoru vybraných vesnic; zaměřují se i na sociální, etickou a psychologickou problematiku, kdy pomocí postav podávají totální svědectví o životě a společnosti tehdejší doby. Oba vnímají, jak válčení ničí lidské životy a poznamenává je po generace a objevuje se, zčásti skryta, myšlenka pacifismu (SJÅVIK, 2006, s. 173). Společným rysem je však patrná odevzdanost jedinců a jejich lhostejnost k proměnám dějin, alespoň to můžeme pociťovat u starší generace, nicméně mladší generace se snaží alespoň nějakým způsobem organizovat a vystupovat proti zavedeným pořádkům a snaží se o změny. Přesto je však z obou děl citelný pocit bezmocnosti člověka vůči soukolí historie a politiky a také bezvýchodnost situace, tragičnost některých postav neschopných vzepřít se osudu.

Oba romány nesou společné rysy, jak je vidět na studii výše, i přes odlišnost areálů, ze kterých pochází. To může být dáno mj. podobnou historickou zkušeností, tedy životem národa pod područím jiného státního celku. V románech se mísí tradiční přístup s moderním, nově nastupujícím; je však zachována kontinuita, jsou dodržovány staré tradice, patriarchálnost. Je patrné, že každý z autorů k románové kronice a její výstavbě přistupuje odlišně, což lze vysledovat zejména u jednotlivých postav a jejich rozvoje. Oba romány, které pochází ze srbského a ugrofinského prostředí, se mohou zdát naprosto odlišné, avšak není tomu tak. Z komparace vyplynulo, že tvorba autorů z odlišných areálů může být protknuta mnohými paralelami a styčnými body, které díla spojují. V obou románech nešlo pouze o shodná dílčí témata a motivy, ale i o zachycení celkové atmosféry doby.

Literatura

BJELOBABA, S. Översättning i nationens tjänst. JL. Runeberg och de centralsydslaviska folksångerna. Göteborg: Göteborgs Universitet. 2014.

ĆOSIĆ, D. Kořeny. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1957.

DERETIĆ, J. Kratka istorija srpske književnosti: XII. Posleratna književnost [online]. [cit. 1. 5. 2017]. Dostupné na: https://www.rastko.rs/knjizevnost/jderetic_knjiz/jderetic-knjiz_12.html.

DOROVSKÁ, D. – DOROVSKÝ, I. (eds). Slovník balkánských spisovatelů. Praha: Libri. 2001.

HARTLOVÁ, D. – ČERNÍK, Z. Slovník severských spisovatelů. Praha: Libri. 1998.

HOLOVSKÁ, I. Občanská válka v díle Väinö Linny. Brno: Masarykova univerzita. [bakalářská práce]. 2009.

JAAKKO, S. Muistissa Väinö Linna 1. Helsinki: WSOY. 2004.

JANÁČKOVÁ, J. Románová kronika. Čtenář: měsíčník pro práci s knihou XXXXII. 1990, s. 270–272.

JUTTIKALA, E. – PIRINEN, K. Dějiny Finska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 2006.

KREJČÍ, K. Literatury a žánry v evropské dimenzi: Nejen česká literatura v zorném poli komparatistiky. Praha: Slovanský ústav AV ČR. 2014.

LINNA, V. Pod Severkou I. Praha: Odeon. 1969.

MILADINOVIĆ, S. Slučaj Goetze i Runeberg: Prijevod usmenog teksta. Swedish Contributions to the Thirteenth International Congress of Slavists, Ljubljana (Slavica Lundensia Supplementa 2). Göteborgs Universitet. 2003, s. 75–93.

MOCNÁ, D. – PETERKA, J. Encyklopedie literárních žánrů. Praha; Litomyšl: Paseka. 2004.

PAŠKOVÁ, J. Kronika jako literární žánr. Praha: PedF CUNI. 2011.

PAVERA, L. – VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. 2002.

PELIKÁN, J. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. 2013.

POKORNÝ, M. Žánrové a meziliterární aspekty románové epopeje. Brno: Masarykova univerzita. 2002.

POSPÍŠIL, I. Labyrint kroniky. Pokus o teoretické vymezená žánru. Brno: Blok. 1986.

POSPÍŠIL, I. Literární genologie. Brno: Masarykova univerzita. 2014.

POSPÍŠIL, I. Prostorovost / spaciálnost / areálovost a literatura. World Literature Studies. 2010. [online]. [cit. 28. 4. 2017]. Dostupné na: http://www.wls.sav.sk/wp content/uploads/WLS_1_10/WLS1_10_Pospisil.pdf.

POSPÍŠIL, I. Románová kronika jako žánrové východisko. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Brno: Masarykova univerzita. 1984, s. 49–56.

POSPÍŠIL, I. Ruská románová kronika. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. 1983.

POSPÍŠIL, I. Väinö Linna: Pod Severkou. Blog Idnes.cz. 2010. [online]. [cit. 28. 4. 2017]. Dostupné na: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=152025.

SJÅVIK, J. Historical Dictionary of Scandinavian Literature and Theater. Historical Dictionaries of Literature and the Arts. No 9. Lanham, Maryland, Toronto, Oxford: Scarecrow Press. 2006.

VARPION, Y. Väinö Linnan elämä. Helsinki: WSOY. 2006.

VLAŠÍN, Š. (ed.). Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel. 1977.

Mgr. Bc. Eliška Jiráňová, DiS. - své bádání orientuje zejména na srbskou a finskou literaturu a srbsko-finské vztahy od poloviny 19. století po současnost s důrazem zejména na kulturní oblast.

Kontakt: 341768@mail.muni.cz